Článek
Bohužel, za tzv. první republiky v době velké hospodářské krize ve třicátých letech minulého století došlo v několika případech, při protestech proti nezaměstnanosti a špatným pracovním podmínkám, ke střetům s policií a především četnictvem, při kterých byli mrtví a ranění. Komunisté těchto nešťastných událostí zneužili k útokům na prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, že prý to byl on, který nechal střílet do dělníků. To je ovšem velká lež.
Prezident Masaryk k tomu z hlediska platných zákonů neměl žádné kompetence a navíc s těmito zákroky pořádkových sil nesouhlasil. Proto si povolal na Hrad ministra vnitra - slovenského agrárníka Juraje Slávika, aby mu vysvětlil, proč četníci v Dolní Lipové u Frývaldova (nyní Jeseníku) v listopadu 1931 zastřelili osm demonstrantů. Ministr Slávik své podřízené razantně bránil: „Pane prezidente, četníci stříleli v sebeobraně před agresivním davem. Nemohli jinak, šlo jim o holý život.“
Existují svědectví, že podle stejného scénáře se tyto smutné události odehrály v třicátých letech minulého století nejen ve Frývaldově, ale i v Duchcově, Radotíně, ve slovenských Košutech a dalších místech. Dav zfanatizovaný komunistickými předáky útočil na četnické asistence. Komunisté věděli dobře, co se může stát, když demonstranti napadnou strážce zákona, ale přesto provokovali násilí. Oni totiž chtěli, aby došlo ke krveprolití a zabíjeni a mohli šířit své nesmysly o brutálním kapitalismu. Koneckonců je obecně známo, že jim na lidských životech nezáleželo. Už jeden z předních rudých vůdců Lenin odmítal za carského Ruska pomoc obětem hladomoru s tím, že to urychlí proletářskou revoluci. Komunistům vůbec nešlo o lidi, ale o získání moci za každou cenu, i za ceny zabitých či zmrzačených dělníků.
Za události v Duchcově, kde při demonstraci byli zastřeleni čtyři lidé, byl dokonce pravomocně odsouzen nějaký bezvýznamný komunistický senátor (proto si jeho jméno nepamatuji a není důležité), kterého jeho kolegové správně zbavili imunity, za podněcování k útoku na úřední osoby. Několik měsíců si pobyl za mřížemi.
Podobně tomu bylo i při protestu nezaměstnaných v Radotíně. Do něj pochodovala nepovolená demonstrace po silnici od Lochkova do tehdy města na okraji Prahy. Cestu jim přehradilo devět četníků. Komunisté vedeni poslancem a později neblaze proslulým ministrem informací Václavem Kopeckým předvedli mimořádné ubožáctví. Schovaní za ženami s dětmi házeli různé věci na četníky a to i těžké několikakilogramové kameny, které mohly strážce zákona vážně zranit. Nelze se tedy divit, že jednomu z četníků povolili nervy a vystřelil. Zraněno bylo pět lidí, mezi nimi dvě mladé dívky. Stát se to nemělo, ale vina byla především na straně rudých demonstrantů.
Spisovateli Karlu Čapkovi se také tyto razantní zákroky nelíbili. Ovšem, když za ním přišel Zdeněk Nejedlý s jakýmsi pamfletem kritizujícím střelbu do demonstrací, Čapek to nepodepsal a zdůvodnil to tím, že mu tam chybí odsouzení těch, kteří násilné střety mezi demonstranty a státní mocí provokují.
Doba za velké hospodářské krize, kdy se počet nezaměstnaných v roce 1933 zvýšil na rekordních téměř tři čtvrtě milionů a práci nemělo 21 % práceschopného obyvatelstva, byla opravdu složitá a mnoho lidí se dostalo do existenčních problémů. Nelze se tedy divit, že se zúčastnili protestů proti tehdejším poměrům. To se dá pochopit. Ovšem komunisté nenabízeli nějaká účinná řešení, akorát této situace zneužívali k provokacím a násilnostem.
Je pravdou, že četníci a policisté nebyli v té době na takové střety dobře připraveni. Neměli plexisklové štíty a chrániče, jako jejich současní nástupci. V mnoha případech jich hrstka čelila obrovské přesile rozdivočelého davu a střelba pak byla logickým vyústěním konfliktu. A něco jako antikonfliktní týmy tehdejší doba jednoduše neznala.
Pro lepší pochopení situace je dobré si zjistit fakta v knize Dějiny policie a četnictva II., která se týká právě první republiky, od autorů Pavla Macka a Lubomíra Uhlíře. Rozkaz ke střelbě do protestujícího davu mohl dát pouze velitel zásahu, který k tomu měl pravomoci. Hlava státu rozhodně nic takového nenařizovala a ani nařizovat nemohla.
Četník si tedy nemohl jen tak střílet, jak chtěl, střelba byla úplně nejkrajnějším, výjimečným donucovacím prostředkem. Použití zbraní upravoval § 13 zákona číslo 299/1920 sbírky. Podle něj mohl četník použít zbraně jen ve třech případech:
1) v případě nutné obrany, aby odvrátil násilný útok, jenž na něho byl učiněn nebo jímž se život jiné osoby ohrožuje (to připadalo do úvahy též při násilnostech na zmíněných demonstracích)
2) nelze-li jinak překonati odpor směřující k zmaření jeho služebního výkonu
3) aby zamezil útěku nebezpečného zločince, jehož nemůže jiným způsobem zadržeti
Dotyčný zákon byl novelizován zákonem číslo 28/1928 sbírky, který rozšířil práva policie a četnictva. Bod 1 byl rozšířen o situaci ohrožení (jenž na něj bylo učiněno nebo které mu bezprostředně hrozí). Nově byl zařazen bod 2, jestliže nebezpečný zločinec, proti kterému četník zakročuje, na vyzvání četníkovo se nevzdá nebo se zdráhá opustit svůj úkryt. Stávající body 2 a 3 byly přečíslovány na 3 a 4.
Semknutý četnický oddíl směl použít zbraně jen v nutné obraně nebo ve stavu nouze. V případech, kdy se jednalo:
1) o semknutý četnický oddíl
2) zakročující pod jednotným vedením a velením
3) při shluknutí a srocení lidu
Veškerá použití zbraní byla hlášena příslušným zemským velitelstvím četnictva, které byly čtyři: české, moravskoslezské, slovenské a podkarpatoruské. Dále pak i ministerstvu vnitra.
Hlášení obsahovalo:
1) jméno četníka, který použil zbraně
2) způsob užití zbraně (výstřel z karabiny nebo pistole, bodnutí bodákem, rána šavlí, obuškem, pažbou)
3) jméno dotyčného, proti němuž bylo použito zbraně
4) důvod použití zbraně (opírající se o §13zákona o četnictvu)
5) výsledek užití zbraně (bezvýsledné, zranění lehké, těžké, životu nebezpečné, smrtelné)
6) kde se nachází osoba zraněná nebo usmrcená
Je třeba litovat každého zmařeného lidského života. Nicméně v případech tragických důsledků střelby ozbrojených složek, tedy převážně četnictva, proti násilníkům z řad demonstrantů v období Československé republiky v letech 1918 – 1938, patří k hlavním viníkům komunisté, protože útoky na strážce pořádku ve všech známých případech schválně provokovali.
Zdroje:
Dějiny policie a četnictva II,, Pavel Macek- Lubomír Uhlíř, vydavatelství POLICE HISTORY. Praha 1999
Dějiny zemí Koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1999
