Článek
Jsme proti zadlužování České republiky, jsme pro vyrovnaný rozpočet a nízké daně. Rodina je svazkem muže a ženy. Jsme pro členství České republiky v NATO, podporujeme Ukrajinu bezdůvodně napadenou Ruskem a stojíme také za Izraelem ohrožovaným islamistickými teroristy. Členství v Evropské unii má naši podporu, ale zároveň máme výhrady vůči současné mainstreamové EU-elitě, která systematicky štve občany členských zemí proti EU. Jsme proti nelegální migraci lidí, kteří působí problémy a nejsou kompatibilní s evropskou židokřesťanskou civilizací. Takto zjednodušeně se dají shrnout hlavní zásady Konzervativní strany.
Jan Kubalčík se narodil v roce 1972 v Brně. V roce 1995 absolvoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně – obor matematická analýza, o rok později DEA na ENI v Belfortu – obor informatique, automatique et productique. V roce 2000 získal titul RNDr. a 2002 Ph.D., opět na Přírodovědecké fakultě MU v Brně. Je autorem několika odborných článků v oborech matematická analýza, robotika, ekonomie. Svoji politickou kariéru začal v Demokratické unii v roce 1995. V roce 2001 se stal členem Konzervativní strany, od roku 2017 je jejím předsedou. Je ženatý bezdětný, k jeho zájmům patří, včelaření, stolní tenis a hudba (aktivně i pasivně).
Konzervativní strana prosazuje vyrovnaný rozpočet.
Pane předsedo, můžete nám představit Konzervativní stranu?
Konzervativní strana je pravicová politická strana hlásící se k odkazu západní křesťanské civilizace a k jejím universálně platným pravdám. Za svoji morální povinnost považuje boj proti totalitarismům 20. století, odmítá socialismus s jeho rovnostářstvím i vypjatý individualismus liberálů. Respektuje přirozené tradiční vazby člověka a existenci morálního řádu, který přesahuje každého z nás. Konzervativní strana má osvědčené vzory v Konzervativní straně Velké Británie a v Republikánské straně USA. Je to tedy anglosaský demokratický konservatismus, který nás inspiruje a k jehož principy a idejím patří, úcta k tradici a řešení problémů na základě praktických zkušeností a precedentů, ochrana lidských práv v rovnováze s občanskými povinnostmi, rovnost před zákonem a úcta k zákonům, právo usilovat o osobní štěstí a prosperitu a nezadatelné právo na vlastnictví.
Každý, kdo má zájem o alternativu k současným politickým stranám zastoupeným v Poslanecké sněmovně, alternativu, která nabízí jasnou podporu Ukrajiny proti kremelské agresi, jasnou podporu práva Státu Izrael na obranu proti terorismu, jasnou preferenci rodiny postavené na manželství coby svazku jedné ženy a jednoho muže, jasné odmítnutí progresivních ideologií (gender, transgender), střízlivou, tedy neideologickou ochranu životního prostředí… Každý takový je srdečně zván ke spolupráci do Konzervativní strany.
Měla by ČR usilovat o vyrovnaný rozpočet, jak zabránit dalšímu zadlužování státu?
