Článek
Včera a dnes vyvolalo pozdvižení rozhodnutí ministra školství zrušit povinnost zařadit výuku anglického jazyka od 1. ročníku základních škol. Na sítích se objevila převážně kritika. Že takhle Západ nedoženeme, že jsme izolovaný Hobitín a že tím snižujeme naši konkurenceschopnost, protože se děti nedomluví. Bývalý ministr školství dokonce psal o idiokracii.
Všechny tyto reakce chápu, ale míjejí terč. Zaměňují totiž výsledek a proces.
Zcela souhlasím — a možná jsem v tom ještě radikálnější — s cílem, tedy že angličtina je důležitá a každý by ji měl ovládat. Dokonce bych si, být politikem, dal za cíl, aby každý Čech a každá Češka uměli anglicky alespoň na úrovni B2 podle Společného evropského referenčního rámce. To je úroveň, při které už můžete v angličtině začít i pracovat. V čem ale zásadně nesouhlasím s kritiky rozhodnutí ministra Plagy, je představa, že povinnost vyučovat angličtinu od prvního ročníku základní školy je efektivním prostředkem, jak tohoto cíle dosáhnout.
Předně: ministr Plaga avizoval, že zruší povinnost základních škol vyučovat anglický jazyk od prvního ročníku, která je nyní stanovena v nových rámcových vzdělávacích programech (RVP), jimiž se všechny školy — včetně soukromých a církevních — musí řídit. Neřekl ale, že by chtěl upravovat i tzv. očekávané výsledky učení spojené s angličtinou.
Krátké vysvětlení pro ty, kteří denně nesledují vzdělávací politiku: český vzdělávací systém je založen na tzv. dvoustupňovém kurikulu. To znamená, že stát školám určí pouze zadání, tedy co chce, aby se děti naučily. Právě to jsou očekávané výsledky učení, stanovené v rámcových vzdělávacích programech. Pro angličtinu jsou formulovány například tak, že dítě na konci 5. ročníku „rozumí konkrétním informacím v jednoduchých, pomalu a zřetelně pronášených textech“ a „rozumí jednoduchým krátkým psaným textům“.
Je pak na školách, jak těchto výstupů konkrétně dosáhnou. Tento plán popisují ve svém školním vzdělávacím programu, což je onen druhý kurikulární stupeň. V něm si zpravidla určují, v jakém ročníku a kolik hodin budou učit jednotlivé předměty — pokud vůbec budou učit po předmětech —, jakou formou budou učit a jaký obsah zvolí. Nic z toho jim stát, až na výjimky, nepřikazuje. Jednou z těchto výjimek je právě ustanovení nového RVP, které školám ukládá vyučovat angličtinu ve všech ročnících.
Pokud tedy ministr zruší pouze povinnost vyučovat angličtinu ve všech ročnících a nezmění očekávané výsledky učení, bude to mít na faktické požadavky na znalosti našich dětí nulový dopad. Školy se třeba místo jedné hodiny týdně v prvním a druhém ročníku budou angličtinu učit o hodinu více ve čtvrtém a pátém ročníku. Pokud tedy bývalý ministr Bek bez této informace píše o snižování nároků na znalosti a kompetence, jednoduše nemá pravdu. O změně nároků současný ministr nic neříkal. Pan Bek by jako bývalý ministr a člověk, který nové RVP podepsal, měl být schopen toto rozlišovat.
To mě přivádí k druhému argumentu, proč Plagovo rozhodnutí považuji za správné. Samotný přínos rané formální výuky cizího jazyka je více než diskutabilní. Zahraniční studie ukazují, že úroveň ovládnutí angličtiny souvisí s délkou její formální výuky ve škole jen velmi omezeně. Neplatí jednoduchá představa, že při učení cizího jazyka ve formálním prostředí — tedy ve škole — platí pravidlo „čím dříve začnu, tím lépe“. To platí spíše pro přirozené vystavení jazyku, například v bilingvním prostředí nebo při konzumaci médií. U formální výuky tomu tak nutně není; může být stejně efektivní, i když začne později, pokud je kvalitní.
Důležitější než to, zda budou šestileté děti ve škole odříkávat anglická říkadla s učitelem, který je jednu lekci před nimi, je otázka, zda současná výuka angličtiny na našich školách skutečně vede k tomu, aby se anglicky naučil každý. Spoiler: nevede. Úroveň výuky anglického jazyka není v České republice systematicky sledována a zatím nebyla testována ani mezinárodně. Určitým ukazatelem pro nás může být maturitní zkouška z angličtiny. Tou každoročně prochází zhruba dvě třetiny populačního ročníku, tedy drtivá většina maturantů. Neúspěšnost u testů státní maturity z angličtiny je nízká, pod čtyřmi procenty. Problém je, že náročnost testů je nízká a podle vyjádření bývalého ředitele CERMATu nedosahuje ani úrovně B1.
Důležité je, že formální změna na úrovni RVP — a dokonce ani samotná změna očekávaných výsledků učení — nemá sama o sobě téměř žádný vliv na skutečné výsledky učení. Chceme-li proměnit výuku, neuděláme to změnou jednoho dokumentu, ale jedině změnou praxe desetitisíců učitelů. A právě tady je problém: i podle dat MŠMT jsou učitelé angličtiny nedostatkovým zbožím. Už dnes podle šetření MŠMT tři z deseti učitelů angličtiny učí neaprobovaně, tedy nevystudovali učitelství anglického jazyka. Angličtináři jsou zároveň jednou z nejvíce poptávaných a nedostatkových aprobací ze strany škol, hned po učitelích matematiky. Pokud by někdo chtěl reálně řešit úroveň výuky, řešil by především přípravu a podporu učitelů, ne formalismus v RVP.
A to je na celé věci nejvíce frustrující. Zatímco bývalý ministr Bek sbírá na sítích body svým příspěvkem o idiokracii, sám pro zlepšení výuky angličtiny neudělal téměř nic. Nařídil sice školám, aby ji vyučovaly už od prvního ročníku, ale nezajímal se, zda je toto opatření efektivní — samo o sobě spíše není, stačí si přečíst výše odkazovanou metastudii —, zda jsou pro výuku od prvního ročníku vytvořeny podmínky a jak je případně vytvořit.
Skutečný projekt na zvýšení úrovně angličtiny by musel být komplexní. Musel by zahrnovat zvýšení očekávání na základních i středních školách, včetně zvýšení úrovně maturity. Musel by navýšit počet učitelů angličtiny, zlepšit jejich přípravu a investovat do jejich průběžného vzdělávání a metodického vedení. Musel by jít i za rámec školy: podporou mimoškolních aktivit, omezením dabingu ve veřejnoprávních médiích nebo třeba zavedením angličtiny jako druhého administrativního jazyka, aby bylo možné se státem komunikovat i anglicky. To je ovšem těžší než něco napsat do jednoho dokumentu.
