Článek
Záznamy kronikářů, buditelů a vlastenců o hoře Říp (460,8 metru) připomínají dnešní dobu sdílení a kopírování příspěvků. Jeden napíše, další kopíruje a sdílí, aniž by někoho zajímalo, nakolik je celá informace pravdivá. A tak se téměř denně, s výjimkou nepříznivého počasí, plouží na horu-kopec desítky ba stovky lidí denně. Takže více než století trvající doporučení či pobídka určená každému pravověrnému Čechovi, Moravanovi a Slezanovi, že by měl alespoň jednou za život na něj vystoupit, se ujala měrou vrchovatou.
Kosmova Kronika česká: „Druhové, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům, jejichž zázračnou pomocí jsme konečně přišli do této vlasti, kdysi osudem nám předurčené. To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám – jak se pamatuji – častokráte sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná. Vody jsou všude hojné a nadobyčej rybnaté.“
Přestože generace historiků a archeologů pátraly po historickém jádru této pověsti, dodnes nikdo nevypátral, zda země kolem byla skutečně „nikomu nepoddaná“ a jestli vůbec nějaký praotec Čech existoval. Ovšem „kronikář“ Hájek z Libočan to věděl naprosto přesně. Praotec Čech byl pohřben ve vsi Ctiněves roku 661. A hotovo.
Věrohodná informace o Řípu je až ze 12. století. Jedná se o bitvu u Chlumce, ne toho nad Cidlinou, ale u Ústí nad Labem, k níž došlo osmnáctého února 1126, mezi českým knížetem Soběslavem I. a vojsky německého krále Lothara III. Jako poděkování za pomoc zasvětil starý kostelík na hoře Říp kníže Soběslav svatému Vojtěchovi. Proč zrovna tento, když v okolí bylo jistě více podobných staveb, není známo.
„Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců.“
Ke zvednutí sebevědomí svého vojska si opatřil i relikvie, údajný praporec svatého Vojtěcha a kopí svatého Václava.
„Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších“.
Jak to tak u nás chodí, nebyla to ani tak bitva zlých Němců a hodných Čechů, která se později hodila do národnostního rámce česko-německých vztahů. Za vším stojí neuplatněný nárok na knížecí trůn jistého Otty II, kníže olomouckého i brněnského údělu, kterého nelze podezřívat z utajeného německého původu ani občanství. Roku 1109 byl zavražděn Svatopluk Olomoucký a Ota II. se pokusil získat vládu po něm. Ovšem předáci a šlechta si zvolili Vladislava I. Ten, když těžce onemocněl, vyhlásil za svého nástupce bratra Soběslava I. a Otta opět ostrouhal. Obrátil se tady o pomoc a podporu, nevím, zda zvacím dopisem či osobně, k německému králi Lotharovi III, který rád poskytnul svoje vojsko. Bitva skončila Soběslavovým vítězství a Ota II. bojující po boku německých rytířů zahynul.
Svatý Jiří jako patron Přemyslovců a svatý Vojtěch, patron České země. Rotunda patří mezi nejstarší dochované stavební památky u nás. V klasickém, románském stylu s malými okny a silnými zdmi. Soběslav I. původní kostelík nechal opravit a rozšířit o západní, kruhovou věž, takže původní stavba je podstatně staršího data. Je tedy mylná verze, že rotundu nechal postavit. Možná spadají počátky stavby někam k roku 1039, kdy byly do Prahy přenesené ostatky svatého Vojtěcha.
Později rotundu vlastnil Strahovský klášter a panství Roudnice. První zmínky o zasvěcení svatému Jiřímu jsou až v 16. století. Od té doby prošla několika nákladnými rekonstrukcemi až k dnešní podobě.
Roku 1909 kousek pod ní nechal Klub českých turistů postavit dřevěnou chatu, nazvanou podle okresního hejtmana Roudnice Václava Bouma. Majitelem byl Ferdinand Zdenko Lobkowicz. V restitučním řízení roku 1992 ji Lobkowiczové získali zpět.
„Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“ je nápis od neznámého autora, vítající přišedší. Nahlas ho přečte snad každý, kdo se zde zastaví, aby vydechl. Nápis samotný jako by patřil do kategorie Cimrmanovských hlášek. Možná byl inspirací pro Cimrmanovu korespondenci s Ladislavem Stroupežnickým:
„Hrajeme teď s mou společností na Poděbradsku. Byl zde velký nedostatek pracovních sil pro sklizeň cukrovky a pro celou řepnou kampaň. Na radu ředitele cukrovaru v Dymokurech pana Hlušiny jsem svou hru Čechové na Řípu mírně přepracoval. Na cedulích to teď píšeme s malým ř.
Závěrečná píseň, v níž se titul Čechové na řípu! Čechové na řípu! opakuje ve sboru, strhuje diváky tak mocně, že cukrovar jede naplno jako nikdy. A do práce se díky mému divadlu přihlásilo dokonce pět Němců, dva Cikáni a zkusmo i jeden Žid.
Tvůj Jára Cimrman“.
A na závěr Jaroslav Seifert
…Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,
na nebi mráček běloskvoucí,
přestane srdce chvíli tlouci.
Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.
V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí…
Zdroje:
