Článek
Sféry vlivu se rozdělily už dříve. V říjnu 1944 přicestoval do Moskvy britský premiér Winston Churchill, který zde, jak uvádí Paul Johnson v knize Dějiny 20. století, uzavřel se Stalinem tzv. „darebnou smlouvu“ a navrhl mu rozdělení sféry vlivu v pěti zemích Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Jugoslávii a Řecku. Churchill byl totiž realista a věděl, že Stalin bude chtít svůj podíl z kořisti. Nicméně nikde nebylo řečeno, že by tyto země nemohly o sobě samy rozhodovat a o Československu se nemluvilo.
Anketa
Zajímavé informace přinesl web novinky.cz v rámci projektu Rok osvobození. Mýty o setkání velké trojky, tedy sovětského vůdce Josefa Stalina, amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta a britského premiéra Winstona Churchilla před 80 lety ve dnech 4. - 11. února 1945 v Jaltě na Krymu uvádí na pravou míru historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Tento řekl zcela jasně: „Interpretaci, že se velmoci dohodly a my jsme na to doplatili a kvůli tomu jsme tady měli totalitní režim, lidé rádi poslouchají, byť nemá s realitou vůbec nic společného. Dodal bych, že se o Československu na Jaltské konferenci vůbec nemluvilo. Bylo tam zmíněno v úplně okrajových záležitostech.“ To je možná pro někoho překvapivé, ale pravdivé.
Jak je uvedeno na webu moderni-dejiny.cz, řešila se především budoucnost poraženého hitlerovského Německa a jeho rozdělení na čtyři okupační zóny sovětskou, americkou, britskou a francouzskou. Zároveň byla Německu uložena povinnost nahradit válečné škody. „Uvažovali jsme o problému škod, jež v této válce způsobilo Německo Spojeným národům, a uznali jsme za spravedlivé, aby Německo bylo zavázáno poskytnout věcnou náhradu za tyto škody v míře co největší. Bude zřízena komise pro náhrady škod. Komise bude pověřena zkoumat otázku, v jakém rozsahu a jakými způsoby mají být nahrazeny škody, jež Německo způsobilo spojeneckým zemím. Tato komise bude pracovat v Moskvě.“ Přesná výše reparací nebyla stanovena, Sověti požadovali značné sumy, zatímco Britové nabádali k umírněnosti s poukazem na situaci po I. světové válce, kdy byly Německu stanoveny přehnaně vysoké reparace, což vedlo k nástupu nacismu a dalšímu světovému válečnému konfliktu. Nakonec se ujala spíše britská verze, což se ukázalo jako rozumné řešení.
Hlavním výstupem, který se týkal osudu osvobozených zemí z Jaltské konference, byla tzv. deklarace o osvobozené Evropě, ve které se tři velmoci zavázaly, že umožní osvobozeným národům, aby si samy uspořádaly své věci, uskutečnily svobodné volby a zvolily tak vlády, které chtějí mít. Úkolem velmocí bylo vytvořit jim k tomu prostředky a podmínky, aby se v rámci demokratického vývoje samy rozhodly o svém politickém a hospodářském uspořádání.
Co se týče Polska, tak měla být ustavena prozatímní vláda s širokým pluralitním zastoupením demokratických sil. „Tato polská prozatímní vláda národní jednoty bude povinna provést co nejdříve svobodné a ničím neomezené volby na základě všeobecného hlasovacího práva a tajného hlasování. Právo účastnit se těchto voleb a navrhnout své kandidáty musí mít všechny demokratické a protinacistické strany,“ stojí v závěrečném protokolu z jaltské konference.
Větší pozornost byla věnována i Jugoslávii. Dominantním jugoslávským komunistům v čele s maršálem Josipem Titem bylo doporučeno, aby tamní vláda byla rozšířena o všechny politické síly, které se nezkompromitovaly kolaborací s nepřítelem.
Hlavním problémem však bylo, že Sovětský svaz neměl v úmyslu dohody z Jalty dodržet, což vyšlo najevo krátce po skončení konference. Svobodné volby si Stalin představoval po bolševickém způsobu, že tedy Sověti nadiktují, kdo se jich smí zúčastnit a když ani to nepomohlo, sáhli komunisté k jejich zfalšování nebo otevřeném zastrašování nekomunistických stran, jako například v Maďarsku nebo Polsku.
To se ovšem netýkalo Československa, kde si Češi dosadili komunisty k moci sami. „V květnu 1946 v českých zemích komunisté dostali 40 procent hlasů (v relativně svobodných parlamentních volbách, pozn. Autora) a získali tím vynikající pozici pro svůj další mocenský nástup. Srovnejme to s jinými zeměmi. V Rakousku získali komunisté pět procent a tím pádem, přestože na polovině rakouského území byla Rudá armáda, tak tam byli politicky víceméně ze hry,“ vysvětlil historik Smetana.
Zdroje:
Dějiny 20. století, Paul Johnson, nakladatelství Rozmluvy, Praha 2008
Evropa (dějiny jednoho kontinentu), Norman Davies, nakladatelství Prostor, Praha 2005
