Článek
Autor se tentokrát sice na oko snažil o smířlivější pohled než pouze o jednostranně napsaný článek pro-habsburského monarchisty, který se dodnes nejspíš nesmířil s tím, že římskokatolická církev a Habsburkové už nevládnou naší zemi. Nicméně i tak je článek napsán tendenčně a zkusím ho tedy uvést na pravou míru.
Náboženská tolerance v širší evropské perspektivě
Ziegler píše: Je možné z hlediska kritického a objektivního dějepisectví srovnávat 17. a 18. století se současností a uplatňovat pro tehdejší dobu moderní pojetí lidských práv, které je dílem až osvícenství konce 18. století? Odpověď je jasná. Není! Tenkrát převažovala zásada „cuius regio, eius religio“, tedy česky přeloženo „čí zem, toho víra“, kterou uplatňovali jak katoličtí tak protestantští panovníci.
České země v předbělohorské době byly opravdu zemí, kde spolu žilo několik náboženských skupin. Začalo to Basilejskými kompaktáty už od roku 1436 (katolíci a utrakvisté) a od 16. století se k nim přidali také Jednota bratrská, luteráni, kalvinisté, kteří se snažili aby byla jejich práva stvrzena písemně nikoliv pouze ústně (Česká konfese 1575, Rudolfův majestát 1609). Většina křesťanů v českých zemích byla v té době protestantského vyznaní (2/3) zatímco katolíků (1/3). Na rozdíl tedy od zásady „cuius regio, eius religio“, česky „čí zem, toho víra“, která byla poprvé použita v augšpurském náboženském míru z r. 1555 byla v českých končinách už dlouhá tradice byť omezená svobodou vyznání a lidé se tedy nemuseli řídit vírou daného panovníka. Ztráta této výsady a následným zavedením pouze katolického náboženství nelze nijak ospravedlnit, zvlášť když se stav náboženských věcí vrací o 200 let nazpět, navíc představa toho, že tehdejší společnost převrátí vzhůru nohama menšina a přijde o významnou část své elity, je opravdu temným obdobím.
Co se týče okolních zemí, tak z pozdějšího vývoje u protestantských zemí víme, že zavedli náboženskou svobodu (nikoliv pouze toleranci jiného vyznání) o mnoho let napřed na rozdíl od Habsburské monarchie. O toleranci v Habsburské monarchii vypovídá i taková skutečnost, že když čeští luteráni a kalvinisté od roku 1848 měli vyslovit několikrát přání na spojení v jednu evangelickou církev byla jim vždy tato možnost zamítnuta z Vídně a spojit se mohli až v roce 1918 po vzniku Československa.
Spor o podobu katolické reformace
Ziegler píše: Pobělohorská rekatolizace je samozřejmě ze současného hlediska odsouzeníhodná, protože nikdo nesmí být nucen vyznávat určitou ideologii. To je v každém ohledu nemravné. Jenomže v tehdejší Evropě tak činili jak katolíci, tak protestanti. Je potřeba si také uvědomit, že pokatoličťování obyvatel bylo záležitostí státní moci a nikoliv katolické církve.
Rekatolizace byla provedena za spolupráce katolické státní koci i samotné katolické církve zejména působením jezuitů neboli Tovaryšstva Ježíšova, kteří díky své vzdělanosti (to popřít nelze) a bez oponentury vyhnaných protestantských duchovních měli volné pole působit na poddané, kteří na se rozdíl od lidí svobodných nemohli odstěhovat ze země a museli přijmout katolickou víru, ať už se jim to líbilo nebo ne.
Šlo o obrovskou tragédii tehdejší společnosti, vedoucí k likvidaci původní české šlechty, jejíž majetky byly rozdány cizincům (jeden zdroj uvádí, že z 254 starých českých panských rodů zůstala asi desetina, zatímco počet rodin rytířského stavu klesl z 1128 na necelé dvě stovky). Nižší česká šlechta byla před Bílou horou základní kámen společnosti a jako stav v podstatě přestala existovat.
Pozitiva doby pobělohorské
Ziegler píše: Určitě mezi ně patřilo obnovení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1654, která po husitských válkách upadla a změnila se de facto v pouhé provinční učiliště s jedinou filozofickou fakultou. Především zásluhou jezuitů se pražskému učení vrátila jeho bývalá sláva a po roce 1620 se opět stala kvalitní vysokou školou se čtyřmi fakultami, filozofickou, právnickou, lékařskou a teologickou.
Rekatolizace znamenal konec bohaté nekatolické česky i německy psané literatury a kultury, což lze vnímat jedině negativně. Nemluvě o ekonomickém poklesu, který nevyrovnalo ani zostření nevolnictví. Celkové porovnání s dobou předbělohorskou je v minusu. Ano po Bílé hoře tu byly významní vědci ale většina z nich měla kořeny at už oni či jejich učitelé v době předbělohorské a čím delší čas uplynul od Bílé hory tím osobností ubývalo.
Je sice hezké, že tu vznikla pozoruhodná barokní kultura. Ale ta by vznikla nejspíš i bez katolíků, navíc vyvažovat rekatolizaci tím, že tu vznikla barokní díla, je stejné jako tvrdit, že minulý režim postavil pražské metro, dostupné bydlení atd. Což je sice pravda ale faktem zůstává, že to byl režim represivní a je pravděpodobně, že bez něj by se náš vývoj lépe vyvíjel směrem k západním vyspělým společnostem. A to stejné lze předpokládat při vývoji České konfederace po vítězství stavů.
Závěr: Stavové se po sesazení bigotního katolíka Ferdinanda II a vyhlášení České konfederace rozhodli organizovat stát podle Nizozemského vzoru. Panovník měl mít jen reprezentativní funkci a celé zřízení mělo velmi blízko tomu, co známe jako konstituční monarchie. Místo toho, abychom byli napojeni na v té době vyspělé protestantské země, jsme tady měli po Bílé hoře absolutistický stát, náboženskou nesvobodu a nevolnictví.
Byl to právě Ferdinand II, který hned od začátku porušoval sliby, které českým stavům před svým zvolením dával.
Tím, že se na konci 30leté války dohodlo, že se stav vrátí do roku 1624 jsme se bohužel s katolickými Habsburky ocitli poprvé a ne naposled na špatné straně opony, kdy na západě, např. Nizozemsko, se začala vytvářet moderní společnost, u nás byl zpět absolutistický středověk. Ve spojení nuceného exilu, potlačování do té doby relativní náboženské svobody, atmosféry strachu atd. To určitě nebyla doba rozkvětu jak se nás snaží Jan Ziegler přesvědčit.
Zdroje:
Jan Amos Komenský, Historie o těžkých protivenstvích církve české
Josef Pekař, Bílá hora
Petr Čornej a kolektiv, Dějiny zemí Koruny české I.
Martin Pitro, Petr Vokáč, Průvodce třicetiletou válkou
Jiří Mikulec, 31. 7. 1627. Rekatolizace šlechty v Čechách. Čí je země, toho je i náboženství
Tomáš Václav Bílek, Reformace katolická, neboli, Obnovení náboženství katolického v království Českém po bitvě bělohorské
