Článek
Jde o reakci na text autora „Na štítu historie“ ze 7. 10. 2024. Jeho titulek: „Doba pobělohorská nebyla dobou rozkvětu, ale první normalizací naší historie“. Jako potomek pobělohorských evangelických emigranů bych chtěl k pobělohorskému tématu přičinit několik stručných poznámek.
Ačkoli mě rodinná tradice předurčuje k tomu, abych zásadně odmítl jakékoli bagatelizování, byť seberafinovanější, krutého údělu mých evangelických předků v době mezi koncem České konfederace (poražený stavovský stát) a Tolerančním patentem (1620 až 1781), jako stoupenec nikoli konfesijního, ale primárně biblického křesťanství musím s politováním konstatovat, že zmíněnému biblickému křesťanství se více či méně zpronevěřily obě strany, v našem případě katolíci i protestanti. Těmito slovy možná překvapím ty, kdo mě považují za fanatického antikatolíka a nesmiřitelného obhájce protestantské interpretace českých církevních dějin.
Abych věc uvedl na pravou míru. Antikatolík jsem, byť nikoli fanatický. Pouze jsem došel k poznání, že Římskokatolická církev se ve svém učení a praxi téměř ve všem rozchází s učením Bible. To mi ovšem nebrání v kritice „do vlastních řad“ – pokud je v učení či praxi protestantských církví cokoli v rozporu s tím, co učil Ježíš Kristus nebo jím ustanovení apoštolové, nemohu a nebudu hrát „mrtvého brouka“.
Ne násilí ve věcech víry
Pokud jde o „pobělohorské téma“ – a tím se dostávám k podstatě věci -, jsem přesvědčen, že platí oběma stranami porušená teze, že ve věcech víry nesmí být použito násilí. Že se násilného obracení na křesťanskou víru, případně její papežskou variantu ve vztahu k nekatolíkům, dopouštěla Římskokatolická církev, je z historie dostatečně známo. Ovšem ani protestanti, ať už luteráni či kalvinisté, nejsou v této věci bez másla na hlavě.
Jan Ziegler ve své reakci správně připomíná, že v zemích s protestantskou vrchností neměli katolíci na růžích ustláno (řečeno hodně eufemisticky). To je pravda, dodal bych: bohužel. Jmenuje Sasko, Švédsko, Norsko a Dánsko, kde bylo po třicetileté válce, potažmo už po luterské reformaci s katolíky nakládáno s nekřesťanskou netolerancí. To ale NESMÍ být důvodem k vytváření dojmu, že díky tomu je možné nahlížet na brutální chování habsburského režimu, úzce propojeného s katolickou církví, vůči evangelíkům jakousi „oslabenou optikou“ s „mírným růžovým nádechem“. To v žádném případě! Interpretace hrůz holocaustu způsobených zrůdným nacistickým režimem vedeným Hitlerem také nesmí být oslabována poukazem na zločiny diktátora Stalina vůči lidem a národům Sovětského svazu. To je princip, o který mi v této věci jde.
S Janem Zieglerem se politicky v mnohém shodneme. Kromě proizraelského postoje nás názorově pojí i odmítavý pohled na ruskou agresi vůči Ukrajině nebo antikomunistický světonázor. Lišíme se ovšem v pohledu na husitství, Českou konfederaci a pobělohorské období. K posledně jmenovanému musím dodat toto: byla to doba ne pouze „normalizační“, jak napsal tvůrce „Na štítu historie“; jednalo se o katolickou totalitu se všemi hrůznými následky (nikoli přirozeně pro katolíky, ale) pro jinak smýšlející, v tomto případě pro protestanty. A to bez ohledu na to, že jinde v Evropě vládla totalita luterská. Chování těchto režimů (luterských) vůči katolíkům si z křesťanského hlediska zaslouží jednoznačné odsouzení, což píšu jako potomek protestantských emigrantů. Považoval bych proto za fér, kdyby i prokatoličtí autoři bez jakéhokoli přikrášlování onu dobu temna (po Bílé hoře minimálně do roku 1781) jednoznačně odsoudili. Poukazování na ten či onen pozitivní aspekt habsburské katolické totality je stejně pošetilé jako zdůrazňování pozitivních stránek éry Protektorátu (1939-1945): vždyť se tenkrát točily úžasné snímky, které dodnes tvoří zlatý fond filmů pro pamětníky…
Dodatek
Publicisté jako J. Ziegler stojí v záležitosti „Bílé hory“ na katolické straně, tedy proti protestantské České konfederaci. Vyčítají jí mnohá, samozřejmě hypotetická, negativa, pakliže by na Bílé hoře stavovské síly vyhrály. Přehlížejí přitom zásadní rozdíl. Vítězství katolíků znamenalo návrat k náboženské netoleranci, což bylo vzhledem v církevním poměrům v českých zemích v předchozím období (Kutnohorský náboženský mír, Rudolfův Majestát) obzvlášť bolestné. Zatímco císař striktně uplatnil zásadu „koho vláda, toho víra“, i se všemi z toho vyplývajícímu tragickými důsledky pro nekatolíky, v ústavě poražené České konfederace bylo soužití mezi oběma základními stranami sporu řešeno poněkud jinak. Vysvětluje společnost Veritas, která je zaměřena na aktualizaci odkazu české reformace:
„Důležitou otázku vztahu vládnoucích evangelíků ke katolíkům řeší zejména artikuly 7, 9, 12, 13, 14, 15. Nezakazují jim jejich víru a nenutí je k přestupu, ale vyžadují prohlášení, že nebudou veřejně ani skrytě škodit zemím Konfederace. Odpovědné úřady mají být obsazeny evangelíky.(Nutnost obsazení řídících funkcí veřejného života evangelíky je dána trpkou zkušeností způsobu pronikání systematické rekatolizace od druhé poloviny 16. stol.) Katolíci mohou veřejně působit, pokud se oficiálně zavážou, že nebudou vystupovat ani nic činit proti Majestátu a Porovnání; a pokud se nebudou řídit směrnicí, že slovo dané kacířům se nemusí dodržet. Jezuitský řád se v zemi nesmí nikdy objevit.“
Ačkoli tedy Konfederace byla monarchie s vládnoucí mocí protestantskou, nepraktikovala absolutní netoleranci, jak jsme toho byli svědky u bělohorských vítězů, a ano, také např. v luterských monarchiích na severu Evropy i jinde. Kromě toho vítězství katolíků v roce 1620 znamenalo v konečném důsledku návrat k absolutismu, zatímco ústava Česká konfederace hovořila o voleném panovníkovi, který nemohl založit vládnoucí dynastii, přičemž moc krále byla oslabena ve prospěch generálního sněmu (zákonodárného orgánu). Stojí tu tedy proti sobě absolutistická dynastická monarchie (habsburská) proti systému charakterizovaném volenou monarchií se silným postavením „parlamentu“. Co je v nejlepším slova smyslu modernější, netřeba, myslím, obšírně dovozovat.
Závěrem cosi k pousmání. Kritici České konfederace občas rádi argumentují tím, že v jejím čele stál cizák, Fridrich Falcký. Jako kdyby Ferdinand II. a jeho nástupci, vládnoucí v naší vlasti do roku 1918, byli Češi…
Odkazy
