Článek
Na brutálních zvěrstvech měl značný podíl SS-oberscharführer (nadrotmistr) Kurt Werner Tutter, který byl zástupcem velitele zásahu SS-Obersturmführera (nadporučík) Waltra Pawlowského. Tutter se však nedočkal spravedlivého trestu za své válečné zločiny. Po válce jej kryli československé komunistické orgány, které jeho předchozí činnost tajily. Dokonce podle svědectví historika Luďka Navary zveřejněném na webu zlin.rozhlas.cz odmítly západoněmecké justici vydat podklady pro vyšetřování jeho válečných zločinů.
Partyzáni na Jihovýchodní Moravě útočili na konci II. světové války na německé a maďarské jednotky s cílem usnadnit postup Rudé armádě, 1. čs. armádnímu sboru a Rumunské královské armádě. To ovšem Němce velmi rozzuřilo a ti přichystali krutou odvetu. Bohužel jim to usnadnili i čeští zrádci, kteří okupantům vyzradili úkryty partyzánů a také jména pomáhajících místních obyvatel. To bylo hlavní příčinou bestiálního řádění nacistických trestných komand.
Ta už 3. dubna vypálila jeden z partyzánských úkrytů Juříčkův mlýn v Leskovci. Jak uvádí web valecnehroby.mo.gov.cz, stalo se tak na základě udání konfidenta gestapa Františka Bednáře, který předal nacistickým okupantům velmi přesné informace. Kvůli němu zahynula celá Juříčkova rodina, otec s matkou, devatenáctiletý syn Jan, šestnáctiletá Františka a čtrnáctiletá Marie, které okupanti postříleli. Ještě předtím však mlynáře Juříčka surově mučili. Kromě nich zde zemřelo i několik partyzánů.
I na dalším nacistickém zvěrstvu mají značný podíl čeští kolaboranti. Konkrétně konfidenti gestapa František Machů a Oldřich Baťa (nebyl příbuzný se známou zlínskou podnikatelskou rodinou). Podle webu zlinsky.denik.cz jejich udání vedlo 19. dubna k další trestné akci německého policejního komanda SS a speciální protipartyzánské jednotky Jageinsatz Slowakei 232 – Einhalt Josef. K jejím členům patřili i mladí Slováci, bývalí příslušníci Hlinkových gard.
Nacističtí vojáci vpadli toho dne do osady Ploština. Partyzáni se před nimi stáhli do lesů a doufali, že když je Němci nenajdou, tak osadníky nechají na pokoji. V tom se však těžce spletli.
V obklíčeném prostoru esesáci pochytali všechny muže, na něž narazili. Některé našli na polích, jiné zadrželi na cestách, když se vraceli domů k obědu. Všechny je pak odvedli do Ploštiny. Mezitím esesáci vtrhli do chalup, zahnali ženy a děti, pozabíjeli drůbež a odvedli dobytek. Potom všechna stavení jedno po druhém zapálili a začali s výslechy. Ptali se zajatců, co vědí o partyzánech a mnohé i surově mučili.
„Bili je, týrali, ale nikdo nic neprozradil. Nakonec rozvzteklení nacisté zahnali ztýrané a krvácející obyvatele bodáky do hořících domů. Ty, kteří po ztýrání už nemohli vstát, tam naházeli okny, některé spoutali řetězy a přikovali v hořícím domě. Nenašel se ani jeden, kdo by partyzány prozradil. Volili raději strašnou smrt než zradu společné věci,“ vzpomínal učitel z Vysokého Pole.
Partyzáni celé to strašné divadlo sledovali z okolních lesů. Objevují se výtky na jejich adresu, proč nezasáhli a lidem, kteří se o ně starali, nepomohli. Na jejich obranu je však třeba říci, že jich bylo pouze deset, kdežto nacistů přes dvě stě, tedy asi dvacetkrát víc. Takže jejich případný boj byl předem ztracený. Bestiálnímu nacistickému řádění padlo v Ploštině za oběť 24 lidí, z toho 23 mužů a jedna žena.
Později vraždila protipartyzánská komanda ještě 23. dubna v Prlově u Vsetína, kde jejich příslušníci zapálili dřevěné chalupy a v nich upálili 15 lidí z celkového počtu 23 obětí. Další trestní jednotka SS pak 2. května nedaleko Ploštiny vypálila Vařákovy Paseky a zavraždila 4 zdejší obyvatele.
České zrádce stihl zasloužený osud. Oldřich Baťa byl 30. srpna 1945 odsouzen v Uherském Hradišti k trestu smrti oběšením a následně popraven. František Machů ze Zlámance se pokoušel dostat k Američanům v naději, že se vyhne zaslouženému trestu. Na útěku však byl zastřelen nedaleko Klučenic u Milevska v jižních Čechách.
Zástupce velitele trestního oddílu SS Josef Kurt Werner Tutter byl po válce v dubnu 1948 odsouzen bratislavským Lidovým soudem k šesti letům vězení za kolaboraci, přičemž jeho podíl na masových vraždách na Valašsku se vůbec neprojednával. Po propuštění v roce 1952 pak odešel do Spolkové republiky Německo, kde se stal úspěšným agentem československé komunistické státní bezpečnosti (StB). A proto soudruzi neměli zájem, aby pravda o něm vyšla veřejně najevo.
Podle Wikipedie podala tehdejší pražská prokuratura v listopadu 1966 na Tuttera obžalobu za masakr na Ploštině. Jenomže tato snaha vyzněla do prázdna. StB si totiž velmi cenila spolupráce s Tutterem a náměstek ministra vnitra Jaroslav Klíma zařídil prostřednictvím náměstka generálního prokurátora ČSR Jaroslava Davida uzavření případu Tutter/Pawlowski z důvodu možného ohrožení zájmů ČSSR v zahraničí. V lednu 1969 dostal Tutter nové krycí jméno, Dietrich a jeho zločiny zůstaly nepotrestány.
Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu pak Davida a Klímu po listopadu 1989 obvinil z překročení pravomoci veřejného činitele a maření trestu ve funkci. Oba však zůstali nepotrestáni.
V bavorském Kötztingu, kde desítky let žil, byl Tutter považován za váženého občana. Pět let byl dokonce městským radním za CSU, dále členem rady luteránské církve a jako původem český Němec narozený v roce 1909 v tenkrát samostatném Smíchově předsedou místní skupiny Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Zemřel zde 9. března 1983. Jeho pohřeb se stal významnou společenskou událostí a zúčastnilo se jej hodně lidí.
Zdroje:
