Článek
Spojenectví Německa a Ruska či Sovětského svazu bylo v historii poměrně časté, jak dokazuje autor knihy. Už v 18. století se například carské Rusko a Prusko společně podílely na zániku Polska. Nejdůležitější je však jeho perfektní rozbor trvalého ruského útlaku Ukrajiny. Rusové si tuto zemi nárokují na základě tzv. Perejaslavské dohody z roku 1654, uzavřenou mezi ukrajinským hejtmanstvím (Hetmanát) v čele s Bohdanem Chmelnickým a zplnomocněncem cara Alexije I. Vasylem Buturlinem. Podle ruské verze měla být Ukrajina podřízena autoritě ruského cara. Ukrajinci však namítají, že Rusko mělo mít s Ukrajinou společného pouze panovníka a smlouva jim zaručovala vnitřní autonomii.
V případě, že se Ukrajinci proti ruské nadvládě bouřili, si Rusové počínali velmi tvrdě. Jako v případě dobytí kozáckého hlavního města Baturyna, kde ruská vojska v listopadu 1708 bestiálními způsoby, mimo jiné též upalováním, zavraždila všech 6000 jeho obyvatel včetně žen a dětí. Na Ukrajině zavládl brutální ruský teror, při němž byl zabit každý, kdo byl podezřelý, že je přívržencem ukrajinského kozáckého hejtmana Ivana Mazepu, který se spojil se švédským králem Karlem XII proti caru Petrovi I. Baturynská tragédie je na Ukrajině symbolem ruské vyhlazovací politiky a prezident Viktor Juščenko ji při příležitosti třístého výročí v roce 2008 přirovnal k holodomoru 30 let.
Autor poukazuje na podobnost dějin Polska a Ukrajiny pod nadvládou carského Ruska. Společné mají potlačování národní identity a brutální rusifikaci. Již v roce 1764 carevna Kateřina Veliká Hetmanát definitivně zrušila a jeho správu převedla na Maloruské kolegium. Tím skončila autonomie Ukrajiny, která se stala součástí Ruské říše.
Ukrajinský národní život byl v Rusku potlačován celé 19. století. Represe vyvrcholily za cara Alexandra II. tzv. emžským dekretem v roce 1876, který zakázal veškeré ukrajinské publikace i dovoz ukrajinských knih ze zahraničí, používání ukrajinštiny v divadle i jinde na veřejnosti a dokonce též veřejná čtení v tomto jazyce. Zavírány byly i ukrajinské školy a malí Ukrajinci se museli učit ruštině. Částečné uvolnění nastalo teprve po revoluci v roce 1905. Nelze se tedy divit tomu, že mnozí ukrajinští politici a intelektuálové emigrovali do Haliče, který byl tenkrát součástí Rakouska-Uherska a ukrajinský národní život se zde mohl relativně svobodně rozvíjet.
Další vlna rusifikace pak následovala v třicátých letech minulého století za stalinské komunistické hrůzovlády, kdy současně s holodomorem záměrně vyvolaným v Moskvě, při kterém zemřelo na pět milionů Ukrajinců, bylo potlačováno ukrajinské národní vnímání a ukrajinští představitelé byli vězněni v gulazích a popravováni.
Zajímavá je také německo- ruská či později sovětská spolupráce v čase mezi oběma světovými válkami. Již v roce 1920 náčelník německého generálního štábu Hans von Seeckt prohlásil za nezvratný cíl německé politiky politickou a hospodářskou shodu s velkým Ruskem. A tak tomu bylo po celou tu dobou. Sovětské Rusko podepsalo s Německem nejdříve smlouvu v Rapallu v roce 1922, spolupráce obou zemí pak střídavě s menší a větší intenzitou pokračovala a nakonec vše vyvrcholilo nechvalně proslulým paktem Molotov – Ribbentrop, kterým si komunistický SSSR s nacistickým s Německem rozdělily sféry vlivu Evropě. Čili se jednalo o dohodu dvou gangsterů o kořist.
Výbornou knihu Prokletí impéria by si měl přečíst každý, kdo se zajímá rusko-ukrajinsko-polské vztahy. Autor v ní přesvědčivě dokazuje ruské imperiální ambice kombinované s dlouholetým útiskem Ukrajiny, který logicky vedl k nevraživosti Ukrajinců vůči Rusům. Tyto faktory jsou hlavní příčinou zla v této oblasti, kdy Rusko stále považuje Ukrajinu za součást svého území, neuznává její právo na nezávislost a moskevské snahy o dobytí a ovládnutí Ukrajiny byly také příčinou ruské agrese v únoru 2022.
Prokletí impéria
(Ukrajina, Polsko a scestí ruských dějin)
Martin Schulze Wessel
nakladatelství Maraton,
Praha 2024