Ano, Česká republika by o vyrovnaný, ideálně o přebytkový rozpočet, rozhodně usilovat měla. To úsilí je nutnou, nikoli samozřejmě postačující, podmínkou toho, aby se to někdy v budoucno mohlo podařit. Dalšímu zadlužování státu je možné zabránit pouze tehdy, začne-li se u změny smýšlení. A nejsou-li takové změny současní ministři, vládní úředníci a poslanci schopní, musí je občané vyměnit. To současné smýšlení příliš miluje státní intervence, málo nenávidí dluhy a těká v prioritách. V tom prvním je třeba ubrat, v tom druhém přidat – v obou případech radikálně. Praktickým projevem takové změny smýšlení by pak mohlo být zakotvení zásady, podle které by pro přijetí přebytkového či vyrovnaného rozpočtu stačil souhlas prosté většiny poslanců, pro schválení rozpočtu schodkového by však byl nezbytný souhlas většiny kvalifikované, tedy třípětinové či dvoutřetinové; pro snížení či zrušení jakékoli daně by stačil souhlas prosté většiny, ale pro schválení zavedení nové daně či zvýšení nějaké existující by byl nezbytný souhlas většiny kvalifikované. A co se priorit týká, není třeba objevovat objevené: obrana proti vnějšímu ohrožení, tedy armáda, obrana proti vnitřním hrozbám, tedy policie a hasiči, spravedlnost, tedy justice a vězeňství, záchrana životů (tedy zejména dostupnost „záchranky“), dohled nad kapitálovými trhy a strategickými odvětvími (voda, energetika). A tím více-méně končíme. Ve všem ostatním by se měl stát vydat na ústup, tedy omezit své angažmá – někde rychleji a důsledněji, jinde pomaleji a třeba jen částečně. Určitě tady nehoruji pro žádnou revoluci. Ale teprve se zásadním úbytkem úkolů, které dnes stát zastává, může dojít k omezení jeho výdajů. Je nutné si však přiznat, že v řadě případů stát v současností plní i nově na sebe bere další a další úkoly v souladu s očekáváními většiny občanů, nebo třeba jen nějaké specifické skupiny z nich při lhostejném mlčení téměř celého zbytku. Jsou tu zejména dvě takové bezedné díry. Jednou z nich je zdravotnictví, neboť jen menšina občanů chápe, že jej nelze mít současně na špičkové úrovni, pro všechny a „zdarma“ – ve skutečnosti je nutné si vybrat vždy jen dva těchto požadavků a na třetí rezignovat. Zde je postupováno v souladu s očekáváními většiny občanů a změna je podmíněna opět změnou smýšlení. Od politiků to vyžaduje odvahu říkat svým voličům pravdu i s rizikem, že tito dají hlas jiným. Chci věřit, že tato úloha má v rámci demokratické politiky řešení. Druhou bezednou dírou jsou pak starobní důchody. Stát ve své snaze zajistit důstojné penze selhal. Jenže v mezičase na sebe převzal tolik závazků, že je prakticky jisté, že jim v budoucnu nebude schopen dostát. Nejpřesvědčivějším argumentem ve prospěch hospodárného nakládání s prostředky, které občané svému státu svěří, tak nakonec může být státní bankrot. Jak věděl již Publius Syrus: „Konec utrácení neudělá nic jiného než nouze.“
Co by měl stát udělat pro podporu podnikatelů a živnostníků?
Deregulovat. A opět: změnit smýšlení v tomto (ale nejen v tomto), případně uvažovat spíše o tom, které zákony či vyhlášky by bylo možné a prospěšné zrušit či redukovat, než o tom, jaké je „nutno“ ještě přijmout. Zamýšlet se nad tím, které kroky a aktivity státu narušují důvěru ve společnosti (a ty omezovat či rušit), a které naopak důvěru budují (a ty rozšiřovat). Důvěra je totiž tím kapitálem, který ve všech činnostech vše zjednodušuje nejvíce – a naopak její deficit či absence všechno všem prodražuje, což je v podnikatelské činnosti klíčové. Obnovovat a budovat důvěru patří k základním úkolům, které před námi (a možná spíše před společností než před státem, který by tomu hlavně neměl překážet a dělat víc škody než užitku…) stojí. Rozeštvané, rozvrácené společenství podlehne první vážnější krizi, se kterou se setká.
Jste pro pružnější pracovní právo, například pro možnost zavedení možnosti okamžité výpovědi bez udání důvodu ze strany zaměstnavatele i zaměstnance?
Ano, i zde je jistě prostor pro již zmíněné deregulace. Domnívám se, že vzhledem k dlouhodobé velmi nízké nezaměstnanosti bychom si mohli dovolit takto pracovní právo „zpružnit“ a připravit se tak na případné horší časy. Nicméně, s ohledem na sociální smír, který samozřejmě nelze ignorovat, nemusí jít rovnou o okamžitou výpověď bez udání důvodu – určitě se lze vydat příslušným směrem, ale nezajít tak daleko, kompromisem může být třeba nedávné prodloužení zkušební doby. Obávám se však, že očekávání od takového kroku jsou v některých kruzích mnohem vyšší, než odpovídá realistickému odhadu. Nemyslím si, že tím nějak významně „nakopneme“ hospodářství, protože zásadním problémem je – a hlavně stále více bude –, že „nejsou lidi“. Jejich flexibilnější přeskupení určitě není na škodu, ale stále půjde o přeskupování nedostatku.
Souhlasíte s členstvím České republiky v NATO a EU?
Ano, souhlasím. Oba souhlasy však nejsou stejně silné; souhlas se členstvím ČR v NATO je násobně silnější – a ten rozdíl jen a jen roste, neboť můj souhlas se členstvím ČR v EU slábne. V této souvislosti je na místě připomenout, že největšími škůdci potřebné a plodné spolupráce mezi evropskými národy jsou současné mainstreamové EU-elity, které systematicky štvou občany členských zemí proti EU . To se týká likvidace hospodářské základny evropských zemí prostřednictvím „green dealu“, pěstováním a podporováním ideologie namířené přímo proti dané a neměnné lidské přirozenosti a proti rodině, liknavostí – v tom lepším případě – v záležitosti nelegální, masové, kulturně nekompatibilní imigrace, snahou ostrakizovat kritiky právě zmíněných politik, dvojím metrem a tendencí trestat vlády trvající na suverenitě členských zemí. Západ a jeho instituce buď žijí ze svých křesťanských kořenů, nebo se od nich distancují a umírají – třetí možnost neexistuje. Ordinovaným lékem na jakýkoli problém je však vždy výhradně „hlubší integrace“. Je symptomatické, že vzestup politické reakce, tedy dnes tzv. populistických stran, socialistické EU-elity interpretují vždy a zcela jako výsledek působení zlovolných sil (desinformace…). Nikdy nehledají chybu u sebe. Rozpad EU (a ještě více NATO) je samozřejmě kremelským snem. Neřízený rozpad EU a následné propadnutí do chaosu, to zní uším v Moskvě jako rajská hudba. EU-elity v tomto sehrávají roli užitečným idiotů.
Jaký je Váš postoj k nelegální migraci?
V roce 2009 jsem mj. napsal: „Vidím dvě roviny, v kterých by mělo být zvažováno, ať již na úrovni jednotlivých národních států či celé EU, jak přílivu nelegální imigrace čelit. Jde o kombinaci represe a prevence. Represí samozřejmě míním podstatné zpřísnění ostrany vnějších hranic a nekompromisní navracení imigrantů do místa, odkud vyšli. Nicméně dva velmi podstatné faktory problematizují efektivitu vynaložení nemalých prostředků, které takový přístup stojí. Samotná ohromná délka hranice a její charakter velmi komplikuje zabezpečení její nepropustnosti. K tomu je ale třeba přidat I demografii. Zatímco naše africké a blízkovýchodní okolí praská ve švech a bude se to dále stupňovat, my sami stárneme a vymíráme. Na explozi okolí nemáme až takový vliv, ale vlastní implozi bychom zastavit mohli. Pokud se to nestane, celé to zafunguje jako ve fyzice: naše vakuum bude prostě zaplněno. Žádná síla podpořená sebemodernější technikou na hranicích nezastaví stovky milionů lidských bytostí, které se dají na pochod…
