Článek
Asi 40 z nich nelidské poměry nepřežilo, zbytek může děkovat protektorátnímu prezidentovi Emilu Háchovi za to, že je díky své vytrvalosti dostal v roce 1943 na svobodu. Je správné si tuto skutečnost událost připomenout při příležitosti výročí 17. listopadu 1939.

Státní prezident Emil Hácha
Co se tenkrát stalo? Jak upozorňuje web seznamzpravy.cz, 28. října v den 21. výročí vzniku Československa, vypukly v Praze a několika dalších městech protinacistické demonstrace, při kterých protestovaly proti německé okupaci desítky tisíc lidí. Na některých místech střílely do protestujících německé policejní složky. Zastřelen byl pekařský dělník Václav Sedláček a těžce zraněn medik Jan Opletal. Ten na následky svého zranění 11. listopadu umírá a jeho pohřeb o čtyři dny později se stal další mohutnou protinacistickou demonstrací.
Nacistické represe na sebe nenechaly dlouho čekat. V noci z 16. na 17. listopadu gestapo zatklo náhodně vybrané studenty a pedagogy. Devět studentů, kteří podle Němců stáli v čele studentských organizací, bylo 17. listopadu popraveno. Zhruba 1200 studentů, převážně z Prahy, ale i z Brna, bylo posláno hlavně do koncentračního tábora Sachsenhausen. Jednotlivci studující především technické obory skončili v Mauthausenu, Flossenbürgu, Dachau, Gusenu, Drögen i Osvětimi. Zde byli využíváni jako specialisté při stavebních pracích.
Okamžitě po zatčení nevinných studentů proti této nacistické zvůli protestoval tzv. státní prezident Emil Hácha u říšského protektora Konstantina von Neuratha. Jenomže měl velmi těžkou pozici. Rodák z Trhových Svinů byl prezidentem Protektorátu Čechy a Morava, útvaru, který byl plně závislý na nacistické Německé říši. Jeho působení je samozřejmě z dnešního hlediska problematické, jenomže zkusme se vžít do jeho situace. On sám ji trefně popsal, že je to jako být zavřený s bláznem v jedné místnosti.
Přesto se však Hácha velmi intenzivně a koncepčně zasazoval o propuštění všech českých vysokoškoláků deportovaných do nacistických koncentračních táborů. Spolu s protektorátní vládou v čele s Aloisem Eliášem na tom měl zásadní podíl. Podrobněji o tom pojednává studie Petra Borla „Intervence ve prospěch studentů zatčených na podzim 1939. Aktivity rodičů a role představitelů protektorátní správy“ zveřejněná na webu karolinum.cz.
Záhy po odeslání výše zmíněných dopisů zahrnul prezident Hácha otázku internovaných studentů také trvale mezi body, které s říšským protektorem při svých návštěvách v Černínském paláci prodiskutovával osobně. Ačkoli k těmto setkáním docházelo už před listopadem, po nacistickém zákroku vůči českému vysokému školství nabraly tyto schůzky na intenzitě i četnosti. Poprvé se takto sešli již 25. listopadu, při své další audienci v Černínském paláci 13. prosince pak Hácha neopomněl konfrontovat říšského protektora s informacemi o mezitím proběhnuvším dodatečném zatýkání studentů v Brně. Na setkání s říšským protektorem se prezident Hácha po informační stránce vždy pečlivě připravoval.
Velký důraz při těchto audiencích kladl státní prezident zvláště na své přímluvy za zatčené české občany, přičemž specifickou úlohu zaujímaly právě intervence ve prospěch internovaných českých vysokoškoláků. O tom, jak moc Háchu tížila otázka osudu těchto mladých mužů, která se jej dotýkala osobně i z hlediska profesního, neboť německou akcí vůči českým vysokým školám byl jakožto soukromý docent Karlovy univerzity postižen také on sám, si lze udělat představu z následujících čísel. Z třiadvaceti zaznamenaných návštěv, které po 17. listopadu 1939 hlava tzv. autonomní správy u protektora Neuratha do jeho odvolání koncem září 1941 vykonala, se internovaných studentů minimálně v jednom z diskutovaných bodů týkalo plných čtrnáct, přičemž další dvě se alespoň vztahovaly k problémům souvisejícím s uzavřením českých vysokých škol. Audience u říšského protektora pak ještě tu a tam doplňovaly dopisy či memoranda, jimiž se státní prezident snažil své úsilí o záchranu studentských rukojmí umocnit. Svým obsahem informačně rozváděly a argumentačně podpíraly Háchovy ústní prosby. Státní prezident je buď předkládal říšskému protektorovi při setkáních přímo, nebo je do Černínského paláce dodatečně zasílala prezidentská kancelář.
Jenomže, jak upozorňuje web denik.cz, Němci Háchových intervencí za odvlečené studenty využili a vydírali ho. Například za blahopřejný telegram Adolfu Hitlerovi k jeho narozeninám propustili v dubnu 1940 sto osmdesát studentů. Nakonec však Háchovo úsilí bylo korunováno úspěchem a velká většina studentů se dostal na svobodu v lednu třiačtyřicátého roku. Poslední student – medik Vojtěch Schnurpfeil – se vrátil v březnu 1943.
Prezident Hácha se nezastával jenom uvězněných studentů, ale též dalších politických vězňů a protestoval i proti germanizačním snahám. Někdy dokázal být úspěšný, ale je jasné, že to nebylo zadarmo a nacisté po něm často velmi nevybíravě vyžadovali různé ústupky. Z tohoto hlediska je také třeba posuzovat činnost Emila Háchy. Byl to nešťastník, nikoliv zločinec. Navíc podle lékařské zprávy minimálně od roku 1943 nebyl kvůli špatnému zdravotnímu stavu plně schopen rozpoznávat svoje jednání.
Zdroje:
JUDr. Emil Hácha, Tomáš Pasák, nakladatelství Horizont, Praha 1997
Paměti 1938 – 1945, Václav Černý, nakladatelství Atlantis, Brno 1992
Politické vzpomínky /I/,Ladislav Karel Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1994





