Článek
Stalin v oněch třicátých letech minulého století prohlásil: „Žije se lépe a radostněji,“ lidé k tomu trefně dodávali, „Stalinovi.“ Dobře na tom tenkrát v Sovětském svazu opravdu byli pouze přední komunističtí papaláši. Obyčejní lidé třeli bídu s nouzí a měli, co dělat, aby vůbec přežili, a milionům z nich se ani to nepovedlo. Pro SSSR byla charakteristická absolutní bezohlednost k normálním lidem, na kterých rudé šlechtě vůbec nezáleželo, i když se soudruzi zaklínali, že slouží zájmům obyčejných pracujících. Byla to však podlá lež. Ostatně lži jsou pro rudé prominenty typické.
Přesně to k situaci začátku třicátých let vyjádřil Ivan Soloněvič v knize Koncentrační tábor Rusko. „Zatímco v Kremlu měli všeho dost, tak Moskva oficiální chudá Moskva umírala hlady.“ V současnosti už je jasně dokázáno, že životní úroveň v carském Rusku zhruba od přelomu 19. a 20. století do vypuknutí I. světové války v roce 1914 byla vyšší než za pozdější Stalinovy éry ve třicátých letech. Nyní tedy pustíme ke slovu fakta.
Na straně 821 výborné knihy, Dějiny Ruska 20. století – I. díl, je uvedeno. „Pro první pětiletku byly charakteristické nuzácká životní úroveň ohromné části společnosti, nedostatek zboží, otrocká organizace práce v kolchozech, vznik Gulagu a přídělový lístkový systém. Dělník v hlavním městě (Moskvě) si mohl v roce 1933 koupit za průměrnou měsíční mzdu 31 kg chleba (v roce 1913 314 kg) nebo 7 kg masa (v roce 1913 43 kg), 3kg salámu (v roce 1913 25 kg,) 3 kg másla (v roce 1913 18 kg) a 3,5 kg sýra (v roce 1913 22 kg).“
K podobným závěrům dochází na straně 101 skvělé knihy Každodenní stalinismus australská historička Sheila Fitzpatzricková. Ta píše, že v roce 1933 si ženatý dělník musel vystačit s méně než polovičním množstvím chleba a mouky a méně než dvěma třetinami cukru než jeho předchůdce v Petrohradě v carské éře na začátku 20. století. Lidem se za SSSR nedostávalo tuků, mléka ani ovoce. Spotřeba masa a ryb byla ve třicátých letech pětkrát menší než na přelomu 19. a 20. století.
Asi nejděsivější horor popisuje Ivan Soloněvič v již zmíněném díle v kapitole Děvčátko s hrncem zmrzlé polívky. „Hned od samého rána, ještě před odchodem trestanců do práce, a večer, během jídla, postávaly před našimi stany desítky otrhaných vesnických děcek, žebrajících o zbytky. Bylo to absurdní vidět děti ‚svobodných občanů‘ žijící ještě ve větší nuzotě a chudobě než my, vězni na nucených pracích, kteří jsme přece jen každý den dostávali svých půl funtu (1 funt = asi 400g) chleba, zatímco vesničané neměli ani těch půl funtu.“
Autor dále přibližuje scénu jak malá holčička po něm muklovi zoufale žadonila o hrnec zmrzlé polévky, který se pokoušela zahřát na holém podvyživeném těle s ostře vyčuhujícími žebry. „…najednou mně došlo, že děvčátko chce teplem vyhládlého těla rozehřát půlpudovou (1 pud = 16,38 kg) kouli zmrzlé odporné polívky, a i když to bylo spíše žrádlo pro prasata, pro ni představovalo alespoň nějaké jídlo…Ne, ani kdyby se opravdu podařilo vybudovat takový ráj na těchto kostřičkách, tak tento ráj nechci.“
V březnu 1937 poslala prostá ruská žena Anna Alexejevna Pavlovová, švadlena z Petrohradu, velmi ostrý dopis Stalinovi. V něm mimo jiné píše:
Tajemníkovi ÚV KSSS Stalinovi.
Cožpak Tě neomrzelo tyrane ruského lidu, hrát se svými komunistickými parazity komedii? Vyjdi ze svatých zdí Kremlu a podívej se, kam jsi převedl ubohý lid; z toho tvého radostného života choděj jak stíny umrlců, bez bot, hladoví a promrzlí…
My si vyděláme 30 rublů a 15 rublů máš dát komunistickým feudálům na jejich kur..ní. Ty prokletý netvore, vždyť jsi zotročil všechen lid, ruský chudák se má dnes hůř než za roboty, ze všech jste udělali otroky a podruhy, a nutíte parazity a bandity, aby na vás pracovali… Ze samého chlastu už ani nevíte, co byste ještě měli provést, čím potrápit lidi…
I já jsem docela v koncích, zůstala mi sukně, už spíš připomíná pracovní plášť, až se rozpadne, člověk zůstane tak, jak ho matka přivedla na svět…
Už v roce 1930, když jsme pracovala v Mytišči u soudu, viděla jsem, kolik vagónů a vlaků jsi nechal nacpat jako že kulakama. V létě bylo vedro, děti, muži, ženy, všichni jak dobytek nahnaný do vozů, bylo mi z toho špatně, jako nejspíš každýmu, kdo to viděl na vlastní oči, a kolik lidí, cos utrápil, jsme vůbec neviděli…
Jenže, cos nám tak mohl dát, vždyť jsem toho měli víc od báťušky cara, Vzal jsi nám vlast, spravedlivé zákony, našich otců, víru v lidstvo, část a svědomí, ze slušných lidí si nadělal zloděje, darebáky a vrahy, jelikož sám jsi vrah…
Budou to pěkní hlupáci v těch zemích, kde si udělají revoluci. Copak se ještě nepoučili z našeho utrpení, co znamená svoboda. Správně si všimnul André Gidé, že lidi tu nemají nic vlastního a co se jim přikáže, to říkají. Tvoje konstituce je ve skutečnosti prostituce, nic víc a nic míň. Týráš lid a vás parazity zase kosí Hospodin. Tví bastardi chcípou jeden za druhým, když jeden bandita zdechne, hned vyvěšujete prapory, komedianti zatracený. Kirova zabili, kolik se prolilo krve a zničilo rodin kvůli jednomu parchantovi, a křičíte, že prý hněv lidu, že lid žádá smrt…
Já osobně od vás banditů nic nepotřebuju, žádám, abyste mě dopravili do jedné z těch fašistických zemí, kde bych mohla zbytek svého života věnovat blahu pánů, protože na vás bandity už pracovat nechci… Jak je možné, že za cara se žilo dobře a sytě, dostávala jsem 15 rublů, byla jsem oblečená, obutá a najedená a neměla jsem tušení, co je protloukat se od výplaty k výplatě, jeden den se najíš, a máš z toho vyžít další dva – a to má být svobodná země. Do divadla jsem chodila každý den, a teď od roku 1930 jsem nebyla v divadle ani jednou, to je všechno tím radostným životem…
Vím, že mě k žádným pánům nedopravíte. Žádám, abych byla zastřelena, a s radostí umřu, aby se mé oči nemusely dívat na tohle žebrácké živoření…
8 / III. A. Pavlovová
Moje adresa Leningrad
Mojka č. 10, byt 35 Pavlovová A. A.
Celý obsáhlý dopis je zveřejněný na stranách 868–871 prvního dílu Dějin Ruska 20. století. Nutno dodat, že paní Pavlovové se její přání splnilo, protože v prosinci 1937 byla odsouzena k trestu smrti a rozsudek byl posléze vykonán v únoru následujícího roku. Inu, v totalitních režimech se za odvahu platí cenou nejvyšší. Je to ovšem hrozné, když takových důvodů jsou lidé popravováni. Vždyť tresty smrti se v normální společnosti dávají vrahům a nejtěžším zločincům, nikoliv pisatelům dopisů. Jenomže SSSR zvláště za Stalina nebyl normální zemí. Byla to komunistická říše násilí, teroru a útisku, která bezohledně zavraždila miliony vlastních obyvatel, srovnatelná s nacistickým Německem.
Zdroje:
Dějiny Ruska 20. století-díl I, Andrej Zubov (editor), nakladatelství Argo, Praha 2014
Každodenní stalinismus, Sheila Fitzpatzricková, nakladatelství Academia, Praha 2018
Šeptem: Soukromý život ve Stalinově Rusku, Orlando Figes, nakladatelství Beta – Dobrovský, Ševčík, Praha. Plzeň 2009
Ivan Soloněvič, Koncentrační tábor Rusko, nakladatelství Bystrov a synové, Praha 2000
