Článek
Pojďme si to říct bez příkras a sentimentu: Ziegler se pokusil Husovu smrt odideologizovat, ale sám místo toho ideologicky mlží.
Radikál? A podle koho?
Ziegler tvrdí, že Hus byl popraven za radikální názory. Inu – pokud je za radikalismus považováno to, že kněz odmítá odpustky, trvá na morálce duchovních a říká, že autorita církve má být podřízena evangeliu, pak ano – byl „radikál“. Jenže v takovém případě musíme označit za radikály také apoštoly, Luthera i Ježíše Krista.
A pokud se budeme bavit o radikalitě, pak nezapomínejme, že i před Husovým koncilem katolická církev proslula tvrdými, často násilnými prostředky k udržení své moci. Už ve 13. století byly vedeny křížové výpravy proti tzv. heretikům – například proti albigenským na jihu Francie. Papež Inocenc III. tehdy požehnal brutálnímu tažení, které vyhladilo desetitisíce lidí. Jeho slavný výrok „Zabte je všechny, Bůh si své pozná,“ mrazí dodnes.
Ve stejném období vzniká papežská inkvizice – instituce, jejímž cílem bylo vymýtit jakékoli učení, které se odchylovalo od oficiální doktríny. Podezřelí byli vězněni, mučeni a často popravováni – obvykle upálením. A to všechno se dělo desítky let před tím, než Hus vůbec začal kázat v Betlémské kapli.
A nezapomínejme, že v té samé době – a zejména v následujících staletích – církevní představitelé vedli inkviziční procesy, podíleli se na válkách, schvalovali mučení a upalování jako běžný nástroj vymáhání poslušnosti. Kdo byl větší radikál – kazatel, který káže pokoru a pravdu, nebo ti, kteří pálili celé vesnice kvůli podezření z hereze? Vzpomeňme i na Bartolomějskou noc, Třicetiletou válku nebo procesy s čarodějnicemi, ve kterých katoličtí fanatici hráli první housle.
Hus jako problém pro koncil
Hus nebyl okrajovou záležitostí koncilu – naopak, jeho případ se stal jedním z ústředních bodů celého shromáždění. Debaty o jeho učení, o jeho osobě i o způsobu, jak s ním naložit, trvaly měsíce a zapojila se do nich celá řada nejvlivnějších teologů a církevních představitelů své doby. Jeho spisům a výrokům byla věnována zvláštní zasedání, vedená často s vášnivou rétorikou a značným zájmem.
Koncil měl původně řešit především papežské schizma – tedy existenci více papežů současně – ale kauza Hus se ukázala jako natolik vyhrocená a komplikovaná, že se jí věnovala značná část koncilních sil. Už jen to, že Hus byl v Kostnici vězněn téměř rok, a že jeho proces byl opakovaně odkládán a znovu otevírán, ukazuje, že nejde o žádné „vyřízení jednoho buřiče“, ale o složitý mocensko-náboženský konflikt, který rezonoval celou tehdejší Evropou.
Hus byl navíc považován za duchovního vůdce hnutí, které mělo potenciál oslabit moc církve nejen v českých zemích. Jeho učení bylo vnímáno jako nebezpečné, protože nebylo izolované – navazovalo na Johna Viklefa a mělo živou odezvu mezi vzdělanci i laiky. Právě proto mu byla věnována taková pozornost.
„Byla jiná doba“ – argument pro každou popravu
Autor se snaží uklidnit čtenáře tím, že upálení nebylo v té době tak neobvyklé. Jistě, středověk nebyl žádná kavárna. Ale i tehdy bylo upálení symbolem absolutního odmítnutí – výstrahou. Hus nebyl žádný ozbrojený buřič. Byl kazatel. A právě proto bylo třeba ho exemplárně zničit. Nikoli pro jeho „extrémy“, ale pro to, že se mu naslouchalo. Vtipné na tomhle argumentu je, že ho Ziegler používá selektivně jak se to hodí jeho ultrakatolické pozici, protože pokud jde o husity, tak na argument „byla jiná doba“ najednou neslyší. Zřejmě tedy platí: když pálí mocní, je to v pořádku, když se brání utlačovaní, je to barbarské. Dvojí metr, který Ziegler nevysloví nahlas, ale je mezi řádky jasně cítit.
„Dostal šanci odvolat“ – jen další rituál moci
Ano, Hus měl možnost odvolat. Ale byla to nabídka ve stylu: popři vše, co jsi říkal a čemu věříš, a budeš žít (jak to bylo otázkou). To není šance – to je nátlak. Odvolat znamenalo vzdát se nejen víry, ale i cti. Koncil ho chtěl zlomit. Ne přesvědčit. A Ziegler tu hru hraje s nimi.
Navíc Jan Hus byl držen během koncilu nejprve v dominikánském klášteře, poté v nelidských podmínkách ve věži hradu Gottlieben. Drželi ho v těžkých okovech, často bez přístupu k hygieně či dennímu světlu, a to celé měsíce.
„Byl proti tanci a zábavě“ – karikatura místo člověka
Jedním z vrcholů článku je vykreslení Husa jako morálního puritána, kterému vadily tanečky a zpěv. Vážně? Kazatel, který káže proti nemravnosti, je hned tyran? To je jako říct, že kdo varuje před hazardem, chce zakázat šachy. Je to směšná zkratka a nepochopení toho, co Hus kázal – a proč.
Historie jako pozadí, ne jako téma
Celý článek je napsán s jedním cílem: znejistit čtenáře. Není v něm žádná hlubší historická analýza, žádná práce s kontextem, žádná snaha pochopit Husův vliv na dějiny, reformaci nebo českou historii. Ziegler prostě vezme pár bodů, zaměří se na vnější projevy a zabalí to do tónu: „všechno je jinak, než jste si mysleli“. Jenže ono to tak jednoduché není.
Závěrem: Hus nebyl svatý, ale byl pevný
Hus nebyl neomylný. Ale to, co z něj dělá mimořádnou postavu dějin, není absolutní pravda každého jeho slova – ale odvaha stát si za nimi. Byl to člověk, který mohl uhnout. Neudělal to. Ne proto, že by byl fanatik. Ale proto, že měl páteř. A takových je málo. V každé době.
A proto zůstává hrdinou – navzdory všem pokusům o historické přepsání v duchu „střízlivého realismu“, který není nic jiného než apologetika moci v nové formě.
Zdroje:
Spunar, Pavel. Jan Hus: Život a dílo. Vyšehrad, 2003
Čornej, Petr. Dějiny evropské civilizace I–II. Paseka, 1998
Čornej, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. Paseka, 2000
Le Goff, Jacques. Inkvizitor a kacíř. Argo, 1998
Moore, R. I. The Formation of a Persecuting Society. Blackwell, 1987
