Hlavní obsah
Zdraví

Komunistické zdravotnictví, mizerné a plné korupce

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Seznam.cz

Ilustrační foto

10. 8. 18:36

O zdravotní péči v éře socialismu se často povídají báchorky, jak prý bylo skvělé, skutečnost však byla daleko horší, za moc nestálo. Pravdu je dobré a nutné si připomínat.

Článek

V padesátých letech minulého století manželka komunistického zločince a masového vraha Klementa Gottwalda soudružka Marta Gottwaldová si nechala dovézt z Belgie špičkové krajky za osmdesát tisíc korun a v Brně seřvala organizátory jisté bolšánské recepce za to, že pro ni nesehnali nejlepší francouzské koňaky. To vše v době, kdy tehdejší ministerstvo zdravotnictví odmítlo uvolnit devizy na dovoz potřebného léku ze Švýcarska pro malé dítě, které umíralo na tuberkulózu. Jinak soudružka Gottwaldová samozřejmě na veřejnosti chválila vše socialistické a haněla kapitalistické. Tuto událost popisuje v knize V zajetí stalinismu brněnský spisovatel Čestmír Jeřábek.

V sedmdesátých letech minulého století začalo v českobudějovické nemocnici fungovat první hemodialyzační středisko, přeloženo do češtiny místo, kde pacientům čistí jejich nemocné ledviny. Tento na první pohled příznivý fakt, je ovšem zároveň trvalou obžalobou socialistického Československa.

Před více než 40 lety bylo přijetí pacientů na umělou ledvinu podmíněno několika klíčovými podmínkami. Nárok měli pouze lidé mladší 45 let. Navíc kardiaci, diabetici a onkologičtí pacienti měli smůlu, s nemocnými ledvinami umírali bez pomoci. Soudruzi tak vzkázali národu, že důchodci a nemocní lidé je vlastně vůbec nezajímají a oni ušetří na penzích a invalidních důchodech.

Je fakt, že dialyzační věk se později se v osmdesátých letech zvýšil na 56 let, ale v sousedním Rakousku a Spolkové republice Německo se v té době dostal na umělou ledvinu každý, kdo ji potřeboval. U nás tedy mohl udělit výjimku z věkové hranice příslušný Okresní výbor Komunistické strany Československa, a tak je jasné, že především jedostávali „zasloužilí“ straníci.

Mýtem rovněž je, že za socialismu bylo zdravotnictví zadarmo. Nikoliv, bylo prolezlé korupcí skrz naskrz. Lidé si také výstižně přejmenovali zkratku OÚNZ, oficiálně Okresní ústav národního zdraví, na odevzdej úplatek nebo zahyneš. Inu, Češi mají smysl pro černý humor. Jistému primáři v sedmdesátých letech v jedné okresní nemocnici v současném kraji Vysočina říkali místní výstižně Mengele. Bylo veřejným tajemstvím, že ten, kdo mu nedal úplatek řádově v  tisícikorunách ( a to byly tehdy velké peníze), se mohl přímo obrátit na pohřební službu. Nicméně měl vlivnou pozici v KSČ a nikdo na něj neměl. Jiný doktor byl zase za komunistů známý pod přezdívkou Bonaparte, tedy buď si pacient připravil bony (tuzexové platidlo) nebo si mohl rovnou nechat tisknout parte.

Zajímavé informace jsou uvedeny v publikaci Mýty o socialistických časech. Jeden pamětník v ní vzpomíná, jak v osmdesátých letech minulého století pracoval jako sanitář ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze na Karlově náměstí. Zažil tam hodně otřesné scény. Například když vozil nepohyblivé pacienty na různá vyšetření a zpět. Jednou mu nějaká stařenka dávala do ruky padesátikorunu. On to udiveně odmítl, ale ona začala naříkat a plakat, že nechce zůstat dole v zimě. Byl z toho šokován, ovšem později se dozvěděl, že ostatní sanitáři nechávali pacienty, kteří jim nedali „všimné“, čekat třeba tři čtyři hodiny ve studené nemocniční chodbě. Dávalo se deset, dvacet i padesát korun.

Zvláště ke starým lidem se přistupovalo jako k přítěži. Nulové soukromí, nulová ohleduplnost, nulový respekt. Tehdejší „Karlák“ byl v oněch neblahých časech místem chaosu, smutku a špíny.

Profesor Josef Marek, specialista na vnitřní lékařství a endokrinologii popsal normalizační medicínu takto. „Medicína byla samozřejmě primitivní ve srovnání s dneškem, my jsme ovšem jinou neznali. Možná to byla výhoda, nepropadali jsme depresím. Ovšem i na Západě byl rozdíl mezi medicínou roku 1960 a současností. Socialistické zdravotnictví se vyznačovalo hlavně nedostatkem finančních prostředků, přístrojů, nebyly peníze na nákup dostatečného množství zahraničních léků. Na druhou stranu ale medicína u nás měla pořád určitý západní ráz na rozdíl od Sovětského svazu. Měl jsem tam možnost pobýt se skupinou mediků, zážitky byly otřesné…“

Vysoce postaveni soudruzi z řad nomenklaturních kádrů a jejich rodinných příslušníků ovšem žádné takové problémy neměli. Ti měli k dispozici speciální zdravotnické zařízení oficiálně pojmenované Státní ústav národního zdraví, lidově nazývané SANOPZ. Jeho součástí původně byla současná Nemocnice Na Homolce v Praze. Taková nemocnice měla samozřejmě špičkové přístrojové vybavení, dostatek potřebných léků a všeho potřebného. A odkud to většinou bylo? Přece ze „zahnívajícího a upadajícího“ kapitalistického Západu. Vrcholoví představitelé socialistického režimu se rozhodně nešidili a plebs je nezajímal.

Pádným důkazem o katastrofálním stavu socialistického zdravotnictví jsou tyto nesmlouvavé statistické údaje. Před komunistickým pučem v roce 1948 mělo Československo střední délku života na úrovni 12. země na světě – v roce 1989 se propadlo více než jednou tolik na 27. příčku. To nepotřebuje dalšího komentáře! Čili tvrzení o skvělém socialistickém zdravotnictví jsou jednou velkou lží. To, že komunisté stále prezentují opakjako svoji mantru, na tom nic nemění.

Prameny:

Čestmír Jeřábek, V zajetí stalinismu, nakladatelství Lukáš a syn (Barrister & Principal), Brno 2008

Mýty o socialistických časech, kolektiv autorů, nakladatelství Člověk v tísni, Praha 2010

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nemocnice_Na_Homolce

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz