Článek
Západní civilizace se rozpadá. Starý řád jsme rozbili vlastní zpupností, přestali jsme ctít hranice, na nichž stál, a teď se divíme, že se nám svět mění před očima. Člověk se v něm necítí doma, touží po návratu do časů, kdy ještě všechno dávalo smysl, a hledá cestu zpět.
Přibližně tak zní jedno z ústředních poselství kulturních bojovníků na pravici. A přibližně tak zní také hlavní myšlenka Nolanovy Odyssey. Přesto právě samozvaní ochránci západní civilizace ještě před premiérou volali po bojkotu filmu, který právě před pádem civilizace, stejně jako oni, varuje.
Christopher Nolan jim totiž, ať už vědomě nebo ne, nastražil past. A stačilo mu k tomu několik castingových rozhodnutí a jeden trailer.
Morální panika ještě před premiérou
Proti filmu se dlouho před uvedením rozpoutala bouře hraničící s morální panikou. Důvodem nebylo, co film říká, protože jej kritici ještě nemohli vidět. Pobouřilo je, že Nolan do několika rolí obsadil herce a herečky, kteří nejsou bílí, případně nezapadají do jejich představy o tom, kdo smí ztělesňovat hrdiny antického Řecka.
Největší pozornost vyvolalo obsazení černošské herečky do role Heleny Trojské a trans herce do role řeckého vojáka. O něm se nejprve spekulovalo jako o Achillovi; nakonec se ukázalo, že hraje postavu, která se v Homérově Odysseji ani přímo nevyskytuje.
Pro část publika to byl dostatečný důkaz, že se Nolan podřídil všudypřítomné „woke ideologii“ a podbízí se progresivně smýšlejícím elitám. Film byl v jejich očích odsouzen ještě dřív, než šel do kin..
Po premiéře někteří kritici sami připustili, že jejich obavy byly přehnané. Tolik diskutované postavy mají ve filmu jen omezený prostor a jejich obsazení rozhodně neurčuje jeho ideové vyznění. Jiní se naopak zatvrdili ještě víc: film totiž nabídl více afrických či asijských tváří, než naznačoval trailer, a tím jen potvrdil obavy největších kritiků.
Právě v tom je ale celý spor tak výmluvný. Kritici se soustředili na barvu pleti několika herců natolik, že přehlédli film, který jim v mnohém říká přesně to, co chtějí slyšet.
Film o světě, který jsme rozbili
Nolanova Odyssea vypráví o vině, touze po návratu do idylických časů i pokušení uniknout z krutého světa. Je také příběhem dospívání – ne ve smyslu věku, ale jako okamžiku, kdy člověk přestane před světem uhýbat a chopí se odpovědnosti.
Především je to však tříhodinový, mnohovrstevnatý epos o rozpadu řádu. Jeho hrdinové žijí ve světě, jehož pravidla sami porušili, a důsledky jejich zpupnosti se promítají do rozpadu světa, který znali. Upřímně - opakování a polopatické vysvětlování myšlenky, že Řekové vypleněním Tróje zapříčinili morální kolaps své civilizace je moje největší výtka, kterou k filmu mám. Ne že by se mi ta myšlenka nelíbila, jen mi vadilo, jak doslovně nám ji Nolan předkládá.
Jinak se ale přece jedná o látku jako stvořenou pro konzervativní čtení. Civilizace podle ní nestojí jen na síle, ale také na míře, povinnosti a respektu k řádu, který člověka přesahuje. Když tyto hranice překročíme, zbývá jen chaos.
Paradox je proto téměř dokonalý: ti, kdo se prohlašují za obránce západního kulturního dědictví, nejenže chtějí bojkotovat jednu z nejambicióznějších moderních adaptací jeho zakládajícího textu, chtějí bojkovat adaptaci, která sama varuje před pádem naší současné civilizace.
Nolan nenatočil propagandistický woke film. Udělal něco mnohem zajímavějšího: natočil film, který bere vážně základní obavu anti-woke bojovníků, ale současně odhaluje povrchnost způsobu, jakým o ní přemýšlejí a mluví. Nahrál jim – a oni míč poslali do vlastní branky.
Pár dalších poznámek k filmu
Odhlédneme-li od kulturních válek, volba Odysseey pro Christophera Nolana dává téměř samozřejmý smysl. Nolan si libuje v nelineárním vyprávění, ve skládání událostí, vzpomínek a různých perspektiv. Homérův epos mu nabízí přesně takovou strukturu: návraty do minulosti, vyprávění uvnitř vyprávění i hrdinu, jehož příběh poznáváme po částech.
Do tříhodinového filmu se pochopitelně nemohlo dostat vše. Nolan však jako adaptátor umně zachoval to důležité a motivy z vypuštěných epizod využil k zahuštění těch, které ve filmu ponechal. Dobře je to vidět na Lotofázích: samostatná epizoda zmizela, ale motiv lotosu se vrací v příběhu s Kalypsó. Nejde tedy pouze o škrtání. Film původní látku přeskupuje tak, aby její význam přežil změnu média.
Už v batmanovské trilogii Nolan ukázal, že umí balancovat mezi mýtem a skutečností. Nadpřirozené a symbolické motivy dokáže zasadit do světa, který působí fyzicky, drsně a uvěřitelně, aniž by je tím zbavil jejich síly. Totéž předvádí v Odyssee – nejpůsobivěji ve způsobu, jakým zobrazuje bohyni Athénu. Je mytickou průvodkyní, zároveň člověkem, přeludem. Současně ji, jako odkaz na Homérův epos, Nolan nechává alespoň v náznacích převtělovat do jiných postav.
Nolan se tak nesnaží Homéra „opravit“ pro současnost. Dělá to, co má dobrá adaptace dělat: překládá starý příběh do filmového jazyka a hledá formu, v níž k nám mohou jeho otázky znovu promluvit.
Kdo tu vlastně brání Západ?
Spor kolem Odysseey nakonec vypovídá méně o Nolanovi než o části jeho kritiků. Ukazuje, jak snadno se deklarovaná obrana civilizace může smrsknout na kontrolu odstínu pleti a osobní identity herců. Západní tradice se přitom nikdy neudržovala tím, že by se její příběhy zakonzervovaly a přestaly se znovu vyprávět. Přežila právě proto, že se k nim každá doba vracela, četla je po svém a zkoušela v nich najít odpovědi na vlastní krize. Nemluvě o tom, že i původní text na několika místech zmiňuje Aethiopy ve smyslu lidi ze Subsaharské Afriky.
Nolanova Odyssea varuje před světem rozbitým lidskou zpupností, ukazuje, že hříchy si zaslouží fyzickou odplatu a připomíná osobní odpovědnost a potřebu dospět. Pokud ani takový film nesplňuje představu samozvaných strážců západní civilizace o díle, které si zaslouží masovou pozornost, tak o co sakra v té kulturní válce vlastně jde?
