Článek
Z hlediska současnosti se to zdá utopií, zvláště když Stačilo s dominující převahou KSČM v minulých volbách do sněmovny totálně propadlo a nemá jediného poslance. Tehdy krátce po II. světové válce však komunisté v polodemokratických volbách zvítězili. Nelze mluvit o demokratických volbách, protože počet politických stran byl v českých zemích i na Slovensku omezen na čtyři. Především pravicové strany, například Agrárnická nebo Národně demokratická, byly zakázány.
V českých zemích skončily volby takto, Komunistická strana Československa (KSČ) – 40,17% odevzdaných hlasů, Československá strana národně socialistická (ČSNS) – 23,66%, Československá strana lidová (ČSL) – 20,24 %, Československá sociální demokracie (ČSD) - 15,58% . Na Slovensku pak zvítězila Demokratická strana (DS) – 61,43% hlasů. Druha Komunistická strana Slovenska (KSS) obdržela 30,48 % hlasů. Zbývající dvě marginální uskupení, Slovenská strana slobody a Strana práce dostaly dohromady necelých 8% hlasů. Slováci se tehdy zachovali prozíravěji než Češi.
I v českých zemích však existovaly rozdíly, zatímco v Čechách dostali komunisté 43,25% hlasů na Moravě „pouze“ 34, 46% hlasů, v moravské metropoli Brně národní socialisté dokonce porazili komunisty a ve Zlínském volebním kraji zvítězili lidovci. Příčiny zřejmě spočívaly v silné religiozitě a vzpomínkách na úspěšné podnikatele – obuvnické magnáty bratry Baťovy, kteří dali lidem slušně placenou práci a komunistická demagogie se tak minula účinkem.
Předvolební plakát ČSL s portrétem předsedy Jana Šrámka
Doslova výprask utrpěla KSČ v katolické obci Dolních Bojanovicích na Hodonínsku, kde získala pouhých 12,3% hlasů, kdežto vítězní lidovci dostali 81,8% hlasů. Inu, moudří lidé na Slovácku, kteří nepodlehli rudým výmyslům a zachovali si zdravý rozum.
Jenomže jinde, hlavně tedy v Čechách, to dopadlo hodně špatně. Nutno zdůraznit, že na rozdíl od Polska a Maďarska komunisté v Československu volby otevřeně nezfalšovali. Objektivně je třeba uznat, že KSČ využila selhání západních zemí Velké Británie a Francie v Mnichově v září 1938 a využila také skutečnosti, že většinu čs. území v květnu 1945 obsadila Rudá armáda.
Pravdou ovšem také je, o některých záležitostech se psát nesmělo. Byla zakázaná kritika SSSR , takže pakt Molotov – Ribbentrop ze srpna 1939 se veřejně v médiích probírat nemohl. To se týkalo i rabování Rudé armády a únosů čs. občanů do SSSR. Rovněž tak prakticky zrádcovská pronacistická politika KSČ v letech 1939 – 1941 byla tabu.
Předvolební program komunistické strany v roce 1946 pak obsahoval záměrné lži, jak dokazuje web totalita.cz.
Tvrdili před volbami:
Navazujeme na Masarykovo historické dílo a přijímáme z Masaryka všechny živé hodnoty a především jeho demokratické a humanitní ideály, jež v nové formě uplatňujeme.
Komunistická strana nemá v úmyslu střední stav zničit, jak to tvrdí o nás naši nepřátelé, nýbrž má zájem na silném, prosperujícím živnostenstvu, jehož oprávněné požadavky jsme vzali do svého programu a budeme je se vší rozhodností také prosazovat.
KSČ trvá na udržení soukromého vlastnictví pracujících zemědělců a nepomýšlí na nějaké tvoření kolchozů".
A jaká byla skutečnost?
Po roce 1948 se stal Masaryk zakázaným buržoazním filozofem, jeho knihy se přestaly tisknout a z knihoven byly vyřazeny.
Pokud jde o obchodní živnosti, musíme je suchou cestou zlikvidovat převzetím, výkupem, umrtvením, abychom co nejdříve měli distribuční síť až ke konzumentovi v ruce."
Dne 23.února 1949 schválilo Národní shromáždění zákon o jednotném zemědělském družstvu. Na jaře 1949 zahájili komunisté přesvědčovací kampaň k zakládání JZD, která postupně přešla v politický teror a násilnou kolektivizaci zemědělství.
