Článek
Češi se s německou národnostní menšinou vypořádali jednou pro vždy, když ji po roce 1945 podle vlastního vyjádření odsunuli, podle německé verze vyhnali. Pravdou však je, že odsun Němců z Československa odsouhlasily vítězné velmoci na Postupimské konferenci v červenci a srpnu 1945. Podmínkou bylo, aby odsun byl uspořádán lidsky a spořádaně. Z obecně morálního hlediska jsou nucené masové přesuny obyvatelstva na základě principu kolektivní viny nepřijatelné, jenomže vzhledem k předcházejícím nacistickým zločinům, byly v té době pochopitelné.
Stejně pochopitelné je však vzhledem k dřívějším komunistickým zločinům vystupování Ukrajinců a Pobalťanů vůči ruské menšině, protože s ní měli a mají podobné problémy jako Češi s tou německou. Ukrajinci, Litevci, Lotyši a Estonci se v třicátých a čtyřicátých letech minulého století stali obětí rusifikace a genocidy řízené z Moskvy. Zavražděny při tom byly stovky tisíc obyvatel Pobaltí a miliony Ukrajinců.
Asi nejvýstižnějším symbolem brutálním likvidace Ukrajinců byl záměrně zinscenovaný hladomor, který zasáhl převážně Ukrajinu. V prvním díle Dějin Ruska 20.století se píše, že hladomor byl od začátku do konce uměle organizován. Úplná konfiskace obilí ze zásob kolchozů a jednotlivých hospodářství prováděna na podzim 1932 a v zimě 1933 pod vedením Molotovovy, Kaganovičovy a Postyševovy komise byla bezprostřední a hlavní příčinou hladu. Hladomor byl řízený z Moskvy, Vjačeslav Molotov a Pavel Postyšev byli Rusové, Lazar Kaganovič původně Žid narozený na Ukrajině, z něhož se pak stal profesionální komunistický zločinec. Počet obětí hladomoru činil zhruba pět milionů Ukrajinců.
Oběti hladomoru v Charkově v roce 1933
Na straně 613 již zmíněného prvního dílu Dějin Ruska 20. století je uvedeno, že nejhorších forem nabyl hladomor v centrálních oblastech Ukrajiny. „Jedli jsme kůru ze stromů a pupeny.., Za zimu jsme snědli skoro všechny psy a kočky. Na ulicích ležely každý den nové lidské mrtvoly,“ vzpomínal obyvatel Dněpropetrovské oblasti…Jedna žena snědla svoji malou dcerku. Jiná se oběsila, když se konečně objevilo obilí; hladem jí zemřely dvě nebo tří děti…Obyvatelé Kyjeva vzpomínali, jak davy rolníků nadmutých hladem, zaplnily ulice města, kde vesničané chtěli najít práci, a získat příděly potravin. Dařilo se to pouze jednotlivcům. Ostatní umírali po stovkách. Zůstávali ležet rovnou pod širým nebem. Rolníky odchytávaly v Kyjevě zvláštní policejní hlídky. Naháněly je na nákladní automobily a vyvážely za město.
Je pravdou, že obětí hladomoru nebyli jenom Ukrajinci, ale i další národnosti tehdejšího SSSR. Jenomže na Ukrajině tato záměrně zorganizovaná genocida měla též národnostní rozměr, kdy docházelo k potlačování ukrajinského národního života a brutální rusifikaci. Ze škol byla například vytlačována ukrajinština ukrajinské děti se musely učit rusky.
Podobně tomu bylo i v Pobaltí, rovněž tady se mnoho Litevců, Lotyšů a Estonců stalo obětí komunistického teroru, řízeného z Moskvy. I zde docházelo k násilné rusifikaci, kdy místní jazyky, litevština, lotyština a estonština, byly vytěsňovány z veřejného prostoru a nahrazovány ruštinou.
Češi měli s Němci svoje smutné a zkušenosti a problém s nimi vyřešili jednou provždy. Ukrajinci a Pobalťané k tak radikálnímu řešení ve vztahu k ruské menšině nesáhli. Samozřejmě, byly tady zásadní rozdíly, Němci II. světovou válku prohráli, SSSR, ve skutečnosti jinak pojmenované Rusko, ji vyhrál. Shodné prvky tu však jsou, Jednání Čechů vůči Němcům se dá pochopit špatnými zkušenostmi, stejně tak ovšem též jednání Pobalťanů a Ukrajinců vůči Rusům. Od některých Čechů je však pokrytecké, když jiným vytýkají zacházení s národnostními menšinami, jestliže sami tu svoji vyhnali. Ukrajinci a Pobalťané se tedy vůči Rusům vzhledem k tragickým historickým zkušenostem chovají poměrně velkoryse.
Pobalťané by přitom měli důvod k odsunu ruské menšiny silnější než měli Češi v případě Němců v roce 1945. Z českých zemí bylo nuceně vysídleno německé obyvatelstvo, které tady žilo několik předchozích staletí. Litva, Lotyšsko a Estonsko se pouze brání udělení občanství Rusům, kteří přišli do Pobaltí v časech sovětské respektive ruské okupace v letech 1940 - 1992. To bylo porušením mezinárodního práva, podle kterého je usazování obyvatel z národa okupanta na okupovaných územích protiprávní.
Historie zkrátka bývá složitá. Nelze však jednoho okupanta odsuzovat a druhému za stejné činy tleskat. Bohužel někteří Češi to dělají. Pokud je tomu tak z nevědomosti, dá se to ještě pochopit. Pokud to však činní vědomě, je to moc smutné.
Zdroje:
Dějiny Ruska 20. století – díl I., Andrej Zubov (ed.), nakladatelství Argo, Praha 2014
Brány Evropy (dějiny Ukrajiny), Serhii Plokhy, Nakladatelství JOTA, Brno 2023
Dějiny Ukrajiny, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015
Dějiny pobaltských zemí, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996
