Článek
V dubnu 1974 se tehdejší krakovský arcibiskup kardinál Karol Wojtyla zúčastnil pohřbu litoměřického biskupa kardinála Štěpána Trochty, kterého uřval a uštval k smrti tamní církevní tajemník. I přes zákaz komunistických úřadů polský duchovní promluvil nad rakví zemřelého a nazval jej mučedníkem. Bylo to pro něj typické, řídil se zásadou, že zlu je třeba se postavit a nebát se ho. Takto nekompromisně vystupoval po celý svůj život.
Karol Wojtyla, který se narodil v roce 1920 ve Wadowicích u Krakova, neměl lehké dětství. Když mu bylo devět let, zemřela mu matka a o další tři roky později zesnul i jeho starší bratr, který se jako lékař nakazil při epidemii spály.
Za II. světové války mladý Wojtyla pracoval v dělnických profesích, mimo jiné i v kamenolomu a od roku 1942 tajně studoval teologii za podpory tehdejšího krakovského arcibiskupa Adama Sapiehy. Je nutné si uvědomit, že Poláci byli od německých okupantů utiskováni víc než Češi a nacisté jim dovolili maximálně základní vzdělání, střední a vysoké školy měli zakázané.
Okupace ze strany hitlerovského Německa skončila v roce 1945, Polsko se však nestalo svobodnou zemí a pro změnu se dostalo pod nadvládu komunistického SSSR. Karol Wojtyla byl v roce 1946 vysvěcen na kněze a o osmnáct let později jmenován krakovským arcibiskupem. V roce 1967 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem. Už v té době se neváhal postavit vládnoucímu rudému režimu a prosazovat dobrou věc.
Za socialismu vzniklo nedaleko Krakova sídliště Nowa Huta pro dělníky místní ocelárny. S kostelem se samozřejmě nepočítalo. Jenomže tamní obyvatelé za něj začali bojovat, aby 300 tisíc obyvatel předměstí mělo vlastní chrám. Komunistické úřady tomu bránily, lidé se bouřili, byli mrtví a ranění. Na jejich stranu se postavil i místní arcibiskup kardinál Wojtyla a důrazně žádal, aby v Nowe Huti byl postaven kostel. Jeho vytrvalost slavila úspěch a později se nový chrám Páně stal skutečností.
V roce 1978 se k překvapení mnoha stal kardinál Wojtyla papežem a přijal jemné Jan Pavel II. jako symbol toho, že chce pokračovat v reformním díle svých předchůdců Jana XIII. a Pavla VI. Stal se tak první neitalskou hlavou katolické církve od roku 1523. Jeho volba vyvolala zděšení v socialistických zemích a právem. On se na rozdíl od svých předchůdců a na základě vlastních negativních zkušeností rozhodl vzdát vstřícného přístupu ke komunistům, stál na straně pravdy a nekompromisně hájil práva katolické církve. „Řídil se Kristovým výrokem: „Vaše řeč ať je ANO, ANO – NE, NE. Co je nad to, je ze zlého,“ jak je zaznamenáno v Matoušově evangeliu.
Jasně prohlásil, že jmenování čtyř československých biskupů v roce 1973 poplatných komunistickému režimu bylo chybou. A ve svém tažení proti rudému zlu pokračoval. V březnu 1982 Jan Pavel II. vydal dokument Quidam episcopi, který zakazoval kněžím členství v politických organizacích. To povzbudilo i katolickou církev v Československu k rozhodnému vystoupení proti sdružení katolických duchovních Pacem in Terris, které bylo vstřícné vůči socialistickému zřízení. Pražský arcibiskup kardinál František Tomášek s některými dalšími ordináři v reakci na to explicitně zakázal kněžím členství ve sdružení, což vyvolalo tvrdý střet mezi ním a komunistickými úřady. Boj se přenesl i do dalších oblastí a zašlo to tak daleko, že kardinál Tomášek nakonec odebral Katolickým novinám, ovládaným tímto sdružením, církevní schválení.
Někteří kněží pak skutečně uposlechli papežského příkazu a ze sdružení vystoupili, mezi nimi například kapitulní vikář brněnský Mons. Ludvík Horký a jeho českobudějovický kolega Mons. Josef Kavale. Dá se říci, že poté sdružení už skomíralo, aby po listopadu 1989 zaniklo úplně.
Jan Pavel II. také podporoval jednotu křesťanů v duchu II. vatikánského koncilu. Pochopil, že je třeba o soulad vyznavačů Ježíše Krista usilovat modlitbami, naslouchání a dialogem. A o to se také snažil, když při svých pastoračních cestách mluvil i se zástupci nekatolických církví. V roce 1995 pak při návštěvě České republiky na sebe upoutal pozornost výrokem, že jako hlava katolické církve prosí o odpuštění za zločiny, jichž se katolíci dopustili na jinověrcích a odpouští jinověrcům zločiny, kterých se oni dopustili na katolících.
Papež Jan Pavel II. patří společně s americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a britskou premiérkou Margaret Thatcherovou ke třem osobnostem, které nejvýznamněji přispěly k pádu komunistických režimů v Evropě. Tato trojice pochopila, že se zlem, kterým komunisté bezpochyby jsou, se nedělají kompromisy. Rudí totiž chápou mír a soužití s druhými tak, že jim druhá strana všechno odkývá a oni si budou moci dělat, co chtějí. Jakékoliv ústupky pak komunisté chápou jako slabost a povzbuzuje je to k větší agresivitě.
Jan Pavel II. zažil oba zločinecké režimy, nacistický a komunistický, na vlastní kůži a dobře věděl, že jakýkoliv kompromis s nimi není možný. To by totiž vedlo jen k prohlubování marx-leninského zla ve světě a krvavým diktaturám. Jen rozhodný odpor vůči komunistickému teroru nakonec vedl k vítězství.
V tom tkví odkaz polského papeže pro současnou dobu. Se zlem je třeba bojovat a ne mu ustupovat nebo dokonce před ním kapitulovat. To jej akorát povzbudí k ještě větší brutalitě. Duch však nakonec zvítězí nad hmotou, i když to dá zabrat. V této souvislosti si pokaždé vzpomenu na Stalinův výrok, kterým odmítl v roce 1945 účast Vatikánu na mírových jednáních o poválečném uspořádání Evropy, „kolik že to má papež divizí.“ Tehdejší Svatý Otec Pius XII. v roce 1953, kdy sovětský diktátor a masový vrah zemřel, k tomu dodal, „teď je uvidí.“
Stalin je dávno mrtev, Sovětský svaz se rozpadl, papežové a katolická církev existují dále. Inu v Bibli je psáno, „brány pekel ji nepřemohou.“ To platí, platilo a platit bude.
Zdroje:
Celý Tvůj, Mieczyslaw Maliński, nakladatelství Vyšehrad, Praha 1990