Z volebního programu KSČ další ukázky:
Hloupé jsou všechny pomluvy proti komunistické straně. Rozšiřují o nás, že chceme totalitu. Byl vydán plakát, na němž je přeškrtnuto slovo totalita a pod tím je napsáno demokracie. Kdo se to bojí totality? Snad my, komunisté, chceme totalitu zavádět?
Další takovou pomluvou, kterou o nás rozšiřují reakcionáři a nepřátelé sociálního pokroku, je, že jsme proti náboženství a církvím. Rok naší činnosti ve vládě podal nezvratné důkazy o lživosti tohoto tvrzení. Nebyl zavřen jediný kostel, jedinému knězi nebyl zkřiven vlas na hlavě, nikdo nebyl pro svou víru pronásledován. Naopak byly zvýšeny státní platy kněžím. Kněží, kteří bojovali za osvobození a trpěli v nacistických věznicích, jsou ctění a vážení.
Jak to nakonec dopadlo, není snad ani třeba připomínat. V padesátých letech nastala krutá rudá totalita s mrtvými a desítkami tisíc perzekuovaných lidí, komunistické násilí se nezastavilo ani před hrdiny protinacistického odboje. Pronásledování křesťanů, ze kterých komunisté učinili občany druhé kategorie, se také stalo realitou. Stateční duchovní, jako pražský arcibiskup kardinál Josef Beran, kteří byli nacisty vězněni v koncentrácích, skončili v komunistické internaci.
Komunisté rovněž používali i různé zákeřné metody, jako bylo třeba očerňování hrdinů boje proti nacismu. Třeba štábní kapitán soudruh Bedřich Pokorný, tehdy přednosta Odboru Z, politického zpravodajství ministerstva vnitra nechal zfalšovat výslechové protokoly K. H Franka, které měly dokazovat, že jeden z představitelů národně socialistické strany docent Vladimír Krajina údajně udal několik lidí gestapu, což nebyla pravda.
Komunisté se také podle tehdejšího významného politika Ladislava Feierabenda chovali násilnicky a rozbíjeli předvolební schůze ostatních stran. Ve svém třetím díle svých Politických vzpomínek napsal o jedné takové události v Šumperku, kde komunisté na předvolebním shromáždění ČSNS zastrašovali ostatní přítomné a vykřikovali, že Feierabend, nesmí mluvit a dokonce mu vyhrožovali smrtí. Velmi dryáčnickou lživou kampaň proti zástupcům ostatních stran vedl i komunistický tisk.
Velmi silní byli komunisté v pohraničí dříve osídleném německou menšinou, kde většinou dostali 60 – 70 % hlasů. To hlavně z toho důvodu, že ovládali ministerstvo zemědělství, které tamním přistěhovalcům přidělovalo zemědělskou půdu.
Další účinnou rudou zbraní bylo tzv. osvědčení o národní spolehlivosti: Jeho cíl byl legitimní, vyloučit z veřejného života ty Čechy a Slováky, kteří se za války provinili kolaborací s nacisty. Jenomže toto osvědčení bylo u tehdejších národních výborů a bezpečnostních komisí často ovládaných komunisty v mnoha případech záměrně zneužito proti nevinným lidem, kteří patřili k potenciálním voličům nekomunistických stran, ale volit nesměli. Takových byly desítky tisíc. Příznivci rudých se však bát nemuseli, třeba že jejich minulost byla problematická. Komunisté často kryli i pronacistické kolaboranty.
Svůj díl viny na nepříznivém volebním výsledku nesli nekomunisté, kteří rudým až příliš ustupovali, chovali se moc odevzdaně, a komunistickému tlaku se až na výjimky, ke kterým patřil například novinář Pavel Tigrid, téměř nebránili.
A pak tu byl také velmi důležitý moment, tzv. Košický vládní program, kterým se tehdy řídil veřejný život v zemi, nepřipouštěl opozici. Všechny strany tak před volbami prohlašovaly, že ať volby dopadnou jakkoliv, budou spolupracovat na poválečné obnově a rozvoji Československa. Lidé si pak zkrátka řekli, že je vlastně jedno, komu ten hlas dají, protože u moci budou všichni a volby na tom moc nezmění. Krutě se zmýlili, protože dalších čtyřiačtyřicet let se žádné demokratické volby nekonaly, ale to už je jiná kapitola.
Zdroje:
Politické vzpomínky /III/, Ladislav Karel Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1996
Pravda o Československu 1945 – 1948, Karel Kaplan, nakladatelství Panorama, Praha 1990
Dějiny Českých zemí, Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv, Nakladatelství Karolinum, Praha 2018
Dolní Bojanovice, Jiří Pajer a kolektiv, vydala obec Dolní Bojanovice 2016
