Článek
Génius, zakladatel mohutného obuvnického impéria, který se od nuly vypracoval na jednoho z nejlepších světových podnikatelů. Tomáš Baťa se v roce 1876 narodil ve Zlíně do ševcovské rodiny, jakých byly v tomto kraji desítky a možná stovky. O svém otci říkal, že měl mnoho dobrých nápadů, ani jeden však nedotáhl do konce. Kdyby pokračoval v jeho šlépějích, tak by s největší pravděpodobností zůstal obyčejným ševcem jako jeho předkové.
On ovšem chtěl dosáhnout víc, i když začátky byly hodně těžké. Jeho životopisec Antonín Cekota vzpomenul na to, jak šestnáctiletý Tomáš jezdil nabízet vzorky obuvi k prodeji v různých městech včetně Prahy. „Otec mi dal na cestu 50 zlatých, živil jsem se rohlíky a spával v železničních čekárnách…Na cestách jsem se potuloval 14 dnů. Donesl jsem domů značné množství objednávek i vrátil otci 35 zlatých z padesáti, které mi dal na cestu.“ Už tehdy si počínal velmi zdatně. Připomínám, že 50 zlatých byly tehdy v devadesátých letech 19. století slušné peníze, tolik si často nevydělal kvalifikovaný dělník za měsíc.
I později se mladý Tomáš Baťa musel potýkat s mnoha překážkami. Jeho firma založena v roce 1894 zpočátku dlužila peníze a stále před bankrotem. Jednou před Vánocemi objížděl celé Rakousko, aby vymohl peníze od drobných zákazníků, jinak by neměl ani na výplaty svým dělníkům. Celý týden nespal, jenom někdy ve vlacích v lavicích vagónů třetí třídy. To byla tenkrát ta nejhorší a dřevěné sedačky byly dost tvrdé. Takže žádné pohodlí.
Po návratu pak doma ve Zlíně pak našel u postele nové boty, které si vzal večer na sebe do hospody mezi lepší společnost. Z vedlejší „nepanské“ místnosti však přišel švec, začal si prohlížet jeho obuv a pak na něj zakřičel. „a kdo ty boty zaplatí ty panská žebroto?“ Byla to pro něj účinná lekce, protože později si už nikdy nevzal na sebe nic, co by nebylo předem zaplaceno.
Tomáš Baťa byl tvrdý byznysmen, ale jak je patrné, především tvrdý sám na sebe, teprve pak na ostatní. Což ho dovedlo k úspěchu. V roce 1900 žilo ve Zlín kolem tří tisíc obyvatel, městečko na jihovýchodní Moravě nemělo vodovod ani kanalizaci, voda se nabírala ze studen, suché záchody stávaly ve dvorech a nevydlážděné ulice byly za dešťů plné bahna. O třicet let později byl Zlín s necelými 35 tisící obyvateli moderním dynamicky se rozvíjejícím městem. Zásluhu na tom neměl nikdo jiný než Tomáš Baťa.
On pochopil, že k úspěchu vede jen trpělivá poctivá práce. On se nebál novot, progresivních myšlenek, uvědomoval si význam strojů pro efektivní a masivní výrobu, viz jeho heslo „lidem myšlení, strojům dřinu.“ Inspiroval se také v Americe u Forda s jeho pásovou výrobou, kterou převzal do svých obuvnických továren.
Pro své dělníky stavěl na tehdejší dobu slušné pro Zlín stále typické červené baťovské domky s koupelnami a WC. Budoval sportoviště, kina, obchodní domy, hotely atd. Za jeho éry existovaly i dětské jesle a mateřské školy pro děti zaměstnanců. O tom, že ve Zlíně se žilo lépe než jinde v Československu, vypovídají i statistiky spotřeby potravin. Tak třeba roční spotřeba masa činila za první republiky ve Zlíně 85 kg na osobu, jinde v zemi jen 39 kilogramů. Naopak chleba se jedlo méně v obuvnickém centru, 90 kilogramů proti 159 kilogramů ve zbytku republiky. Více se ve Zlíně zkonzumovalo i cukru a tuků. Baťovi se tedy dařilo a z úspěchu šéfa profitovali i jeho zaměstnanci, kteří se měli daleko lépe než pracovníci v jiných firmách.
Úspěšní lidé mají bohužel i hodně nepřátel. Měl je i Tomáš Baťa a později též jeho nástupce mladší nevlastní bratr Jan Antonín. Mezi nimi vynikali hlavně komunisté, kteří to dovedně hráli a jak je vidět i u současné šéfky KSČM Kateřiny Konečné stále hrají, na nejhorší lidské pudy, především závist a nenávist ve stylu, „podívejte se, jak on se má dobře a jak vy špatně. Proto mu sebereme (uloupíme) jeho majetek.“ Samozřejmě tito rudí fanatici mlčí o tom, že za úspěchem bývá tvrdá dřina. Komunisté jsou opravdu jedním z nejhorších neštěstí pro lidskou civilizaci šířícím nenávist a zlo. Proto by bylo ideální postavit je mimo zákon. K úspěchu a bohatství nevedou anarchie, vraždy, loupeže a pouliční kravály, ale dřina a poctivá trpělivá práce.
Tomáš Baťa je toho zářným vzorem. Ten ve své filozofii v mladém věku uvedl, že podle něho se svět dělí na pány a nepány, a on chtěl patřit těm prvním. To se mu nakonec za cenu obrovského úsilí povedlo, i když to nebylo jednoduché. Když se ho jednou jeden novinář zeptal, proč ještě tak pořád dře, když už nemusí, a nekoupí si třeba jachtu, tak odpověděl typicky baťovsky. „Což pak bych mohl na jachtě vyrábět boty.“
Zdroje:
Švec, který dobyl světa, Evžen Erdély, nakladatelství Archa, Zlín 1990,
Inspirace Baťa, Gabriela Končitíková, vydala Gabriela Končitíková, Zlín 2021,
Geniální podnikatel Tomáš Baťa, Antonín Cekota, vydala Nadace Tomáše Bati, Zlín 2016
