Článek
Nástup do čela rakouských zemí jí umožnil fakt, že její otec císař Karel VI., neměl mužského potomka. Proto v dubnu 1713 vydal tzv. Pragmatickou sankcí v níž ustanovil nedělitelnost habsburských zemí a možnost nástupnictví v ženské linii, pakliže nebude mít mužského dědice. K této situaci došlo v roce 1740, kdy náhle zemřel. Jeho nástupkyní se proto stala nejstarší dcera Marie Terezie. Někteří evropští panovníci však její nárok neuznali, např. pruský král Fridrich II. Veliký, který se svým vojskem okupoval větší část Slezska, do té doby součástí českých zemí.
Dalším z nich byl bavorský vévoda Karel Albrecht, který si nárokoval českou královskou korunu a jako záminku k tomu využil právě Pragmatickou sankcí, kterou neuznal. Do Čech tak vtrhlo v roce 1741 spojené francouzské-bavorské-saské vojsko. Francouzi pak v listopadu téhož roku obsadili Prahu a Karel Albrecht se prohlásil českým králem. Korunován však být nemohl, protože české korunovační klenoty byly trvale uschovány ve Vídni a do české metropole se přivážely pouze na královské korunovace. Přijal však hold českých stavů. A tady začal příběh zrady a selhání. Naštěstí část české šlechty v čele s nejvýznamnějším rodem Schwarzenbergů zůstala věrna své právoplatné vladařce. Mezi těmi, kteří vzdali hold bavorskému uzurpátorovi, byl bohužel i pražský arcibiskup Jan Mořic Gustav z Manderscheid-Blankenheimu, který mu dokonce v budoucnu slíbil korunovaci. Tím ovšem začal jeho pád.
O rok později totiž byla francouzská armáda přinucena stáhnout se z Prahy a z Karla Albrechta se stal druhý „zimní král“, protože mu po zhruba roce nezbylo než Francouze následovat. Cesta ke královské koruně tak byla pro Marii Terezii volná. Slavný den nastal 12. května 1743, kdy ji olomoucký biskup Jakub Arnošt Lichtenstein-Kastelkorn ve svatovítské katedrále v Praze korunoval českou královnou. Jeho spolusvětiteli byli litoměřický biskup Mořic Adolf Saský a královéhradecký biskup Jan Josef Vratislav z Mitrovic.
Tato korunovace se lišila od jiných v tom, že ji neprováděl pražský arcibiskup, který k tomu byl podle korunovačního řádu od vzniku pražského arcibiskupství v roce 1344 oprávněn. Důvod byl prostý, již zmíněné selhání tehdejšího pražského arcibiskupa. To bylo tak závažné, že Marie Terezie nemohla připustit, aby jí takový člověk vložil na hlavu českou královskou korunu. Jan Mořic Gustav z Manderscheid-Blankenheimu už nikdy nezískal královninu přízeň a byl navždy vypovězen z Prahy. K pobytu v podstatě v rámci domácího vězení mu byl přikázán arcibiskupský zámek v Dolních Břežanech, kde také roku 1763 zemřel. Jako koadjutor (nástupce) mu byl později přidělen královéhradecký biskup Antonín Petr Příchovský z Příchovic, který úřad arcibiskupa ve skutečnosti vykonával.
Na tomto příkladu je vidět, že Marie Terezie dokázala být velkorysá. Jan Mořic se vůči ní de facto dopustil vlastizrady, jednoho z nejhorších činů, který existuje a za nějž se často udělovaly tresty smrti. Pan arcibiskup mohl být rád, že dopadl ještě relativně dobře. Dožil v luxusu na zámku a nouzí rozhodně netrpěl. Poměrně mírně se Marie Terezie zachovala i k ostatním šlechtickým zrádcům. Padlo sice několik rozsudků smrti, avšak ty byly později zrušeny. Rovněž tak konfiskace majetků odpadlíků nebyla rozsáhlá jako v době pobělohorské.
Marie Terezie, arcivévodkyně rakouská, královna česká, uherská atd. byla úspěšnou vládkyní svých zemí. Jednalo se o rozhodnou, energickou a ráznou ženu, jejíž státnické umění vynikne o to víc, že ji její otec k vladařským povinnostem nepřipravoval, protože stále doufal v narození vytouženého syna.
Marie Terezie byla jedinou korunovanou českou královnou v historii, která skutečně vládla. Ostatní královny byly pouze manželkami českých králů bez reálných pravomocí.
Reformy prováděné touto panovnicí výrazně přispěly k prosperitě její říše včetně českých zemí. Důležitý byl tzv. Tereziánský katastr, který přinesl poprvé v historii detailní přehled jak rustikální (poddanské) půdy, tak i dominikální (panské) půdy. Toto opatření umožnilo lépe tyto majetky finančně ocenit a zlepšilo výběr daní. Významné bylo i zavedení jednotného systému míry a vah v roce 1754 a zrušení vnitřních cel v roce 1775, které usnadnilo rozvoj domácího obchodu a přispělo ke zlevnění prodávaného zboží.
Rovněž za vlády této prozíravé panovnice začala vznikat síť císařských silnic (současné silnice I. třídy), z nichž mnohé vedou v původních trasách. Nelze zapomenout ani na realizaci povinné školní docházky.
Za její éry byl do současné barokní podoby v polovině 18. století přestavěn Pražský hrad.
Zdroje:
Jiří Kettner: Dějiny pražské arcidiecéze v datech, Zvon, Praha 1993
Jaroslav Kadlec, Přehled českých církevních dějin, Křesťanská akademie, Řím 1987
Pavel Bělina a kolektiv, Dějiny zemí Koruny České II., Paseka 2021
