Článek
Debata o zákazu mobilních telefonů ve školách patří k tématům, u kterých bych byl velmi obezřetný vůči každému, kdo tvrdí, že zná jedno nezpochybnitelně správné řešení (to jeho) a všechna ostatní jsou špatná. Dotyčný tím spíš prozrazuje, že o problému nepřemýšlel dostatečně do hloubky, než že mu rozumí.
Díky telefonu mají děti prakticky neomezený přístup k informacím. Mohou spolu komunikovat, fotografovat, natáčet filmy, překládat texty, používat mapy, vzdělávací aplikace nebo umělou inteligenci. Smartphone je ve své podstatě nejvýkonnější vzdělávací pomůcka, jakou kdy děti nosily v kapse.
Současně ale víme, že jeho nadměrné používání přináší rizika. Některá jsou viditelná na první pohled: kyberšikana, nevhodný sexuální obsah, problematické používání sociálních sítí nebo kontakt s cizími lidmi. Jiná jsou méně nápadná, ale pro školu možná ještě důležitější. Neustálé notifikace, kontrolování zpráv a přeskakování pozornosti mezi výukou a telefonem narušují schopnost soustředit se. Po každém vyrušení navíc chvíli trvá, než se člověk dokáže naplno vrátit k původní činnosti. Dlouhodobé sledování krátkého online obsahu pak snižuje schopnost našeho mozku déle se koncentrovat a udržet pozornost. Nezpochybnitelný je také negativní vliv nadměrného používání telefonů na duševní zdraví, a to nejen u dětí.
Jak to tedy řešit?
Určitě neexistuje jedno ideální pravidlo pro všechny děti, všechny školy a všechny situace. Přesto považuji plošné omezení používání mobilních telefonů ve školách za smysluplné a pokládám za legitimní, že jej vládní politici navrhují. Jedná se sice spíše o represivní záchrannou brzdu, jenže i ta může mít nyní svůj význam.
Školy mobily regulují. Otázkou je, zda dostatečně
České školy přitom rozhodně nejsou prostředím bez pravidel. Podle mimořádného šetření MŠMT z roku 2026, do něhož se zapojilo prakticky všech 5 500 škol, má 93 procent škol používání mobilních telefonů a dalších zařízení nějakým způsobem upraveno ve školním řádu. Během vyučování tak už dnes mobily reguluje téměř každá škola. Nejčastějším pravidlem není absolutní zákaz, ale princip: telefon nepoužívej, pokud ti učitel výslovně neřekne, že jej můžeš využít při výuce.
Mnohem větší rozdíly jsou o přestávkách. Úplný zákaz používání telefonu má přibližně 55 procent prvních stupňů základních škol a 47 procent druhých stupňů. Další školy používání telefonů různými způsoby omezují, ale úplná volnost stále existuje přibližně na 8 procentech prvních stupňů a 15 procentech druhých stupňů. Na středních školách je situace opačná: volné používání telefonů o přestávkách je běžné. Právě zde podle mě dává jednotnější pravidlo největší smysl.
Kritici legislativního omezení mobilů často argumentují tím, že 93 procent škol už mobily reguluje, takže plošné pravidlo není třeba. Takový argument ale spíš vypovídá o tom, za jak velké – nebo spíš malé – riziko používání mobilů ve školách považují. To si lze ověřit, když místo spojení „plošný zákaz mobilů“ použijeme například „plošný zákaz fyzických trestů“.
Představme si svět, ve kterém fyzické trestání není plošně zakázáno a necháváme na školách, zda si zákaz či jinou regulaci upraví samy. Celkem 93 procent škol pak fyzické tresty reguluje. Ne všechny je přímo zakazují, část umožňuje třeba pohlavek, když to napomůže pedagogickému procesu. V takové situaci přijde politik s návrhem plošného zákazu fyzických trestů a dostane se mu kritiky, že to není potřeba, protože většina škol již vlastní regulaci má. Souhlasili byste s kritikou, nebo byste byli pro zákaz?
Formálně jde o stejný argument. Rozdíl je v tom, že zatímco většina lidí považuje fyzické trestání za nepřijatelné – i když pětina rodičů je stále pokládá za běžnou součást výchovy –, u mobilů si tím tak jistí nejsme. Přitom vlivné hlasy upozorňují, že mobily mohou mít na vývoj dětí mnohem horší vliv než pohlavek.
Kdybychom byli jako společnost ve stavu, kdy všechny děti, rodiče i školy dobře rozumějí rizikům nadměrného používání telefonu a dokážou technologie sami rozumně regulovat, zákonný zákaz bych také považoval za zbytečný. Jenže v takovém stavu nejsme.
