Německý nacionalismus a pangermanismus v 19. století

V 19. století, zvláště po revoluci 1848, rostl v rakouské monarchii vliv německého nacionalismu, který usiloval o upevnění postavení němčiny jako dominantního jazyka ve státní správě, školství i kultuře. Tento nacionalismus byl spojen s vírou v kulturní a politickou nadřazenost Němců, kteří považovali své nároky za ospravedlněné historickými a civilizačními důvody.

Vedle nacionalismu se začal šířit také pangermanismus – ideologie usilující o sjednocení všech německy mluvících obyvatel do jednoho státu nebo kulturního prostoru. Pangermanismus často prosazoval ještě radikálnější germanizační politiku a politické podřízení ostatních národů, zejména Slovanů.

Několik konkrétních příkladů z té doby ilustruje, jak se tyto ideologie projevovaly:

Etnický a jazykový elitismus: Němčina byla považována za „jazyk kultury a pokroku“, zatímco čeština byla mnohdy označována jako „nářečí“ či méně hodnotný jazyk, určený spíše pro venkovské nebo nižší vrstvy. To vedlo k systematickému znevýhodňování českého jazyka ve školách i na úřadech.

Politická dominace: Německá menšina, přestože v některých regionech byla numericky menší, měla často kontrolu nad klíčovými pozicemi ve státní správě, soudnictví a armádě. Věřila, že „národní hierarchie“ musí být zachována, tedy že Němci mají právo vládnout a řídit ostatní národy.

Kulturní imperialismus: Němci prosazovali germanizaci jako nutný krok k „civilizačnímu vylepšení“ a modernizaci zemí, ve kterých žili i Češi. Ostatní národy byly v jejich očích často vnímány jako „zaostalé“ či „divošské“, což ospravedlňovalo tlak na omezení jejich jazyka a kultury.

Národní segregace a odmítání smíšených sňatků: Pangermanismus podporoval i ideu „čistoty“ německé národní identity. V některých regionech byli smíšení manželé či vzájemná kulturní ovlivnění odmítáni a stigmatizováni. Horn, naopak, svými postoji a životním stylem ukazoval, že národnostní hranice lze překonat a že spolupráce mezi Čechy a Němci je možná a žádoucí.

Odmítání české národní historie a identity (aktuální i dnes): Němečtí pangermanisté často zlehčovali nebo přímo popírali význam české historie a kulturního dědictví. Tvrdili, že Češi ztratili své státní právo po Bílé hoře a že české dějiny jsou uměle vytvořený mýtus. Češi byli označováni za „slovanské barbary“, kteří ohrožují vyšší německou kulturu, a jejich jazyk, památky i symboly byly cíleně potlačovány. Tyto snahy vedly k vyostření česko-německého napětí a naopak posílily české úsilí o národní emancipaci.

Tlak na české školy a spolky: V 19. století existovaly soustavné a promyšlené tlaky německých nacionalistů na omezování českých škol, spolků a veřejného života. Když se české národní hnutí snažilo založit české školy v převážně německých oblastech, němečtí nacionalisté tomu aktivně bránili, např. peticemi, právními obstrukcemi či demonstracemi.

Je důležité si uvědomit, že ideologické kořeny pozdějšího německého nacismu nesahají pouze do 30. let 20. století, ale mnohé jeho prvky se formovaly už v 19. století. Tehdejší německý nacionalismus a pangermanismus vytvářely představu o výjimečnosti německého národa, o jeho právu ovládat jiné etnika, a zároveň o potřebě jazykové, kulturní a rasové čistoty. Myšlenka, že Slované jsou „nižší rasa“ nebo civilizačně méněcenní, byla běžná už dávno před Hitlerem – a byla částečně výsledkem právě nacionalistických teorií 19. století.

Pangermanismus, který usiloval o sjednocení všech Němců, nezřídka zahrnoval i imperiální ambice vůči střední a východní Evropě, kde žily slovanské národy. Tyto myšlenky se později staly součástí nacistické doktríny o „Lebensraumu“ (životním prostoru) – tedy expanzi na východ a podrobení slovanských národů.

Z tohoto pohledu lze chápat německý nacismus ne jako náhlý extrém, ale jako vyvrcholení dlouhodobého ideového vývoje, jehož základy byly položeny už v době česko-německého soupeření v habsburské monarchii.

Historie nikdy není jednoduchým příběhem, který by se dal jednou provždy uzavřít. Podobně jako v 19. století, kdy německý nacionalismus a pangermanismus zpochybňovaly českou historii a právo na sebeurčení, i dnes vidíme, že revizionismus může sloužit jako zbraň v nových politických a kulturních střetech (viz. válka na Ukrajině).

Ať už se to někomu líbí nebo ne, husitství, reformace, národní obrození a vznik samostatné republiky jsou nedělitelnou součástí našich dějin i naší identity. Kritika a nová interpretace jsou nepochybně důležité pro rozvoj našeho poznání. Ovšem v poslední době se objevují i snahy, které zpochybňují základy české historie a identity spíše s cílem rozkládat, než obohacovat.

Žijeme ve svobodné zemi, ne v komunistické totalitě ani v Bachově absolutismu – a to znamená, že máme právo i povinnost se ozvat, když se hra s historií zvrhne v ideologii, jako se to občas stává zde na medium.cz.

Kural, Václav: Německý národní tábor v Čechách 1861–1914. Praha: Academia, 1993.

Miloslav Hroch: V národním zájmu. Počátky českého národního hnutí v Evropě. Praha: Argo, 2022.

Agnew, Hugh LeCaine: České národní obrození. Praha: NLN, 2010.

Pieter Judson: The Habsburg Empire: A New History. Harvard University Press, 2016.