Článek
Pepík Hasilů ze Zábrdí, jak si po celý život Josef Hasil říkal, přišel na svět 8. února 1924 v malé vsi Zábrdí na Prachaticku. Otec odešel od rodiny, když byl ještě malý. Matka kromě něj živila sedm sourozenců, takže Pepík musel přiložit ruku k dílu už jako dítě, aby rodina přežila. Jak je uvedeno v článku na webu plus.rozhlas.cz, za peníze pásl husy a pracoval u sedláků. I přesto si však uchoval krásné vzpomínky na dětství. Později za II. světové války se přidal k partyzánům a v květnu 1945 pomáhal odzbrojovat německé vojáky.
Josef Hasil v uniformě SNB před rokem 1949
Zároveň se téhož roku stal příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB). Tato instituce vznikla po skončení II. světové války v roce 1945 a nahradila dosavadní policii a četnictvo. Postupně také přebírala od Finanční stráže střežení státních hranic a u pohraničního útvaru SNB ve Zvonkové na Šumavě sloužil i mladý Hasil. David Žák ve svém vynikajícím románu o osudech Josefa Hasila Návrat krále Šumavy zobrazil tehdejší skutečnost, o které se málo ví. SNB nebyl hned od pětačtyřicáté roku a ani ještě dlouho po únoru čtyřicet osm čistě prokomunistickým sborem. Naopak mnoho jeho příslušníků, mezi nimi i Josef Hasil, pomáhalo lidem v cestě z komunistické totality za svobodou. Komunisté si také možná řekli, je z prostých poměrů, to bude náš člověk, jenomže se spletli. Hasil byl vždy hluboce věřícím katolíkem, který se často modlil k Panně Marii, a tím zůstal až do smrti.
Hasil byl po únoru 1948 odsouzen ještě coby člen Sboru za zločin úkladů proti republice na devět let těžkého žaláře. Tomu se však povedlo z lágru v severních Čechách utéct, za dramatických okolností se dostal na Západ. Tam pak začala jeho hvězdná kariéra převaděče a agenta americké tajné služby, který v Čechách zorganizoval rozsáhlou výzvědnou skupinu, jež Západu poskytoval cenné informace.
Hasil svými smělými kousky přiváděl komunisty v šílenství. Mimo jiné v převlečení za generála Československé lidové armády provedl nástup a inspekci táborské posádky. Tohle poněkud připomnělo humornou událost z Německa z roku 1906 známou jako Hejtman z Kopniku. Měl však za sebou i daleko odvážnější akce, a proto směle můžeme říci, že Josef Hasil byl takový český James Bond. Rozdíl je v tom, že agent 007 byl literární fikcí, kdežto šumavský rodák skutečnou postavou. Koneckonců i on byl agentem - americké zpravodajské služby CIC.
Šumava byla jedním z mála míst, kde studená válka se občas měnila v horkou a při střetech mezi převaděči a komunistickou pohraniční stráží byli i mrtví na obou stranách. Takto zahynul i Hasilův bratr Bohumil v roce 1950. Ještě předtím v prosinci 1949 však při přestřelce s Hasilovou skupinou zahynul pohraničník.
Tuto smutnou událost je však třeba chápat v dobovém kontextu. Komunisté se ujali moci pučem v únoru 1948 a zavedli hrůzovládu, Na přelomu čtyřicátých a padesátých let pak komunistický režim stupňoval teror vůči československé společnosti a mnozí lidé, kteří ctili masarykovský demokratický odkaz první republiky se odmítli s touto situací smířit. Státní bezpečnost (StB) hned krátce po únorovém komunistickém puči v roce 1948 zavraždila lidoveckého poslance Rostislava Sochorce, obětí justiční vraždy se stali Milada Horáková a mnozí další, desetitisíce lidí skončily v koncentračních táborech, v Jáchymově, na Bytízu a jiných.
Hrůznost tehdejší doby dokonale zobrazil i David Žák. Člověku tak dochází, že mezi komunisty a nacisty prakticky nebyl žádný rozdíl. Brutální mučení včetně drcení varlat, které v režii šéfa prachatické StB zažili vyslýchání lidé, se metodám gestapáků plně vyrovnalo. Rovněž pronásledování Hasilových příbuzných a vůbec všech, kdo se s ním setkali, a kteří se ničím neprovinili, připomínalo dobu nacistické okupace. Stačilo, že někdo Hasilovi podal jenom trochu jídla a dostal za to deset let tvrdého vězení. Skutečná doba temna nebyla v našich zemích v 17. a 18. století, ale o tři sta let později za komunistů.
A v tomto kontextu posuzujme i Hasilův čin z posledního měsíce devětačtyřicátého roku. On převáděl lidi přes hranice za svobodou. Při jedné takové akci narazil se svojí skupinou na dvoučlennou pohraniční hlídku, došlo k přestřelce a jeden z pohraničníku při tom zemřel. Josef Hasil se tím podle článku na iDNES.cz jako hluboce věřící křesťan trápil celý život, jestli tehdy jednal správně, když střílel po hraničářích. Na rozdíl do komunistů, kteří se za své zločiny nestyděli.
Odpovím za něj, jednal správně a v zájmu humanity. Pohraničníci byli na straně rudého teroru a zla, který v celosvětovém měřítku zavraždil desítky milionů lidí. Museli proto počítat s následky. Tak jako nelitujeme smrti německých vojáků, kteří padli v boji proti partyzánům, tak ze stejného důvodu nemáme proč litovat ani padlé služebníky komunistického násilí. Je tu ještě jedna skutečnost. V té době sloužili na hranicích v řadách SNB profesionálové, kteří v této složce působili dobrovolně. Vojáci základní služby, kteří zde byli rozkazem, a nikoliv z vlastního přesvědčení, přicházeli na hranice s Rakouskem a západním Německem v rámci pohraniční stráže teprve od roku 1951.
Po zadrátování hranic, vzniku skutečné železné opony a nemožnosti působit dále jako převaděč odešel Josef Hasil v roce 1954 do USA, kde žil malém domku na předměstí Chicaga. Vystřídal několik profesí, naposledy před odchodem do penze pracoval jako kreslič pro automobilku General Motors. Po listopadu 1989 navštívil svoji původní vlast a v roce 2001 převzal od prezidenta Václava Havla Medaili Za hrdinství. Trvale však zůstal žít v Americe, kde také v požehnaném věku 95 let 15. listopadu 2019 zemřel. Má také svoji ulici v Praze 13 - Stodůlkách, která se jmenuje Hasilova.
Zdroje:
Návrat krále Šumavy, David Jan Žák, nakladatelství Labyrint, Praha 2012
