Článek
Je před volbami partaje se předhánějí ve nejrůznějších nápadech. Jedním z hitů je i tzv. dostupné bydlení. Piráti a Stačilo přišli s myšlenkou, že si podají vlastníky bytů. „Zdaníme spekulanty, kteří hromadí velké množství prázdných bytů. Spekulanti tak budou muset buď tyto nemovitosti uvolnit zpátky na trh, anebo je pronajímat,“ navrhuje ve svém programu hnutí Stačilo. A podobně k tomu přistupuje i Česká pirátská strana. Zdaníme vypočítavce a nastane bytový Klondike.
To ale není nic jiného než vyvolávání nenávisti vůči schopným a úspěšným lidem. Považuji za hrozné, že řešení se hledá v útocích na podnikání, na soukromé vlastnictví. Vlastnictví bytů je podnikání jako každé jiné. Je na každém z nás, kolik bytů si pořídí a co si nimi bude dělat. Kdo má peníze, ať si koupí, co chce, třeba Rolls-Royce, jachtu nebo byty. Je každého věc, jak se svým majetkem naloží. Lidé by se neměli starat o to, co jiní dělají se svými penězi, ale sami si nějakou tu sumu obstarat.
Není nic špatného na tom, když si někdo pořídí z legálních peněz byty. A může si s nimi dělat chce. Kdo má více bytů nemusí být automaticky spekulant. Má je na investici a pronajmout je nechce třeba z obavy, že v naší zemi je špatná vymahatelnost práva a je rovněž obtížné se zbavit neplatícího nájemníka. Hodně lidí proto vlastní byty jako uložené peníze, které nepodléhají inflaci. Legální vlastnictví bytů není nezákonné a nesmí být kriminalizované. Je strašné že Piráti a Vidlákovo Stačilo dělají dopředu z lidí s více byty podvodníky a spekulanty a vyhrožují jim zdaněním.
Jak se říká, Historia magistra vitae. Poučme se tedy z minulosti, konkrétně z éry komunistické diktatury, jak na tehdejší bytovou politiku upozorňuje web peníze.cz. „Prvním omezením zdravého rozumu byl Zákon o hospodaření s byty již z roku 1948. Veškerá práva k nakládání s byty vlastníkům sebral a dal je Národním výborům. Majitel bytu měl povinnost hlásit uvolněné byty a mohl být z vlastního bytu dokonce vystěhován! Výměny bytů i podnájmy podléhaly též schválení státní moci.
Citujeme ze zákona z roku 1956: „Národní výbory pečují… o spravedlivé rozdělení bytového prostoru mezi občany“. Co to znamená? Vlastníci (a de facto i nájemníci) byli odsouzeni do role pasivních subjektů, státní orgány plně rozhodovaly o využívání bytového fondu. Funkci svobodného rozhodování suploval stát (oni soudruzi přece věděli nejlépe, co je pro nás dobré…)“ V praxi to znamenalo, že majitel bytu nesměl rozhodovat o svém vlastnictví, ale stát mu mohl přidělit nájemníka i proti jeho vůli. Stávalo se to často vlastníkům rodinných domů a vil, že soudruzi z národního výboru řekli: „Máte tam hodně místa, tak Vám tam dáme někoho na byt.“ Obrana neexistovala, maximálně šlo k sobě vzít na bydlení příbuzné nebo známé. A přesto všechno komunisté problémy s bydlením nevyřešili. Je známou skutečností, že za socialismu byty byly na pořadníky a velkých městech jako Praha nebo Brno se na ně čekalo deset i více let.
Státní zasahování do podnikání a omezování soukromého vlastnictví je cestou do pekel. Takhle se problémy s dostupným bydlením nevyřeší, že budu diktovat vlastníkům, jak mají zacházet se svým majetkem. Levicová víra ve všemocný stát, který se o vše postará, všechno zařídí, a bude omezovat vlastníky ve jménu obecného dobra, je chybná. Vytvářením třídních nepřátel se blahobyt nezíská.
Jedním z účinných řešení by bylo urychlení stavebního řízení, které je u nás oproti jiným zemí výrazně delší, umožňuje zbytečné obstrukce a prodlužuje a prodražuje novou výstavbu včetně bytů. Tohle nesvádějme na Brusel, to je čistě naše vina, že kvůli příšerné byrokracii nedokážeme stavět rychleji.
Zdroje:
