Článek
Anarchista a komunista Michal Mareš se do toho po konci války pustil zostra. Jeho reportáže o hrůzách, které se tehdy děly při odsunu Němců z pohraničí i po něm, vydal v knize Přicházím z periferie republiky. Neváhal se pustit i do Sboru národní bezpečnosti (SNB), který byl od 1. července 1945 novou bezpečnostní složkou - nástupcem policie a četnictva a spadal pod ministerstvo vnitra řízené komunistou Václavem Noskem. O něm je známo, že na podřadné pozice dával staré osvědčené prvorepublikové kádry a na přední posty naopak dosazoval nezkušené nováčky s rudou knížkou.
Spisovatel a novinář Mareš píše o tom, jak okresní velitel SNB v pohraničí pan M. obsadil luxusní čtyřpokojový byt ve vile, na který neměl nárok, odmítal jej opustit a vykřikoval, že ho odtud nikdo nedostane. Jeho nadřízený k tomu suše podotknul: „To je dneska naprosto normální.“ Když se s dotyčným velitelem dostala do sporu manželka národního správce oné vily paní L., tak byla bezdůvodně zatčena a převedena na stanici SNB a to dokonce s nasazenými pouty, což bylo do nebe volající zneužití úřední pravomocí, poněvadž dotyčná nebyla z ničeho obviněna.
Další případ se stal v Mostu, kde lakýrnický pomocník Josef Čermák stíhaný za údajnou krádež, popsal výslechové metody tamních příslušníků SNB takto. „Vzali mne do sklepa, musel jsem se zout, ruce dozadu byly mně dány do želez, facek jsem dostal tolik, že jsem ani nevěděl, čí jsem… Kopali do mne, jeden si na mne sedl, zacpal mi ústa a druhý mě bil do bosých nohou důtkami. Tak to se to opakovalo tři dny… Když mě pan Brouzil, kriminální orgán, vyšetřoval 21. 7. nebo 22. 7. 1946, kopl mne do levého varlete… Na varleti se utvořil velký nádor, a když mně nebyla poskytnuta lékařská pomoc, zhnisal.“ Josef Čermák po propuštění z vyšetřovací vazby vyhledal lékařskou pomoc, jenomže na následky esenbácké brutality později v pražské nemocnici zemřel. Národně socialističtí poslanci interpelovali v této záležitosti ministra Noska, ze strany SNB však byla vyvinuta maximální snaha, jak se lidově říká, zamést tuto kauzu pod koberec.
Michal Mareš pak vzpomínal na svoje mládí, kdy byl jako devatenáctiletý mladík ještě před I. světovou válkou v éře Rakouska-Uherska zadržen policií a předveden na komisařství. Tam jej policejní důstojník při výslechu udeřil. Mělo jít o záhlavec. Byl z toho tenkrát skandál v Říšské radě (parlament), čeští poslanci interpelovali ministra vnitra a onen policista měl na několik let zaražený služební postup. Tím přišel i o docela velké peníze, protože to znamenalo menší výplatu. Rakouští policisté také tehdy nosili na uniformách služební čísla, takže lidé je podle nich mohli snadno identifikovat. Příslušníci SNB jimi označeni nebyli.
SNB také v té době podalo na Michala Mareše kvůli jeho článkům žalobu pro údajný přečin pomluvy, kterou projednával krajský soud v Praze na Pankráci, Soud nakonec žalobu zamítl a novinář Mareš tak spor vyhrál. Ten také při soudním přelíčení naznačil, že zatímco za císaře pána se přestupky strážců zákona řešily, ale v poválečné republice nikoliv.
Michal Mareš prožil dost bouřlivý život. Patřil k anarchistům, byl i členem komunistické strany, odkud ho však vyloučili a životní zkušenosti jej vyléčili z levicové ideologie. Po únorovém puči byl v březnu 1948 z politických důvodů odsouzen na sedm let těžkého žaláře a k deseti letům ztráty občanských svobod. Po propuštění v roce 1955 pracoval na stavbě, kde se těžce zranil, a nakonec dožil s minimálním důchodem. Zemřel v roce 1971 v Praze.
Zdroje:
Přicházím z periferie republiky, Michal Mareš, nakladatelství Academia, Praha 2009,
Dějiny policie a četnictva I., Pavel Macek- Lubomír Uhlíř, nakladatelství Tiskárny MV, Praha 1997
