Článek
Málo se o tom mluví, přitom je to klíčová záležitost pro bezpečnost a svobodu evropských zemí. Na nedávném trojstranném jednání USA, Rusko a Ukrajina v Abú Zabí zazněl názor, že by se neměl řešit pouze mír na Ukrajině, ale bezpečnost celé Evropy. S tím lze souhlasit. Jenomže jediným státem, který je velkou hrozbou pro evropskou bezpečnost, je v současné době agresivní putinovské Rusko, jež napadlo Ukrajinu a vůči ostatním evropským zemí provádí teroristické, žhářské a kybernetické útoky.
Anketa
Je třeba si uvědomit, že přepadení sousední země bylo ze strany Ruska varováním pro celou Evropu a Ukrajina tak brání svobodu i ostatních zemí. Tomuto útoku totiž předcházel nehorázný Putinův požadavek, aby základny NATO byly rozmístěny podle stavu z května 1997, čili nové členské země by zůstaly bez spojenecké ochrany. Rusko by také muselo souhlasit s případným umístěním aliančních jednotek ve východní Evropě. Je jasné, že tento záměr odmítají hlavně Polsko a Pobaltí, které se právem cítí ohroženy agresivním Ruskem, snažící se jej vynutit i silou, a válka na Ukrajině je hrozbou též pro Evropu ve stylu, pokud nám nevyjdete vstříc, můžete také skončit špatně. Nově také Rusko požaduje, aby Finsko vystoupilo z NATO.
Tento požadavek musí NATO rázné smést ze stolu. Rusku má být důrazně dáno najevo, že nemá právo se vměšovat do vnitřních záležitostí jiných zemí. Podle Charty OSN a Závěrečného aktu z Helsinek z roku 1975 má každý nezávislý stát výhradní právo rozhodovat o své zahraniční politice a obranných spojenectvích. Ruský požadavek, aby státy střední a východní Evropy (včetně Česka, Polska či pobaltských zemí) nemohly mít na svém území spojenecké jednotky NATO, toto právo omezuje. Dokumenty Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), konkrétně Pařížská charta pro novou Evropu (1990) a Istanbulská deklarace (1999), výslovně zakazují vytváření sfér vlivu. Žádný stát nesmí bránit jinému státu v uzavírání bezpečnostních smluv nebo si nárokovat právo veta nad jeho obranou.
Rusko se často odvolává na dohodu z května 1997. Tento dokument však pouze uvádí, že za stávající situace NATO neplánuje trvale rozmisťovat rozsáhlé bojové síly u nových členů. Dohoda byla navíc podmíněna dodržováním mezinárodního práva a územní celistvosti všech států, což Rusko porušilo anexí Krymu a invazí na Ukrajinu.
Článek 2 odst. 4 Charty OSN pak zakazuje státům prosazovat své politické a územní požadavky pod pohrůžkou vojenské síly. Ruské vynucování stažení jednotek NATO prostřednictvím vojenské eskalace a války na Ukrajině je s tímto článkem v příkrém rozporu.
Ruský diktát státům NATO je tedy v protikladu s mezinárodním právem a Rusku musí být jasně dáno najevo, že takový nátlak je nepřípustný. V opačném případě by toho Evropa mohla litovat. Obávám se, že síla je jedné, čemu Putin a jeho banda rozumí. Koneckonců, nepřesvědčivé výkony ruské armády na Ukrajině, nám k rozhodnému odporu vůči ruskému zastrašování nahrávají.
Zdroje:
