Článek
Je to země bídy, zmaru a chlastu a krásné literatuře o bídě, zmaru a chlastu, napsal kdysi jistý klasik o Rusku a jeho slova ruská novinářka Anna Politkovská ve svých poznámkách převážně z roku 2004 zveřejněných v knize Ruský deník plně potvrzuje. Nakladatelství Jota patří poděkování, že toto skvělé dílo přiblížilo českému čtenáři.
Anna Politkovská psala pravdu, nebála se mocných a proto musela zemřít. Byla zastřelena ve svých osmačtyřiceti letech 7. října 2006 ve výtahu moskevského domu, kde bydlela. Bývalý agent FSB Alexandr Litviněnko, který byl otráven ruskými agenty o šest týdnů později, uvedl, že vraždu Anny Politkovské nařídil přímo Vladimír Putin. Je také dost zvláštní, že novinářka byla zavražděna zrovna v den jeho narozenin a objednavatel tohoto hrozného činu nebyl nikdy dopaden.
Kniha statečné ruské novinářky představuje události více než 20 let staré, ale už tenkrát v ní přesvědčivě dokázala, že Rusko se v Putinově éře mění v mafiánsko-zločineckou zemi, kterou zůstalo až do současnosti. Uvedeny jsou příklady, kdy ruská justice pouští na svobodu mafiány a nechává zločinecké gangy veřejně terorizovat obyvatelstvo, toleruje i žhářství, aby jindy ve vykonstruovaných procesech posílala na dlouhou dobu za mříže politické provinilce. V Rusku neexistuje nezávislá justice!
Uvádí jasné důkazy falšování všech druhů voleb v Ruské federaci. Nejčastějším způsobem manipulace byly přenosné volební urny, kam se jednoduše nasypaly volební hlasy ve prospěch Putina či jeho partaje Jednotné Rusko. Putin podle všeho regulérně zvítězil pouze v prvních prezidentských volbách v roce 2000, v těch dalších už vyhrával pomocí volebních podvodů.
Zajímavé jsou také otázky z ledna 2004, které zástupci veřejnosti položili kandidátům na prezidenta. Pět z nich se týkalo výbuchů v obytných domech v roce 1999 a pět k teroristickému útoku v moskevském divadle na Dubrovce v říjnu 2002. Ty se týkaly značných nejasností v oficiálních výkladech těchto tragických událostí a lidé chtěli znát pravdu. Ani nepřekvapuje, že Putin na ně neodpověděl.
V červnu 2004 pak byl ve svém petrohradském bytě zastřelen vědec Nikolaj Michajlovič Girenko, známý obhájce lidských práv a antifašista. Pachateli byli ruští neonacisté, kteří před tímto činem vynesli nad Girenkem rozsudek smrti, jenž umístili na internetu. V knize je uveden i další případ, kdy rovněž v Petrohradu byl neonacisty zavražděn slušný bezproblémový Tadžik a to pouze kvůli své národnosti. Girenko měl ovšem smůlu v tom, že u soudu proti neonacistům vystupoval jako znalec, a dokázal a některé z nich dostat do vězení. To byly ovšem výjimečné kauzy, protože jak píše autorka, v roce 2003 se z 72 rasově motivovaných trestných činů jen 11 dostalo k soudu. V ostatních případech vyšetřovatelé nedokázali nebo, a to je častější, nechtěli dokázat etnický či rasový motiv a řádění neonacistů tiše tolerují. Běžné jsou také brutální útoky Putinových stoupenců na své názorové odpůrce, při nichž často teče krev. Policie v takových případech ani nekoná svoji povinnost a nechává násilníkům volnou ruku.
Co se týče Girenka, tak ruské neonacistické skupiny jako Ruská národní jednota či Slovanský svaz s oblibou používající zkratku SS veřejně přivítaly jeho vraždu s nadšením a oslavovaly jeho vrahy. Ani není nutné dodávat, že nikdo za to nebyl potrestán.
Ultranacionalistická Národní imperiální strana pak na svém webu vyvěsila seznam 47 nepřátel ruského národa, mezi nimž byla například i prezidentka fondu Holocaust a známu ruská bojovnice proti antisemitismu Ala Gerberová. Nepřekvapuje, že ruští neonacisté nenávidí Židy a navíc svůj antisemitismus dávají veřejně najevo. Rovněž v případě ruského neonacismu platí fakt, že Rusko běžně obviňuje z vlastních závažných selhání jiné, aby od nich odvedlo pozornost.
Ruský deník stojí za to si přečíst, protože má nadčasovou platnost a přibližuje veřejně tolerované zlo, které je typické i pro současné Rusko.
Ruský deník,
Anna Politkovská
nakladatelství Jota,
Brno 2026
