Článek
Středověk však nelze posuzovat současnými měřítky. Dokonce i sám mistr Jan Hus v jedné z disputací připustil, že kacíři mají být upalováni. Prohlásil přitom, že nepřátelé zákona Božího mají být trestáni obvyklým způsobem. A tím bylo v té době usmrcení na hořící hranici. V 15. století to byl běžný způsob popravy, který obecně nebyl zpochybňován a sami husité upalovali své nepřátele.
Nedávno jsme si připomněli 610 let od Husovy mučednické smrti v Kostnici a to je příležitost připomenout si skutečného Husa, ne jeho vymyšlenou karikaturu, a vyvrátit stále omílané omyly. Historie nebývá černobílá a to platí i v tomto případě. Husovi nejdou upřít některé kladné vlastnosti, jako třeba mravní bezúhonnost, ale v žádném případě neplatí tradované klišé - hodný český reformátor a zlí kardinálové. Tak to opravdu nebylo.
Hus nebyl proti poddanství
I samotný mistr Jan byl člověkem své doby a nijak z ní výrazně nevybočoval. Nestal se bojovníkem za práva pracujícího lidu a souhlasil s tehdejším rozdělením společnosti z hlediska nauky o Trojím lidu, kdy jedni vládnou a chrání ty, kteří se modlí a pracují, (panovník a šlechta), druzí se modlí (kněží) a třetí pracují na sebe a na druhé (poddaní a venkovský lid). Hus nijak nerozporoval fakt, že poddaní mají být poslušní svých pánů a pracovat na ně. To považoval za přirozené. Toto učení zpochybnil teprve jeho následovník Petr Chelčický.
Jan Hus se narodil v někdy mezi lety 1369 a 1371. Místo jeho narození je ovšem nejisté, i když většina historiků se přiklání k Husinci u Prachatic, jiní, mezi nimi i profesor Josef Pekař, pak k Husinci u Prahy. To však není zase tak úplně podstatné. Později Hus vystudoval v Praze univerzitu, stal se mistrem svobodných umění a bakalářem teologie. Mistrovský titul v teologii nikdy nezískal a jako teolog nebyl příliš významný. V roce 1400 byl vysvěcen na kněze, od roku 1402 kázal v Betlémské kapli a v roce 1409 dosáhl akademického vrcholu, když se stal rektorem pražské univerzity. Z toho je patrné, že nebyl nějakým disidentem na okraji společnosti, ale patřil k jejím špičkám. Byl ovlivněn anglickým církevním reformátorem Johnem Wycliffem.
Mistr Jan Hus
Husova kritika církevních zlořádů a nemravného chování části katolického duchovenstva byla ve většině případů oprávněna. A proti tomu nic nenamítali ani církevní představitelé, dokonce i pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka jej nechal dvakrát kázat na kněžských synodách, kde Hus pořádně tepal kněžské hříchy.
Nemravného šéfa není nutné poslouchat
Některé Husovy názory by však byly radikální i v současné době a společnost přivedly k anarchii. Řečeno současným jazykem, Hus hlásal, že lidé nemají poslouchat své nadřízené, pokud žijí nemravně. Čili jestliže by se šéf pravidelně opíjel nebo zahýbal své manželce, tak ho podřízení nemusí poslouchat. Dovedeno do důsledku by to vedlo k rozvratu společnosti. Přitom sám Ježíš Kristus podle Matoušova evangelialidem vzkázal, jak se mají v takových případech zachovat. Ve vztahu k farizeům uvedl. „Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ Tedy, autority je třeba respektovat, ale pokud se chovají špatně, jejich příkladem se neřídit. Mistr Jan měl také výhrady proti tanci, který považoval za nemravný.
Hus však nebyl odsouzen za kritiku církevních zlořádů, protože mnozí jeho předchůdci jako třeba Konrád Waldhauser, Tomáš Štítný ze Štítného, Jan Milíč z Kroměříže, ještě dříve například svatý František z Asissi a další rovněž ostře tepali zlo ve společnosti a v církvi, ovšem na hranici neskončili. Hus byl potrestán za své teologické názory, nikoliv za svá kázání proti nepravostem.
Český univerzitní mistr též zřejmě nepochopil, co jej na Kostnickém koncilu může potkat. Jan Hus nikdy nechtěl zakládat novou církev, považoval se za pravověrného katolíka a katolíkem zůstal až do své nešťastné smrti. On si myslel, že přesvědčí koncilové otce o své pravdě, to však byla hodně naivní představa. Stanul totiž proti nejlepší teologům své doby. On sice patřil k výborným kazatelům a skvělým rétorům, ale jako teolog byl spíše podprůměrný. I z toho důvodu neměl při svých slyšeních šanci na úspěch.
Husova pře byla pro koncil okrajovou záležitostí
Kostnický koncil se ovšem nesešel kvůli tomu, aby odsoudil Jana Husa na smrt. Pro něj bylo klíčové ukončit trojpapeží, které bylo hlavní ostudou katolické církve, a to se mu nakonec zvolením papeže Martina V. v roce 1417 povedlo. To pro něj bylo prioritou!
Hodně se také diskutuje o listině tzv. glejtu, kterou římský král a mladší bratr Václava IV. Zikmund zaručil Husovi svobodnou a bezpečnou cestu na koncil a z koncilu. A prý od něj bylo věrolomné, když Husa přes jeho ujištění nakonec upálili. Jenomže v listu se mluvilo o cestě tam a zpět a nebylo řečeno, že se český reformátor musí z koncilu vrátit domů. Zikmund na rozdíl od slabocha Václava IV. patřil k nejlepším politikům své doby. Proti Husově uvěznění u koncilových otců protestoval a vymohl pro něj veřejné slyšení. Když mu však účastníci koncilu dali najevo, aby nezasahoval do jejich jednání, jinak se rozejdou, ustoupil, protože pochopil, že Husova pře je jen okrajovou záležitostí a ve hře jsou daleko důležitější úkoly. A tak Husa obětoval vyšším cílům.
Hus postupně ztratil přízeň i svého ochránce Zikmunda, který ho dokonce při jednom veřejném slyšení napomenul slovy. „Kdo z nás může říci, že je bez hříchu mistře Jene, buď pokorný.“ Perfektní připomínka neboť sám svatý apoštol Pavel v listě Římanům praví: „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy; jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.“
Je nutné také dodat, že koncil nechtěl Husa odsoudit na smrt a spokojil by se s jeho odvoláním. Dokonce italský kardinál Francesco Zabarella nabídl Husovi poněkud vstřícnější prohlášení, které zmírnilo některá obvinění proti němu. Ani na to však Hus nepřistoupil. Bylo to takové nešťastné, koncil jej káral za katolicky bludnou nauku, on se hájil tím, že ji nehlásal v podstatě, v jaké mu ji vytýkají, ale zůstal katolicky pravověrný. Některé jeho spisy předané koncilu jeho univerzitním kolegou Štěpánem Pálčem a církevním prokurátorem Michalem de Causis však ukázaly, že nemluví tak úplně pravdu.
Evangelík Kejř uznal Husův proces za legitimní
Koncil nakonec prohlásil Husa za kacíře a předal jej světské moci k potrestání. Nevyřknul nad ním ortel smrti, protože k tomu neměl pravomoci, k upálení jej odsoudila až rada města Kostnice, která také nechala rozsudek vykonat. Pro objektivitu je třeba uvést, že světská moc neměla jinou možnost, jinak by sama byla prohlášena za kacířskou se všemi důsledky z toho vyplývajícími, jestliže by se pokusila osvobodit osoby prohlášené za kacíře.
Husovou kauzou se zabýval rovněž právní historik Jiří Kejř, který sám byl českobratrského evangelického vyznání, a po pečlivém prostudování souvisejících dokumentů dospěl možná k překvapivému závěru. Z jeho hlediska se kostnický koncil na Husovi nedopustil žádné křivdy a podle tehdejšího práva postupovali konciloví otcové spravedlivě. Husovi se spíše dostalo nadstandardního zacházení, bylo mu umožněno veřejné slyšení a nebyl podroben právu útrpnému. I když mučení se u lidí podezřelých z kacířství spíše nepoužívalo, k usvědčení většinou stačily spisy dotyčných.
Husovy kruté smrti je třeba litovat, ale musíme ji posuzovat prizmatem 15. století, tedy středověku, Ta doba byla jiná, surovější a nelze na ni uplatňovat lidskoprávní zásady současnosti.
Jan Hus neplánoval žádnou převratnou společenskou revoluci. Sám připouštěl upalování kacířů, a poddanství lidí vůči panovníkovi, církvi a šlechtě považoval za přirozenou záležitost. Byl to středověce uvažující člověk, jehož svět se jaksi míjel s poněkud modernějším myšlením renesančních kardinálů.
Zdroje:
Přehled českých církevních dějin I., Jaroslav Kadlec, nakladatelství Křesťanská akademie, Řím 1987,
Dějiny českých zemí, Jaroslav Pánek, Oldřich Tůma a kolektiv, nakladatelství Karolinum, Praha 2018
O smysl českých dějin, Josef Pekař, uspořádal Martin Kučera, nakladatelství Dauphin, Praha 2012
Dějiny Zemí Koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1999
