Článek
S Benešem se počítalo už od vzniku Československa v roce 1918 jako s Masarykovým nástupcem. Dokonce se mu pro jistotu přizpůsobila i Ústava z roku 1920, kdyby náhodou T. G. Masaryk nebyl schopen svůj ústav zastávat, a dolní věková hranice pro prezidentský úřad byla stanovena na 35 let. Nakonec první prezident vydržel v úřadu 17 let a abdikoval teprve 14. prosince 1935 v úctyhodném pětaosmdesátiletém věku. Trvale pak prosazoval za svého nástupce Edvarda Beneše neustále zdůrazňujíc, že bez Beneše bychom republiku neměli.
Jenomže se schylovalo k pořádnému volebnímu dramatu, protože tehdejšího ministra zahraničních věcí mnozí na nejvyšším postu vidět nechtěli. K nim patřily část agrárníků, Národní sjednocení, Národní obec fašistická, výhrady měli komunisté a proti byli i mnozí členové Hlinkovy Slovenské strany ľudové. Uvažovalo se o protikandidátech, měl jim být například historik profesor Josef Pekař, který tuto nabídku odmítl. Nakonec prezidentskou kandidaturu za opozici přijal přírodovědec profesor Bohumil Němec, aby ji o několik dnů později zase odvolal.
Postoj tehdejšího tisku, který napomáhá k pochopení tehdejší rozjitřené atmosféry, zpracovala ve své bakalářské práci Magda Siroginová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Rozpolcení agrárníků dokazuje titulek jejich deníku Venkov ze 17. prosince, Náš lid přijal s velkým nadšením a uspokojením zprávu o kandidatuře prof. B. Němce pro zítřejší volbu presidenta republiky. Autor komentáře si zároveň posteskl, že po Švehlovi a Masarykovi není jiná dostatečně autoritativní osobnost, která by úřad prezidenta mohla zastávat.
Naproti tomu lidovecký poslanec Jan Jiří Rückl vyjádřil 17. prosince ve svém úvodníku v Lidových listech Dr. Beneš není kandidátem levice nýbrž kandidátem státního nadstranického zájmu a proto také kandidátem katolíků„ jasnou a nekompromisní“ podporu katolíků Benešovi „v této historické chvíli.“
V komentáři národněsocialistického Českého slova S Benešem zůstaneme republikou Masarykovou z 15. prosince autor napsal, že „bez Beneše by mezinárodní postavení Československa nebylo takové, jaké dnes ve skutečnosti je.“
Opozice to však viděla jinak. V úvodníku večerníku Národního sjednocení Národ President republiky nad stranami! s podtitulem Proč nemůže býti dr. Beneš kandidátem celého národa? ze 17. prosince autor psal, že „levicový kandidát dr. Ed. Beneš není mužem nestranným. Jeho zasahování do stranickopolitických bojů způsobilo v republice mnoho zla.“
Díky mnoha zákulisním jednání se však nakonec podařilo pro Beneše získat potřebnou podporu, mimo jiné i amnestováním všech odsouzených komunistických činitelů. Ve volbě pak dostal rekordních 340 hlasů. Na takový počet Masaryk v žádném ze svých předchozích čtyř volebních klání nikdy nedosáhl.
Jenomže Edvard Beneš byl velmi problematickou osobností. V mnoha případech překrucoval skutečnost, dá se rovnou říct, že lhal, což se mu později vymstilo. Tak tomu bylo hned v roce 1918, kdy představitelům dohodových mocností tvrdil, že Československo bude národním státem národa československého a zkreslil přitom počet obyvatel hlásících se k národnostním menšinám. Ve skutečnosti byl národ československý umělou konstrukcí, kterou zvláště Slováci neuznávali a v zemi žila zhruba třetina příslušníků národnostních menšin, nejvíce pak na 3 miliony Němců.
V roce 1925 Beneš mystifikoval v případě tzv. Locarnských dohod, které pro Československo dopadly nepříznivě, protože Německo odmítlo smluvně zaručit své východní hranice s Československem a Polskem. Beneš však přesto tvrdil, že pro nás dopadly úspěšně. Velezradou by se dalo označit jeho jednání ze září 1938, když ještě před Mnichovem bez vědomí vlády a parlamentu svévolně nabízel odstoupení části pohraničí hitlerovskému Německu.
„Politická reprezentace v čele s prezidentem Edvardem Benešem vmetla po Mnichovu 1938 odhodlaným a velmi vyspěle se chovajícím lidem, kteří chtěli bránit vlast, do tváře: Tak podívejte se, hoši. Vy jste malé děti a teprve my vám řekneme, co budete dělat a jak se máte chovat. A protože jste malé děti, tak nebudete dělat vůbec nic,“ uvedl už dříve v rozhovoru pro Aktuálně.cz psycholog Daniel Štrobl. Je to tak, mnichovská kapitulace v září 1938 zlomila našemu národu páteř.
Později Beneš zase inklinoval ke komunistickému Sovětskému svazu, i když se zdá, že už v 1945 částečně prozřel. Ve svém třetím díle Politických vzpomínek o tom píše bývalý agrárnický politik a ministr financí čs. londýnské vlády Ladislav Feierabend, který v nich přibližuje vzpomínky spisovatele a novináře Ivana Herbena na jeho setkání s Benešem. Při setkání 12, června 1945 mu Edvard Beneš řekl: „Mým životním úkolem bylo porazit Hitlera, Úkolem vaší generace je porazit toho druhého diktátora -však víte, koho myslím.“ Je jasné, že řeč byla o Stalinovi.
Na dalším setkání 22. srpna téhož roku pak prezident Beneš jasně prohlásil, že Sověti nechtěli za Mnichova pomoci Československu stejně jako Francie a Anglie. O komunistech později prohlásil, že jej trvale podváděli a lhali mu.
Jenomže v únoru 1948 Beneš zase selhal, když opět bez odporu kapituloval a jmenoval novou vládu na základě návrhu vrchního komunisty Klementa Gottwalda, která v zemi nastolila teror a represe.
Když se daří, každý umí být hrdinou a hvězdou. Jenomže skutečný charakter člověka se projeví teprve v krizových okamžicích, a bohužel, v tomto ohledu Edvard Beneš opakovaně selhával.
Zdroje:
Boj o Hrad /2/, Antonín Klimek, Nakladatelství Tomáš Krsek, Buková u Příbramě
Dějiny Zemí Koruny České v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1999
Politické vzpomínky /III/, Ladislav Karel Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1996