Zbývá tedy pokusit se přidat i prevenci. Tím mám na mysli pokus zajistit, aby lidé, kteří touží odejít ze svých domovů, tuto touhu ztratili, prostě aby neměli důvod odcházet, aby rozdíl mezi tím, jak se mají oni doma a tím, jak se máme my, nebyl tak propastný. To nemusí být a domnívám se že ani není primárně ekonomické téma. Pro začátek by třeba stačilo, aby je a jejich blízké nikdo beztrestně nemasakroval. To však od nás vyžaduje něco podobného, jako ono zastavení naší demografické imploze: znovunabytí přesvědčení, že to stojí za to, že tato civilisace stojí za udržení, že její hodnoty jsou natolik dobré, že jsou objektivně lepší než hodnoty těch, kteří masakrují své okolí. A chceme-li jejich oběti motivovat k tomu, aby zůstali ve svých domovech, měli bychom v jejich prospěch aktivně, viditělně a účinně zasáhnout… Je tohle (neo)kolonialismus? Patrně svého druhu ano! Ten se však nedá provádět relativisticky a multikulturně – cílem by přeci mělo být zavedení jistých, byť třeba v nějakém „úsporném rozsahu“, standardů naší vlastní kultury, které budou přispívat k zajištění elementární bezpečnosti (v zásadě jde o vládu zákona – našeho zákona vycházejícího z Desatera a římského práva – a jeho vynucení…). Sami se tedy musíme nejprve zbavit pahodnot, které jen otravují studnice Pravdy a svazují nás při její obhajobě.“
Nic podstatného bych neměnil. Snad jen doplnil, že problematická je zejména kombinace, kdy je imigrace současně nelegální, masová a kulturně nekompatibilní. Přitom stát, který by masovou, kulturně nekompatibilní imigraci legalizoval, dává najevo, že přišel o zbytky pudu sebezáchovy. Ostatně soudím, že máme pomáhat přednostně pronásledovaným křesťanům a ukáže-li se to jako potřebné i je legálně přijímat; poněvadž křesťané jsou dnes nejpronásledovanější skupinou ve světě.
Jak hodnotíte ruskou agresi na Ukrajině?
Vladimir Putin svého času prohlásil, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou 20. století. Ruskou agresi na Ukrajině, která začala v r. 2014, vnímám jako logický praktický důsledek této myšlenky. Západ má ovšem na této agresi svůj nezanedbatelný podíl. Vyprovokoval ji kombinací hamižnosti, indolence a slabosti. Hamižnost byla represtentována německou politikou Nord-streamu. Indolence se projevila poté, co v r. 2008 Kreml zatočil s Gruzií. A projevem slabosti byl „restart“ v podání administrativy US presidenta Obamy a jeho vicepresidenta, později také presidenta Bidena.
Jak by měla ČR podporovat napadenou Ukrajinu?
Jak nejvíc může. K tomu bych ještě poznamenal, že ne všechno je třeba „vytrubovat do světa“. Mrzelo mě např., když president Pavel veřejně oznámil, že ČR poskytne Ukrajině podzvukové bitevníky L-159. Otázka se tím zpolitizovala – bez této veřejné presentace by dodávka možná hladce proběhla a my se o tom dozvěděli jen relativně málo a každopádně zpětně. Je třeba zvažovat, zda nám jde více o PR, nebo o věc samotnou. Já hlasuji „pro věc“. Pokud bych hledal inspiraci, jak (víc) má ČR napadenou Ukrajinu podporovat, obrátil bych se na naše polské spojence.
Jaký je Váš vztah k Izraeli?
Izrael je součástí Západu. Zaslouží si naši plnou podporu. Stydím se za ty, kteří upírají právo Státu Izrael bránit své občany, jejich majetky a svoji územní celistvost před stupňujícími se teroristickými útoky. Pohrdám těmi, kdo jsou připraveni Stát Izrael za tu opovážlivost, že se brání, navíc úspěšně, trestat pomocí nejrůznějších bojkotů obchodních, sportovních, kulturních. Představa, že by příslušníci vražedných komand Hamásu dokázali porazit Stát Izrael (Bože, to nedopusť!), mě děsí. To by znamenalo zánik tohoto státu a genocidu Židů. Představa, že by po skončení jatek tito vrazi složili zbraně a začali se věnovat nějakým běžným civilním aktivitám, je absurdní. Řádění těchto fanatiků by brzy pocítili obyvatelé evropských měst, kterým je zatím servírována jen malá ochutnávka toho, co by v uvedeném případě nastalo. Můj vztah k Izraeli je tedy lemován vděkem, protože příslušníci IDF (a dalších izraelských ozbrojených složek) bojují, krvácejí a umírají i za naše vlastní bezpečí.
