Článek
Alexej Čepička, zakladatel PTP, ministr obrany a Gottwaldův zeť zemřel zcela dementní v léčebně v Dobříši
Když 30. září roku 1990 zemřel ve věku osmdesáti let v domově s pečovatelskou službou v Dobříši Alexej Čepička, neměl šanci se dozvědět, k jakým změnám v zemi došlo po tak zvané „sametové revoluci“. A už vůbec nic o konci vlády jedné strany. Té komunistické, jíž byl po většinu svého života oddaným soudruhem.
Poté, co ho jiní soudruzi v roce 1956 nejprve začali zbavovat funkcí a v roce 1963 ho dokonce vyhodili z partaje, se psychicky zhroutil. A jako vrchol všeho mu odebrali i Řád Klementa Gottwalda, jeho nebožtíka soudruha tchána.
Autor neznámý/commons.wikimedia.org/volné dílo
Možná byla příčinou zhroucení i představa, jak s ním jeho bývalí soudruzi naloží. Protože důvěrně znal mučírny a popraviště svých ideologických i osobních nepřátel, kteří se tam jeho přičiněním ocitli. Komunistickým luxusem zhýčkaný a obtloustlý bolševický aparátčík by nezvládl ani jednu noc v mučících kobkách a přiznal by cokoli. Třeba i pokus o zavraždění soudruha Stalina nebo přímo přípravu ozbrojeného puče proti lidově demokratickému zřízení.
Další desetiletí s demencí a Alzheimerovou chorobou bylo vlastně až příliš milosrdným postihem za celou jeho zločineckou dráhu československého komunisty.
Čepičkova hvězdná hodina začala 25. dubna 1950. Pro Moskvu nedůvěryhodný generál Ludvík Svoboda byl z úřadu ministra národní obrany odstraněn a 22. listopadu 1952 zatčen. Na jeho místo byl dosazen Gottwaldův zeť, nyní soudruh generál Alexej Čepička. A začala vojna.
Nejprve v kancelářích na Ministerstvu obrany. Špiclování a vyhazování generálů, kteří se nezdáli být zcela loajální Moskvě. Na jejich místa Čepička dosadil spolehlivé soudruhy. I když ne vždy byla jeho volba správná. Jedním z náměstků ministra byl i kovaný bolševik, agent sovětské NKVD Friedrich Reinzinger, který si změnil jméno a stal se z něj Bedřich Reicin. Dne 3. prosince 1952 ho v Pankrácké věznici jeho soudruzi pověsili za zradu dělnické třídy, lidové armády a další zločiny, které mu na seznamu předložili.
Se svými sovětskými poradci Čepička začal přeměnu armády podle sovětského vzoru. Navýšil počet mužů ve zbrani ze sto sedmdesáti na dvě stě patnáct tisíc mužů. Množství vojenských útvarů bylo přesunuto k západní hranici.
Autor: Harold/commons.wikimedia.org/volné dílo
Od roku 1948 existovaly odloučené silniční prapory, určené pro politicky nespolehlivé brance. Jejich rozšířením a navýšením počtu nespolehlivých vojáků vznikly v září 1950 PTP, tedy pomocné technické prapory. Branci byli klasifikováni jako „E“ a na konci roku už devět tisíc devět set mladých mužů dřelo v dolech, na stavbách a v zemědělství.
K politicky nespolehlivým živlům byli přiřazeni kriminálníci, kterým se povinná vojenská služba posunula až po vykonání trestu, řeholníci a kněží.
Film „Černí baroni“ z roku 1992 režiséra Zdenka Sirového, natočený podle knihy Miloslava Švandrlíka, měl se skutečnou situací „pétépáků“ pramálo společného. Snad jen tupost a primitivismus „lampasáků“ odpovídal realitě. To jim zůstalo i po zrušení PTP. K tomu došlo 1. květnu 1954.
Jejich pokračováním byly Technické prapory, které sice pracovaly v jiných podmínkách, ovšem „lampasáci“ zůstali a dřina pro vojáky, jejichž zbraní byla nadále i lopata a krumpáč, také.
Aktivity generála Čepičky měly mnohem širší záběr než jen v okruhu armády. V žaludku mu jako pokřtěnému katolíkovi ležely také církve. Proto se se svým blízkým kamarádem soudruhem Slánským pustil do likvidace „opia lidu“. To se nepodařilo a Slánského pověsili jeho vlastní lidé, jak už to mezi komunisty chodilo.
Autor: Anaj7/commons.wikimedia.org/volné dílo
Jako obdivovatel Stalina Čepička možná věřil, že největší genius lidstva je věčný, stejně jako rozkládající se mrtvola jiného soudruha, který také „žil, žije a bude žít“. To byl další omyl soudruha generála. Stalin zemřel na zemi ve své pracovně v pomočených kalhotách a z krvavé rvačky o jeho nástupnictví vyšel vítězně Nikita Chruščov.
Vítr dějin se obrátil a Čepička mohl být rád, že neskončil na háku pankrácké věznice se smyčkou utaženou kolem krku. Přestože se kál, sesmolil obsáhlou sebekritiku svých činů, zřekl se starých kamarádů, kteří mizeli v propadlišti dějin nebo v kriminálech, neudržel si ani koryta, ani členství v komunistické straně.
V roce 1959 mu byl přidělen invalidní důchod. Stal se zájmovým objektem StB a v roce 1963 byl jinými komunisty v Kolderově rehabilitační komisi označen za hlavního viníka bolševických zrůdností.
Dalších sedmadvacet let strávila troska kdysi druhého muže ve státě v péči zdravotního personálu. Jeho smrt zůstala téměř bez povšimnutí, protože jméno generála Čepičky postupně upadlo v zapomnění.
Zdroje:
