Článek
Spisovatel, novinář, politik a český vlastenec Karel Havlíček Borovský patří k nejvýznamnějším osobnostem českých dějin. Ve svém mládí, ostatně jako velká většina jeho vrstevníků, se také nadchl pro všeslovanskou vzájemnost. Později se však stal razantním odpůrcem panslavismu, který pokládal za vysoce nebezpečný. Proč? On se totiž nespokojil s planým řečněním a vzýváním něčeho, o čemž vlastně nic neví, a osobně se vypravil do Ruska. Důsledkem těchto cest bylo také toto jeho prohlášení. „Přiznávám, že mi Maďaři, co zjevní nepřáteli Čechův a Ilyrův jsou milejší než Rusové, kteří s jidášským políbením přicházejí nás strčit do kapsy.“ Tedy slovanská vzájemnost v podání Rusů znamená, ostatní Slovany včetně Čechů zotročit.
Neměl rád plané salónní češství, z něhož si často dělal legraci, když parodoval některé rádoby vlastenecké písně, ve skutečnosti však mizerné sladkobolné kýče. Pro něj bylo vlastenectví především prací ve prospěch národa známý je jeho výrok: „Kéž by se nám to vlastenectví z huby do ručiček ráčiti vlezlo.“
Pravda o Brixenu
Karel Havlíček byl nepohodlný vládnoucímu režimu v tehdejším Rakousku a velmi ostře ve svých novinách a časopisech kritizoval bachovský absolutismus. Je pravdou, že tiskoviny mu vládní moc zastavila, ovšem jeho soudní procesy byly spravedlivé a dvakrát jej soudní poroty osvobodily z obvinění politického charakteru. Rakouská vláda proto vymyslela náhradní řešení a v prosinci 1851 jej nechala deportovat do jihotyrolského Brixenu, kde pobyl celkem čtyři roky.
Je nutné se jednou pro vždy rázně vypořádat s nesmysly ohledně jeho vyhnanství, že prý v něm trpěl nouzí. Samozřejmě, že v Tyrolích, odloučen od domova, to neměl psychicky jednoduché. Přesto se však k žurnalistovi nemilosrdně tepající tehdejší rakouské poměry vláda ve Vídni zachovala poměrně velkoryse.
Český vyhnanec bydlel v Brixenu v pěkném domku, v roce 1852 za ním přijela rodina, manželka Julie s dcerou Zdeňkou. On sám pobíral od státu roční rentu 500 zlatých, což bylo velkorysé zabezpečení a tenkrát roční plat vyššího státního úředníka. Svobodně se mohl pohybovat po území brixenského okresu. Když chtěl jinam, musel žádat o úřady o povolení.
A teď to srovnejme s poměry v komunistickém Československu v padesátých letech. Odpůrci rudé totality tehdy rozhodně nemohli doufat, že by je režim poslal do relativně fešáckého vyhnanství. Havlíčkův následník a rovněž skvělý český novinář Pavel Tigrid se před oprátkou zachránil jen odchodem do emigrace, básník Jan Zahradníček strávil v nelidských podmínkách komunistických lágrů devět let. Mnozí další, mezi nimi i váleční hrdinové, například piloti RAF, v nich pobyli ještě delší dobu. A tito lidé ještě mohou mluvit o štěstí, protože na více než dvě stovky oponentů rudé totality čekala šibenice.
Milada Horáková umírala v trýznivých bolestech
Tento osudu potkal i Miladu Horákovou, která bývá považovaná za symbol zrůdnosti komunistického režimu. Proto mě napadlo porovnat její osud s českým vlastencem a spisovatelem Karlem Havlíčkem Borovským.
Obě osobnosti od sebe dělí zhruba 100 let. Politička Horáková byla popravena v roce 1950, Karel Havlíček Borovský zemřel v roce 1856 v pouhých 34 letech na tuberkulózu. Oba se postavili nenásilnými prostředky proti panujícím režimům, Milada Horáková proti komunistům, Karel Havlíček proti tehdejšímu Rakousku. Zde však podobnost končí.
Pravdou je, že členka Národně socialistické strany Milada Horáková byla silně levicově orientována a po roce 1945 prosazovala rozsáhlé znárodnění. Odmítala však komunismus, proto byla po únoru 1948 zatčena, s pomocí mučení donucena k vylhanému přiznání, ve vykonstruovaném procesu odsouzena k trestu smrti a 27. června 1950 popravena, když na šibenici umírala v trýznivých bolestech 15 minut. Tento proces už nesl rukopisy sovětských poradců, kdy obvinění byli donuceni se přiznávat k činům, které nespáchali, a u soudu odříkávali naučené formulace. Paradoxem je, že Milada Horáková byla vězněna kvůli účasti v odboji už dříve za nacistické okupace. Tehdy ji Adolf Hitler změnil trest smrti na doživotní vězení, Klement Gottwald jí však později už milost neudělil.
Karel Havlíček se na rozdíl od Milady Horákové mohl svobodně hájit a dvakrát si vyslechl osvobozující rozsudek. Rakouská vláda se neodhodlala zasahovat do nezávislosti justice, vymyslela jiné řešení, a tou byla již zmíněná deportace do Brixenu. To bylo samozřejmě špatně, český novinář byl proti své vůli odvlečen do cizího prostředí, kde musel nedobrovolně pobývat čtyři roky.
Samozřejmě i v padesátých letech 19. století byli v Rakousku političtí vězni, ale ti měli lepší postavení než obyčejní kriminálníci. Mohli se v některých případech volně pohybovat po věznici nebo si zajistit kvalitnější mimovězeňskou stravu. O něčem takovém se politickým věnům v rudém Československu, kteří byli žalářováni v nelidských poměrech v koncentračních táborech typu Jáchymov nebo Bytíz, mohlo jenom zdát.
Karel Havlíček považoval komunismus za bláznovství
Mimochodem tohle napsal Karel Havlíček o Marxově učení v časopisu Slovan již v roce 1851. „Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“ V současnosti po našich smutných zkušenostech víme, že měl naprostou pravdu. Nicméně on nebezpečnost této zhoubné nauky perfektně vystihl už v polovině 18. století.
Fakta hovoří jasně, Rakousko bylo ve své absolutistické éře, kdy jeho režim skutečně nebyl ideální a lidé byli za své názory perzekvováni, pořád lepším místem k životu než komunistické Československo, které se stalo jedním velkým zadrátovaným lágrem a jež velmi krutě popravami a mnohaletými pobyty za mřížemi trestalo své oponenty a navíc často za vymyšlené delikty.
Nehledě k tomu, že habsburská monarchie se po rakouskou-uherském vyrovnání v roce 1867 především ve své předlitavské části stala v podstatě demokratickou zemí s voleným parlamentem zajišťujícím pro své obyvatele základní lidská práva včetně poměrné rozsáhlé tiskové svobody a za názory, které dříve sdílel Karel Havlíček, nikoho netrestala.
Prameny:
Karel Havlíček. Portrét novináře, Bohumil Doležal, nakladatelství Argo, Praha 2013
C.K. Disident Karel Havlíček, Jiří Morava, nakladatelství Panorama, Praha 1991
Havlíček v Brixenu, Jiří Morava, nakladatelství Regulus, Praha 1997
Dějiny zemí Koruny české II. díl, kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha 2021
Ve znamení temna, František August & JAB, nakladatelství Votobia, Praha 2001,
Pěticípá totalita, Matyáš Viktora, nakladatelství KNIHA ZLÍN, Zlín 2021
Marx na Hradčanech, Pavel Tigrid, nakladatelství Barrister & Principal, Praha 2001