Jste pro zavedení školného na vysokých školách, co dalšího by se mělo změnit v českém školství?
Jsem pro zavedení školného na vysokých školách, s nějakým mechanismem, který zohlední studijní úspěchy (těm nejlepším školné prominout zcela, ještě výborným prominout částečně…). Podporuji i „kontraktové financování“, které by mělo lépe odrážet zájem „zadavatele a sponzora“ – tedy státu. I kdyby se školné na VŠ zavedlo od příštího semestru, je vyloučeno, aby financování ze strany státu kleslo okamžitě na nulu. Jako povinnou četbu bych každému, kdo hodlá nějak vstupovat do organizace (v tom nejširším slova smyslu) vysokoškolského studia, naordinoval knihu Idea univerzity, jejímž autorem je katolický teolog a filosof John Henry kardinál Newman (v r. 2019 svatořečený papežem Františkem, v loňském roce papežem Lvem prohlášen učitelem církve).
Kromě toho, školství, a s ním učitelé i žáci a studenti, by si mělo od „úprku vpřed“ odpočinout a udělat spíše pár opatrných kroků zpět. Omezit či rovnou opustit různé „gramotnosti“ a dát více důrazu na češtinu (porozumění textu) a matematiku (myšlení). Zrušit tzv. inkluzi. Vyprovodit všemožné neziskovky ze škol. Důsledně odvšivit rámcové vzdělávací programy (resp. jejich návrhy) od všech ideologií (dnes zejména /trans/gender…). Přestat podezřívat rodiče. Zastavit všemožné experimenty (např. plošný povinný zákaz známkování v nejnižších třídách). Odstranit z výuky a její organizace mobilní telefony a další podobná zařízení;obecně jejich používání ve školách výrazně omezit (na vyšších stupních) nebo rovnou zcela vyloučit (na stupních nižších).
Veškeré pokusy o reformu ve školství za poslední dekády trpí nepochopením jedné příčinné souvislosti. Dá se říct, že každá taková reforma je rámována záměrem „odstranit bezduché biflování“(někdy označované za dědictví rakousko-uherského školství) a naopak „naučit žáka informace nacházet a pracovat s nimi“(samozřejmě zjednodušuji). Možná, že kdysi to bylo žádoucí, ale dnes jsme již dávno za hranicí, kdy by měly být nadále odstraňovány požadavky na znalosti. Přesto má tento trend konstantní směr a zrychluje se. A výsledky vzdělávacího procesu jsou postupem času stále horší. Zároveň, postupem stejného času, se více a více vzdalujeme od náročného vzdělávání – snažíme se zbavit všeho, co žáky a studenty jakkoli zatěžuje (memorování) ve prospěch soft skills nebo třeba mediální či finanční gramotnosti, které, kupříkladu, bez solidních základů počtů stejně nikdy nikdo nedosáhne. Tváříme se přitom ale, jako bychom stále vyučovali podle rakousko-uherského mustru a jsme tak hloupí, že této iluzi opakovaně podléháme natolik, že je nám to důvodem pro další odstraňování i těch posledních nároků, které ještě ve školách zbyly. Až se dílko podaří, znalosti a schopnosti žáků a studentů opět, pochopitelně, poklesnou. A co bude na vině? No přece strnulý, rigidní, středověký způsob výuky! Opět jsme u nutnosti předně změnit smýšlení. Zatím, obávám se, panuje zcela bludného přesvědčení, že můžeme mít kvalitní vzdělání, ale současně tak nějak nenáročné, kterým nebudou žáci a studenti zatěžováni.
Není jistě sporu, že základní školy nejsou stejné. Že jsou mezi nimi školy horší a školy lepší. A čím se kvalita té které ZŠ dá měřit? Domnívám se, že adekvátním kritériem je úspěšnost žáků při jednotném přijímacím řízení na školy střední. A domnívají se tak i rodiče, kteří nezřídka pro své děti hledají dobrou školu, tedy takovou, která jejich dítě kvalitně připraví na přijímačky a dá solidní základ pro případná následná středoškolská studia, přičemž jsou ochotni se za takovou školou i stěhovat… nebo dokonce fiktivně měnit trvalé bydliště dítěte, jen aby se pro něj stala kvalitní škola školou spádovou.
A pak je tu ještě jeden důležitý postřeh vyplývající z materiálů České školní inspekce. Mezi školami, které dosahují relativně skvělých výsledků a nedochází u nich k žádnému předvýběru žáků, je běžné, že v první a druhé třídě nepracují se slovním hodnocením. Toto zjištění by mělo bohatě stačit k tomu, aby se tento přístup povinně plošně nezaváděl.
Jaké změny potřebuje české zdravotnictví?
Již zmíněnou změnu smýšlení. Bez ní je možné učinit velmi málo nebo nic. Veškeré úvahy o reformě systému veřejného zdravotního pojištění pak musí vycházet z ekonomických možností země. Právo na zdravotní péči je ohraničeno objemem peněz, které je možné na tuto péči ještě vydat, aniž by to ohrožovalo rozvoj společnosti. V úvahu je nutno vzít i ochotu a schopnost společnosti přispívat na zdravotní péči z jiných veřejných rozpočtů, především z výnosů daní. Tyto meze je zapotřebí stanovit a dát jasně najevo, že volání po jejich změně nemůže být vyslyšeno, nebude-li provázeno celkovým hospodářským vzestupem. Ostatní je jen věcí dělení a regulací uvnitř takto stanovených mezí.
Jak si představujete důchodou reformu?
Na skutečnou reformu, která by diversifikovala rizika a do systému přidala principy, podle kterých proběhla penzijní reforma v Chile v 80. letech 20. století, na takovou reformu je již pozdě – prostě proto, že demografická imploze postoupila příliš daleko a stát na sebe vzal závazky platit důchody z průběžného systému (zjednodušeně řečeno) tzv. Husákovým dětem – poslední početné generaci, jejíž nejstarší ročníky začnou přicházet do důchodového věku za přibližně 10 let. V tom okamžiku se implicitní, vnitřní dluh systému začne rychle promítat do státního cash flow a brzy bude jasné, že „takhle to dál nejde“. Reforma prostřednictvím přiznání, že stát své závazky není schopen splnit (což je forma krachu), pak přijde zcela přirozeně. Může mít formu jednotného nízkého státního důchodu pro všechny, který bude financován z daní, které se nyní jennuje bůh ví proč „sociální pojištění“, a bude stačit sotva na holé živobytí. Česká republika nebyla za celou svoji existenci schopná cokoli zásadního s penzijním systémem udělat. Jedinou reálnou silou, která vyvíjela skutečné poctivé snahy v tomto směru, navíc včas (pro příslušnou přechodovou fázi reformy se nabízelo využít dostatečných zdrojů z privatizace…), byla Občanská demokratická aliance (ODA), blahé paměti. Částečný pardon pak má vláda premiéra Nečase, která prosadila velmi nesmělé kroky, které alespoň vedly správným směrem. I ty však byly smeteny následnými vítězi voleb v r. 2013.Nejlepším a prakticky jediným skutečným zajištěním na post-produktivní věk jsou dnes dobře vychované děti. Jako zásadní bod v rámci uvažování o penzích tedy vidím podporu rodiny založené na manželství jedné ženy a jednoho muže, posilování její autonomie a respekt k jejímu výsadnímu postavení ve společnosti. Pohříchu se celá česká politika sune opačným směrem a za vítězství je považováno, když se ten posun na nějakou dobu zpomalí.
Kdo by mohli být Vaši koaliční partneři ve volbách, koho podporujete?
Naším hlavním politickým partnerem je Koruna Česká, Monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska. Co se týká nadcházejících voleb do Senátu, sami tentokrát žádného kandidáta nestavíme a zatím ani nepodporujeme. Situace se může změnit ve 2. kole, neboť jen výjimečně v něm proti sobě stojí dva kandidáti, kteří by byli konzervativcům blízcí či vzdálení identicky.
