Článek
Radnice Prahy 6 nechala odstranit sochu maršála Koněva v roce 2020 a hlavní město Praha letos nechalo přejmenovat Koněvovu v Praze 3 na Hartigovu po prvním žižkovském starostovi Karlu Hartigovi. Domnívám se, že by je měla následovat další města a obce České republiky, protože dotyčný sovětský maršál se podílel na válečných zločinech a dá se říci, že se rovněž podílel na genocidě ruských rolníků po bolševickém puči v listopadu 1917.
V roli politického komisaře
V životě maršála Ivana Stěpanoviče Koněva je dost sporných momentů, které z něho nedělají kladného hrdinu. Byl sice odveden na vojnu už v roce 1916, na frontě však prakticky nebojoval.
Svoji vojenskou kariéru začínal jako komisař Rudé armády, čili nepatřil k velitelům, ale politickým pracovníkům, kteří byli oporou zločinného komunistického režimu. V letech 1918–1919 se jako komisař podílel na potlačení rolnických povstání ve své rodné Vologdské gubernii na severu Ruska, kde se v roce 1897 ve vesnici Lodějno narodil. Tyto vzpoury zavinila bezcitná krutost bolševického režimu, který zemědělcům násilím zrekvíroval prakticky veškerý majetek, takže neměli čím sít, neměli co jíst a následkem toho vypukl v letech 1921–22 v Rusku hladomor, při kterém zemřelo přes pět milionů lidí.
Povstání rolníků byla potlačována velmi tvrdě, muži byli stříleni pro výstrahu, vesnice vypalovány, v některých případech dokonce použily jednotky Rudé armády bojové otravné plyny v lesích, kde se před komunistickým terorem ukrývali vesničané včetně žen a dětí. Tohle už mělo všechny znaky genocidy. Jedna zajímavost ze Sibiře. Za jednoho mrtvého člověka z komunistických represivních složek bylo zavražděno 15 rolníků, což se zcela vyrovnalo pozdějším nacistickým praktikám.
Komisař Koněv měl na těchto zvěrstvech svůj velký díl viny. Podílel se na nastolení zločinného režimu, který vedl válku proti svým občanům a on se jí aktivně zúčastnil.
Mezi temné chvíle jeho života patří i účast na brutálním potlačení kronštadtského povstání. Tehdy v únoru 1921 se vzbouřili proti bolševickému vedení země námořníci a vojáci v pevnosti Kronštadt na ostrově Kotlin ve Finském zálivu. Důvodem byl hlad a mimořádně špatná zásobovací situace. Povstání brutálně potlačily speciální armádní jednotky vedené Tuchačevským. Koněv zasáhl do bojů na komunistické straně jako delegát V. všeruského sjezdu Sovětů. Po potlačení vzpoury bylo více než dva tisíce účastníků zastřeleno, a přes šest tisíc z nich posláno do lágrů na Solovkách nebo u Cholgomor. Mnozí z nich byli utopeni v Dvině, když je do řeky strážci shazovali z lodí s balvanem u krku a rukama svázanými ostnatým drátem.
Krutý vojenský velitel
Koněvova velitelská kariéra v Rudé armádě začala v roce 1926 po absolvování Frunzeho vojenské akademie, kdy byl jmenován velitelem pluku. Do té doby působil na různých komisařských postech. Byl schopným organizátorem, ale už horším frontovým velitelem. V říjnu 1941 byl zbaven funkce velitele Západního frontu za podíl na katastrofě u Vjazmy, kde německá armáda obklíčila a následně zajala na půl milionu vojáků Rudé armády. Před Stalinovým hněvem, který ho chtěl nechat popravit, zachránil Koněva maršál Georgij Žukov.
Historici vyčítají právem Koněvovi, který sám přímo na frontě jako voják prakticky nikdy nebojoval, necitelnost vůči obyčejným vojákům, jež často posílal do předem ztracených útoků proti dobře opevněným nepřátelským pozicím. Výsledkem byly zbytečné ztráty. Jak uvádí historik Jiří Fidler v knize Život maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva, při Viselsko-oderské operaci Rudé armády v lednu a únoru 1945, ztratil Koněvův 1. ukrajinský front 266 tisíc mrtvých a zraněných vojáků. Pro srovnání, 1. běloruský front pod velením maršála Žukova, který se také podílel na této ofenzívě, přišel při ní o 77 tisíc mrtvých zraněných, což byly proti Koněvovi ztráty čtvrtinové!
Další ukázkou Koněvovy zbytečné krutosti byla dukelská operace v září 1944, které se v rámci jeho 1. ukrajinského frontu zúčastnil i 1. čs. armádní sbor vedený brigádním generálem Janem Kratochvílem. Podle původních plánů měla Rudá armáda za šest dnů proniknout přes Karpaty a obsadit Prešov. Cílem bylo poskytnout účinnou pomoc Slovenskému národnímu povstání. To samozřejmě byl dobrý úmysl. Jenomže, plánovaný bleskový postup měly urychlit dvě divize slovenské armády, které se chystaly obsadit karpatské průsmyky a pak pustit rudoarmějce na Slovensko. Mezitím však Němci slovenské vojáky odzbrojili a jejich jednotky samy zaujaly dobře opevněné obranné pozice v Karpatech.
