Článek
Příběh o Šemíkovi je ve skutečnosti keltská pověst. Díky Jiráskovi je mylně považován za českou „historii“
Když v roce 1894 vydal nakladatel J. R. Vilímek knihu profesora Jiráska Staré pověsti české, zřejmě nikdo netušil, že se z pověstí, legend a zcela smyšlených historek stane pro většinu žáků ona kniha jakýmsi průvodcem českými dějinami.
Protože muži a ženy v nich vystupující byli hrdiny slovanského národa. Kdo by pochyboval o pravdivosti bájí, bude nepřítelem slovanstva a možná i zakuklený Germán.
A tak i dnes, navzdory archeologickým nálezům a skutečné historické vědě, mnoho lidí věří v existenci tří sester Kazi, Tety a Libuše. Věří, že Šemíka pochovali v Neumětelých a Dalibor se za pár dnů v hladomorně naučil na housle tak bravurně, že jeho hra lákala posluchače, kteří přicházeli k věži, aby nábožně poslouchali lkavé tóny geniálního hudce.
Aby v tom profesor Jirásek nebyl sám, je třeba podotknout, že velkou zásluhu na vytváření „historie“ českého národa měl Václav Hájek z Libočan, od kterého profesor Jirásek pilně opisoval. Hájek měl smůlu, že psal své příběhy v šestnáctém století. Pokud by tvořil v dnešní době, stal by se určitě hlavním scénáristou televize Nova. Vedle něho by byl Jaroslav Dietl pouhým lokálním škrabalem.
Autor: Eppelein von Gailingen/de.wikipedia.org/volné dílo
Příběh již zmíněného koně Šemíka by k televizním obrazovkám přilákal miliony sledujících. Václav Hájek bájil o dobách, které jsou dodnes zahaleny závojem nevědění. Vysnil si rok 644, ve kterém měli Slované osídlit českou kotlinu. I dnes je toto období až do desátého století pro historiky z větší části neznámé. Není žádná spolehlivá datace událostí, jsou neznámá jména vládců a význačných osob, natož aby bylo známé jméno koně. Přitom příběh Šemíka a Horymíra patří mezi nejpopulárnější.
Všechno to začalo, alespoň podle Václava Hájka, lidskou hamižností. Ve středních Čechách se objevila naleziště stříbra a zlata a množství lidí se rozhodlo raději kutat v zemi než se věnovat zemědělství, jak tomu bylo dosud.
Pole zarůstala plevelem a místo pšenice rostl bodlák. Mnozí si nálezem drahého kovu ekonomicky polepšili, ale začaly se objevovat i hlasy, že stříbra nebo zlata se člověk ani dobytek nenají, potažmo nenažere. Zřejmě to byly hlasy lidí, kteří nic nenašli. Zbohatlík by si nestěžoval na způsob zbohatnutí.
Neumětelský vladyka Horymír se s ostatními stěžovateli vydal na Vyšehrad, aby předložil svoji stížnost knížeti Křesomyslovi.
Autor: Premek.v/commons.wikimedia.org/volné dílo
Nejstarší kronikář Kosmas se o vladykovi Horymírovi vůbec nezmiňuje. Křesomysla sice uvádí, ale bez knížecího titulu. Václav Hájek zná ovšem i datum oné události. Rok 846!
„Křesomysl kníže poslal mnoho kovkopů s rozličnými železnými přípravami na Jílové a jiné hory tu okolo ležící, aby hledali zlata.“
Co se mělo stát v roce 855 je čirá Hájkova fantazie. Popisuje spor mezi dvěma sousedy Blobojem a Světlou. Ten první zapálil statek toho druhého a celá rodina v něm uhořela. Kníže Křesomysl se vydal potrestat žháře, ale ten se ze strachu zavřel doma s celou rodinou a sám založil oheň. Všichni uhořeli.
Poté, co se kníže Křesomysl dozvěděl, že se už nemusí obtěžovat potrestáním žháře a vraha, rozhodl ve své moudrosti, že každý žhář, který svým činem způsobí smrt, má být také upálen.
Horymír měl smůlu, že se ocitl v nesprávnou chvíli na nesprávném místě.
„Nikterak nemohli svého knížete od stříbra a zlata odmluviti…“ Vladykové nemálo teskliví proto byli a zvláště Horymíř, muž statečný a velmi opatrný, kterýž měl sedění mezi Berounem a Příbramí pod horami, jež slovou Ousiný, na hradě řečeném Neumětel."
Tolik slova Václava Hájka. Horymír si u knížete stěžoval, že lid se věnuje kutání a nikdo nechce obdělávat pole. Taková stížnost přirozeně nebyla po chuti všem těm kovkopům a prospektorům. Dali hlavy dohromady a rozhodli se, že Horymíra musí zlikvidovat.
Vrazi vtrhli jedné noci do Neumětel, tvrz zapálili a pobrali na co přišli. Horymír na poslední chvíli stačil nasednout na svého nejoblíbenějšího koně Šemíka a zločincům ujel před nosem.
Podle Václava Hájka měl „Horymíř Neumětelský měl sedění mezi Berounem a Příbramí, jež slovou Ousiný, na hradě řečeném Neumětel.“
Na zalesněném hřebenu dnešních Housin archeologové nenašli vůbec nic, natož zbytky po nějaké tvrzi. Poté se přesunuli na vrch Košík, dnes součást Housin, a nalezli několik střepů hrnců z 19. století. Míst, kde měla stát údajná Horymírova tvrz je podle lidových vyprávění víc. Ale jinak nic.
Autor: Kriplozoik's friend/ commons.wikimedia.org/volné dílo
Zpátky do devátého století. Horymír si takovou potupu nemohl nechat líbit a kul pomstu.
„Uhlédav čas příhodný, v jednu noc vsedl na svůj kůň, velmi rychle do Příbrami přijel a kovkopům jejich boudy a domy spálil, a kteréž nalezl, ty mečem zbil a doly jejich zavál.“
Udělal to, co kovkopové udělali jemu. Oplatil stejnou mincí.
Jen krátká poznámka. V 9. století na Březových horách žádná těžba neexistovala. Nejstarší nálezy a zprávy jsou ze 13. století.
Jenže před zákonem pomsta neobstojí. Horymír se stal žhářem a mužem na útěku. V noci naskočil na Šemíka a z Březových hor dojel na Vyšehrad. A ještě se stačil zastavit v Neumětelých. Kde se skrýval přes den Hájek ani Jirásek neuvádějí.
Prchající žhář jel celou noc, aby dojel na Vyšehrad, kde sídlil kníže a rada soudců. Co ho tam vedlo je ve hvězdách, ale nikdo není dokonalý. Svědků, kteří potvrdili Horymírovo žhářství a vraždění kovkopů bylo najednou víc než dost. Horymír statečně zapíral, ale Křesomysla neobalamutil. Žhář se ocitl v temné kobce, Šemík v maštali.
Rozsudek na sebe nenechal dlouho čekat.
„Poněvadž mnozí na Horymíře žalují, že jej při tom skutku – an ohněm škodu učinil – viděli, má smrt trpěti. I když mně ohněm škodu učinil, to já jemu promíjím, a odpouštím, aby nebyl ohněm spálen. Pro mordy toliko, kteréž tu učinil svým mečem, týmž mečem má jemu hlava sťata býti!“
Ale i v devátém století měl odsouzený na smrt právo posledního přání. A tím přáním byla krátká projížďka na věrném Šemíkovi. Poslednímu přání odsouzence bylo vyhověno. Než Horymír nasedl, stačil ještě v maštali Šemíkovi něco do ucha pošeptat. Potom „osedlav jej ven vyvedl a vsed naň zavejskal.“
A tady se konečně dostáváme k meritu věci. Do srdce příběhu. Po prvním „zavýsknutí“ začal kůň divně poskakovat. Po druhém skočil od jedné brány k druhé. Třetí „zavýsknutí“a povel jezdce: „Nuže, Šemíku, vzhůru!’“
Šemík suše doporučil Horymírovi, aby se držel, přeskočil hradby na druhou stranu Vltavy a zmizel udiveným divákům i knížeti z očí.
Autor: Kriplozoik/cs.wikipedia.org/volné dílo
Usvědčený žhář a několikanásobný vrah Horymír uprchl před výkonem absolutního trestu. Česko má svého hrdinu, kterého zná v zemi i po tisíci letech téměř každé dítě i dospělý.
Našli se ovšem šťouralové, nevěřící Tomášové, kteří upozornili na skutečnost, že celý příběh Václav Hájek ukradl ze zahraniční verze a převedl do malebné české kraji. Téměř shodná keltská báje o Tristanovi se dostala až do Německa a k nám. Zapsána byla v patnáctém století jako součást eposu Rosengarten. Odtud ji zřejmě převzal Václav Hájek z Libočan.
Objevuje se ovšem už v mnohem starším díle Thidreksága. V ní je věrný kůň jménem Skemming a jeho pán Wittich. Celá keltská i německá verze má tolik shodných a podobných rysů, že podobnost nemůže být čistě náhodná.
Po návratu domů, zřejmě do vypáleného sídla v Neumětelých, cítil Šemík, že jsou jeho dny sečteny. Požádal tedy Horymíra, aby ho slušně pohřbil a nenechal jeho mrtvé tělo hnít někde na hnojišti. A tak byl Šemík s náležitými poctami pohřben do řádného hrobu.
Pátrání po koňském hrobu se od devatenáctého století stalo posedlostí. Přispívalo k podpoře národního obrození a nálezce by jistě vstoupil do panteonu význačných českých postav. Ale dodnes se nic nenašlo.
Zdroje:
