Článek
Jako silně podprůměrné hodnotím toto bezobsažné dílko plné prázdných tvrzení. Už jenom srovnání 17. a 20. století co se týče lidských práv a náboženských svobod je mimo a příměr s normalizací tudíž působí směšně. Jak dále uvedu, dotyčný tady hlásá snadno vyvratitelné nesmysly, které se ani nenamáhá věcně doložit. Drží se pouze překonaných nesmyslů a klišé, které už současní špičkoví historici jako Petr Čornej, Ivana Čornejová nebo Jiří Mikulec dávno vyvrátili. Není proto problém jeho chabé dílko poslat do říše snů.
Co se týče okolních zemí, tak z pozdějšího vývoje u protestantských zemí víme, že zavedly náboženskou svobodu (nikoliv pouze toleranci jiného vyznání) o mnoho let napřed na rozdíl od habsburské monarchie.
To je obyčejná snůška výmyslů a lží. Když si saský kurfiřt Jan Jiří I. stěžoval po bělohorské porážce vzbouřených stavů na pronásledování luteránů v českých zemích, dostalo se mu od českého krále Ferdinanda I. pádné odpovědi, že ani on netrpí ve své zemi jediného katolíka. V skandinávských protestantských zemích byla katolická církev po luterské reformaci v 16. století zakázána. Ve Švédsku byli katolíci v letech 1599 – 1781 odsuzováni k deportacím a trestům smrti. Roku 1536 bylo katolictví postaveno mimo zákon v Dánsku a krutě pronásledováni byli i katolíci v Norsku.
V Dánsku byla zavedena náboženská svoboda pro katolíky v roce 1849, složitější to pak bylo ve zbývajících dvou skandinávských zemích. V Norsku došlo k opětovnému povolení katolické církve v roce 1843, ústavní zákaz působení katolických řádů byl zrušen v roce 1897, plné náboženské svobody se katolická církev v Norsku dočkala až v roce 1956, kdy norský parlament zrušil zákaz působení jezuitů v zemi.Ve Švédsku začali byli katolíci tolerováni v roce 1781, tedy od stejného roku, kdy začali být tolerováni evangelíci v habsburské monarchii. Konverze švédských občanů ke katolicismu přestala být trestným činem v roce 1860! Teprve roku 1951 bylo švédským občanům povoleno vystoupit z luterské státní církve. V roce 1977 bylo zrušeno poslední omezení katolických klášterů v zemi.Takže plnou náboženskou svobodu získala katolická církev ve Švédsku a Norsku až v druhé polovině 20. století!
Proti tomu náboženskou svobodu získaly všechny státem uznávané církve v Rakousku tzv. Protestantským patentem císaře Františka Josefa I. v dubnu 1861. Od té doby si byly všechny církve včetně evangelických rovnoprávné. V roce 1862 pak byla obnovena jednota bratrská.
O toleranci v habsburské monarchii vypovídá i taková skutečnost, že když čeští luteráni a kalvinisté od roku 1848 měli vyslovit několikrát přání na spojení v jednu evangelickou církev byla jim vždy tato možnost zamítnuta z Vídně a spojit se mohli až v roce 1918 po vzniku Československa.
Nevím, kde k tomu autor přišel, ale vzhledem k náboženské svobodě v habsburské monarchii od roku 1861 se to zdá velmi nepravděpodobné. Ani oficiální web Českobratrské církve evangelické se o ničem takovém nezmiňuje.
Rekatolizace znamenal konec bohaté nekatolické česky i německy psané literatury a kultury, což lze vnímat jedině negativně. Nemluvě o ekonomickém poklesu, který nevyrovnalo ani zostření nevolnictví. Celkové porovnání s dobou předbělohorskou je v minusu. Ano, po Bílé hoře tu byli významní vědci, ale většina z nich měla kořeny, ať už oni, či jejich učitelé, v době předbělohorské, a čím delší čas uplynul od Bílé hory tím osobností ubývalo.
Nechápu, proč autor neuvede příklady oné bohaté předbělohorské protestantské literatury. V té době se na literatuře českých zemí podíleli jak katolíci, tak protestanté. Z latinsky píšících humanistů vynikl na konci 15. a začátku 16. století katolík Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, autor pozoruhodných alegorických básní. Na Moravě psal odborné práce o rybnikářství, dějepisecké a básnické sbírky v první polovině 16. století olomoucký katolický biskup Jan Skála z Doubravky. Významná byla i Kronika česká katolického kněze Václava Hájka z Libočan.
Na druhé straně psal významné politické spisy čelný představitel moravské jednoty bratrské Karel starší ze Žerotína. Úspěšným autorem byl i biskup jednoty bratrské Jan Blahoslav, který mimo jiné přesvědčil své souvěrce, že vzdělanost a víra se nevylučují. Mnozí čeští a moravští bratři totiž světské vzdělání považovali za zbytečné. K vrcholným literárním dílům té doby patří samozřejmě Bible kralická.
Dalšími významnými autory té doby byli Viktorin Kornel ze Všehrd, Mikuláš Dačický z Heslova či Šimon Lomnický z Budče. Tadeáš Hájek z Hájku pak přeložil do češtiny Herbář Andrea Mattioliho. Kvalitní díla vznikala v předbělohorské době na katolické i protestantské straně, a to nejen v češtině a němčině, ale i v latině.
Nicméně významná literární díla u nás vznikla i po Bílé Hoře. Podíleli se na nich jezuita Bohuslav Balbín, Tomáš Pešina z Čechorodu a další.
Co se týče vzdělanosti, tak je pravdou, že pražská kališnická univerzita měla v 16. století ve srovnání s prestižními zahraničními školami velmi nízkou úroveň. Proto mnozí obyvatelé českých zemí toužící po špičkovém vzdělání studovali v cizině, katolíci na italských univerzitách v Boloni a Padově nebo v belgické Lovani. Luteráni odcházeli na proslulou wittenberskou univerzitu, kalvinisté a členové jednoty bratrské mířili za vědomostmi na univerzity v Heidelbergu, Herbornu, Basileji a Ženevě.
Jak upozorňuji autoři Dějin zemí Koruny české, prvního dílu, bylo by chybou domnívat se, že v době pobělohorské u nás nějak výrazně upadla vzdělanost. Naopak vysokou úroveň mělo už od 16. století jezuitské školství a s předními evropskými ústavy byla srovnatelná obnovená čtyřfakultní Karlo-Ferdinandova univerzita z roku 1654. Není také pravdou, že by ubývali kvalitní vyučující, jak se nám anonym snaží namluvit. Dokazují to jména matematika a astronoma, jezuity Josephuse Bergmanna, astronoma Jana Bedřicha Breinera, astronoma a optika Alexia Leopolda Čabaka lékaře a přírodovědce Jakuba Jana Václava Dobřenského z Černého Mostu nebo matematika Stanislava Vydry známého i z díla Aloise Jiráska F. L. Věk a mnohých dalších.
Ekonomická výkonnost Čech, Moravy a Slezska, jak uvádějí autoři odborné publikace Dějiny českých zemí byla ve srovnání se západní Evropou v předbělohorské době nižší. I třeba z důvodu absence rozvinutého dálkového obchodu, který měl u nás jen okrajový význam. Většina domácí produkce byla určena pro místní trhy. Tlak na zvyšování robotních povinností poddaných začal už na začátku 17. století, pozdější třicetiletá válka se svými zhoubnými následky tento proces urychlila. .
Místo toho, abychom byli napojeni na v té době vyspělé protestantské země, jsme tady měli po Bílé hoře absolutistický stát, náboženskou nesvobodu a nevolnictví.
Tak ono takové sousední luteránské Sasko bylo rovněž absolutistickým státem, s náboženskou nesvobodou a nevolnictvím. Stejně na tom byly i skandinávské luteránské státy. To nebylo v tehdejší Evropě nic neobvyklého.
Zdroje:
Dějiny českých zemí, kolektiv autorů, nakladatelství Karolinum, Praha 2018
Problém tolerance v dějinách a perspektivě, editor Milan Machovec, nakladatelstvíAcademia, Praha 1995
Temno, Ivana Čornejová, nakladatelství Paseka, Praha 2022
Dějiny zemí Koruny české I., Petr Čornej a kolektiv, nakladatelství Paseka, Praha 2021
Přehled českých církevních dějin 2, Jaroslav Kadlec, nakladatelství Křesťanská akademie, Řím 1987