Výzkumy sice neukazují, že zákaz mobilů automaticky dramaticky zlepší známky nebo psychické zdraví dětí. V tom je potřeba být poctivý. Poměrně přesvědčivě ale ukazují, že telefon představuje zdroj rozptýlení a jeho omezení vytváří lepší podmínky pro soustředění. Některé studie také naznačují, že z omezení mohou nejvíce těžit děti, které mají horší schopnost seberegulace.
To je důležitý argument. Nemůžeme totiž předpokládat, že každé desetileté nebo třináctileté dítě dokáže samo několik hodin denně úspěšně odolávat nástroji, který je navržen tak, aby si jeho pozornost udržel.
Zákaz nevyřeší skutečný problém
Zároveň by byla velká chyba představovat si, že změnou školského zákona máme problém vyřešený. Ve skutečnosti je legislativní zákaz tím nejmenším a nejjednodušším, co můžeme udělat.
České děti žijí v digitálním prostředí prakticky nepřetržitě. Více než devět z deseti používá smartphone každý den. Přibližně každé páté dítě ve věku 9 až 17 let zažilo během posledního roku nějakou formu ubližování nebo obtěžování online. Mezi patnácti- až sedmnáctiletými se přibližně dvě třetiny někdy setkaly s pornografickým obsahem a více než čtyři z deseti dospívajících někdo požádal o zaslání intimní fotografie.
Nic z toho zákaz telefonu mezi osmou ráno a druhou odpoledne systémově nevyřeší.
Stejně tak nevyřeší několikahodinové večerní scrollování TikToku, algoritmy sociálních sítí, které dětem servírují stále extrémnější obsah, ani otázku, jak bude generace vyrůstající s umělou inteligencí přemýšlet, učit se a pracovat s informacemi.
Proto musí být zákaz pouze začátkem debaty o tom, jak žít a vychovávat děti v digitálním světě.
Musíme mnohem vážněji řešit, jak jako společnost používáme mobilní telefony, sociální sítě, internet a nyní také umělou inteligenci. Jaké návyky předáváme dětem. Co mají školy učit v oblasti digitální gramotnosti. Jak pomoci rodičům nastavovat hranice. A především jak děti naučit technologie ovládat, místo aby technologie ovládaly je.
Jsem přesvědčen, že v dlouhodobém horizontu může používání digitálních technologií začít vytvářet podobný sociální paradox, jaký jsme viděli u nárůstu obezity.
Kdysi byla nadváha známkou bohatství. Dostatek jídla si mohli dovolit především ti nejbohatší. Ve 20. století se situace postupně obrátila. Kaloricky bohaté jídlo se stalo levným a všudypřítomným, zatímco zdravá strava, sport, čas a znalosti potřebné ke zdravému životnímu stylu se stále více stávaly privilegiem vzdělanějších a lépe situovaných vrstev. U digitálních technologií můžeme sledovat podobný vývoj.
Na začátku byly počítače, internet a chytré telefony symbolem přístupu k informacím a výsadou těch, kteří si je mohli dovolit. Dnes jsou obrazovky prakticky všude. Vzácným statkem už není přístup k technologiím. Vzácným statkem se stává schopnost se od nich odpojit.
Rodiny s větším množstvím času, znalostí a prostředků budou pravděpodobně stále schopnější digitální prostředí svých dětí regulovat: nabídnout jim sport, kroužky, knihy, společný čas, pobyt venku a smysluplné alternativy k několika hodinám denně stráveným scrollováním. Děti, které takové zázemí nemají, mohou být mnohem více odkázány na nejlevnější a nejdostupnější formu zábavy vůbec – nekonečný proud krátkých videí, sociálních sítí a algoritmicky doporučovaného obsahu.
Pak už nebude hlavní digitální nerovností otázka, kdo má přístup k internetu. Bude jí otázka, kdo se před jeho nejhoršími dopady dokáže chránit.
Právě proto plošné omezení mobilů ve školách podporuji. Ne proto, že by bylo dokonalé. Ne proto, že by samo vyřešilo problémy spojené s digitálními technologiemi. Ale proto, že škola je jedním z mála míst, kde můžeme všem dětem bez ohledu na jejich rodinné zázemí garantovat několik hodin denně, během nichž jejich pozornost nebude neustále soutěžit s algoritmy sociálních sítí.
Není to řešení celého problému. Je to jen záchranná brzda – a v tuto chvíli má smysl za ni zatáhnout.