Koněv to věděl, přesto dal pokyn k zahájení útoku. Výsledkem byly dva měsíce krutých bojů v horách a navíc v podzimních plískanicích, 70 tisíc padlých a zraněných vojáků. Povstání na Slovensku mezitím Němci potlačili. Maršál Koněv potřeboval obětní beránky za tento neúspěch a jednoho z nich našel v generálu Kratochvílovi, kterého odvolal z funkce velitele 1. čs. armádního sboru a nahradil povolnějším Ludvíkem Svobodou. Tím ovšem hrubě překročil své pravomoci, protože taková výměna patřila do kompetence čs. vlády v Londýně. Bojové výsledky čs. vojáků však tato protiprávní personální rošáda nezlepšila.
Přijel do již svobodné Prahy
Dalším velkým mýtem je tvrzení, že Koněvův 1. ukrajinský front osvobodil Prahu. Pravda je ovšem jiná. Rudá armáda hlavní město tehdejšího Československa neosvobodila, ale vstoupila do již svobodného města.
Klíčovým okamžikem pro ukončení bojů v hlavním městě bylo datum 8. května 1945! Tehdy Česká národní rada v čele s předsedou Albertem Pražákem a vojenským velitelem povstání generálem Karlem Kutlvašrem uzavřela v 16 hodin s velitelem německých jednotek bojujících v Praze generálem Rudolfem Toussaintem dohodu o zastavení bojů a odchodu německých jednotek z Prahy směrem k americkým liniím. Drtivá většina německé armády dohodu respektovala a ještě v podvečer přestala válčit a začala se z metropole nad Vltavou stahovat.
To ostatně potvrzuje i literární kritik profesor Václav Černý v druhém díle svých Pamětí s podtitulem Křik koruny svatováclavské. „Němci zastavili své bojové akce, odevzdali českým orgánům své válečné zajatce i politické vězně; počínajíc šestou večerní hodinou vyklidily jejich vojenské jednotky (asi 130 tisíc lidí) Prahu, odvádějíce s sebou i své politické a policejní orgány i německé civilní obyvatelstvo; letadla zůstala na místě, těžké zbraně byly odevzdány Čechům na pokraji Prahy, lehké před dosažením americké demarkační čáry… Pražské povstání tedy skončilo vítězstvím. Praha byla svobodna, ušla osudu Varšavy.“
Na osvobození Prahy měla klíčový podíl také Ruská osvobozenecká armáda pod velením generála Andreje Vlasova, přesněji jeho podřízeného generála Sergeje Buňačenka. Praha mohla být ovšem svobodna už dříve než 8. května a tisíce lidských životů by byly ušetřeny. Stačilo, kdyby Rusové dali přednost lidskosti před ideologii a souhlasili s postupem americké armády na linii Vltava – Labe.
Maršál Koněv proto není osvoboditelem Prahy.
Další jeho podíl na komunistických zločinech
Během května 1945 se oddíly SMĚRŠ (sovětská vojenská kontrarozvědka) Koněvova 1. ukrajinského frontu podílely na únosech řádově stovek až tisíců čs. občanů ruské národnosti z Prahy do Sovětského svazu, kteří k nám emigrovali po roce 1917 před bolševickým terorem. Jedním z nich byl i armádní generál Sergej Vojcechovský, který v důsledku nelidského zacházení zemřel na počátku padesátých let v sovětském gulagu.
Maršál Koněv také opakovaně odmítal řešit stížnosti čs. úřadů na kruté chování sovětských vojáků k čs. občanům, na rabování a zabavování majetku soukromých občanů, na násilí páchaném na ženách atd.
Umožnil také přesuny Rudé armády v květnu 1946 mezi sovětskými okupačními pásmy v Rakousku a Německu přes Československo v době konání voleb do Ústavodárného národního shromáždění. To bylo jasné zastrašování nekomunistů, které určitě ovlivnilo volební výsledky.
Potlačení maďarského povstání v roce 1956 a příprava sovětské okupace Československa v roce 1968
Maršál Koněv jako velitel sovětských vojsk v Maďarsku řídil na příkaz generálního tajemníka ÚV KSSS Nikity Chruščova brutální potlačení tamního protikomunistického povstání a svržení legitimní vlády premiéra Imre Nagye. Na maďarské straně zahynuly 3 tisíce lidí, 15 tisíc jich bylo zraněno, 26 tisíc uvězněno, tisíce Maďarů byly deportovány do SSSR. K trestu smrti bylo odsouzeno a popraveno 228 lidí. Více než 200 tisíc obyvatel Maďarska pak uprchlo před represemi do zahraničí.
Hanebnou úlohu sehrál také v roce 1968, kdy v květnu dorazil v čele delegace sovětských maršálů do Prahy. Tito velitelé přijeli neohlášeni a svůj příjezd zdůvodnili gratulací Ludvíku Svobodovi ke zvolení prezidentem republiky. Ve skutečnosti se však rozjeli po Československu a prováděli špionáž proti spojenecké zemi jako přípravu na srpnový vpád sovětských vojsk. Maršál Koněv je tedy rovněž spoluviníkem okupace Československa, která si jen v prvním roce vyžádala přes sto mrtvých a na pět set raněných, nehledě na obrovské morální a materiální škody.
Maršál Koněv zemřel v roce 1973 ve věku 75 let a je pochován u Kremelské zdi v Moskvě.
Prameny:
Koněv, Osvoboditel nebo okupant, Jiří Fidler, nakladatelství Universum, Praha 2019
Stalinovi maršálové, Jiří Fidler, nakladatelství Books, Brno 1998
Rusko plné křížů, Alexandr Jakovlev, nakladatelství Doplněk, Brno 2008
Dějiny Ruska 20 století, díl I., kolektiv autorů, nakladatelství Argo, Praha 2014
Paměti II (1938 – 1945), Václav Černý, nakladatelství Atlantis, Brno 1992
