Článek
Zákon 125/1927 – o organizaci politické správy sice zřídil čtyři země, ovšem jejich pravomoci zároveň výrazně omezil ve prospěch pražské vlády. Československo se tak de facto stalo unitárním státem.
Potřeba právní úpravy veřejné správy byla nutná, protože nově vzniklá republika přejala několik správních systémů. Zatímco v českých zemích existovaly tři samosprávné země, česká, moravská a slezská, na Slovensku existovaly župy, které se rovnaly přibližně současným krajům. Původně se uvažovalo o zrušení zemského uspořádání a ustavení žup v celém Československu, nakonec však bylo uzákoněno zemské zřízení, které tvořily země Česká se sídlem v Praze, Moravskoslezská se sídlem v Brně, Slovenská se sídlem v Bratislavě a Podkarpatoruská se sídlem v Užhorodu. Problém však byl v jejich omezených kompetencích.
V čele země stál zemský prezident. To ovšem nebyla volená funkce. Jednalo se o státního úředníka jmenovaného prezidentem republiky na návrh vlády. V zákoně se také vysloveně píše o tom, že zemský prezident je služebně podřízený ministru vnitra. Paradoxem ovšem bylo, že zemský prezident coby státní úředník byl zároveň předsedou částečně voleného zemského zastupitelstva.
Okresní hejtmany (přednosty okresního úřadu) pak jmenoval ministr vnitra. Tito mu také byli podřízeni a zároveň podléhali zemskému prezidentu. Služebně podřízen ministru vnitra byl ovšem také zemský prezident, což potvrzovalo unitárnost tehdejší Československé republiky.
Dále se jednalo o to, že pouze dvě třetiny zemských zastupitelů byly voleny, zbývající třetinu jmenovala československá vláda coby tzv. odborníky. Souhlas centrální vlády potřebovaly země i ke schválení rozpočtu a prodeji majetku s vyšší hodnotou než 500 000 korun. To je velký rozdíl proti současnosti, kdy kraje schvalují své rozpočty naprosto svobodně a nepotřebují k tomu schválení centra.
Vládní povolení si tehdy vyžadovaly i tzv. zemské přirážky. Viz §39 zákona. Přirážky zemské k přímým daním přes padesát procent, dále poplatky, příspěvky, samostatné dávky a naturální plnění lze ukládati podle ustanovení odstavce 1 a 3 §3 zákona ze dne 15. června 1927, č. 77sb. z. a n. o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy jen s povolením vlády.
Je tedy zřejmé, že už příprava zákona o organizaci politické správy vyvolala vlnu kritiky, jak tom píše ve své bakalářské práci Přijetí a realizace zákona o organizaci veřejné správy z roku 1927 na právnické fakultě Masarykovy univerzity Radek Přibil.
Razantně tuto správní reformu odmítala Hlinkova slovenská ludová strana, protože prosazovala autonomii Slovenska s tím, že by si Slováci spravovali většinu svých záležitostí (justici, zdravotnictví, školství, místní bezpečnost atd.) sami bez zasahování z Prahy. A o tom organizační zákon nebyl. Zároveň se ovšem ocitla v poněkud schizofrenním postavení. Byla totiž součástí vládní koalice a tak by bylo divné, kdyby její poslanci a senátoři nehlasovali pro vládní zákon. Nakonec tedy tuto právní normu podpořila s tím, že jako součást vlády může lépe prosazovat slovenské zájmy i v rámci zemského zřízení.
Jednoznačně organizační zákon podpořila Národně demokratická strana, která byla jeho hlavním propagátorem.
Rovněž lidovci byli otevřenými zastánci zemského zřízení, jehož zavedení obhajovali již krátce po vzniku samostatného státu. Ti dokonce navrhovali v rámci zemského zřízení větší pravomoci pro Moravu, která podle nich měla získat větší samostatnost vůči centrálním úřadům.
Pro nakonec byla i nejsilnější vládní partaj Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (agrárníci), která původně prosazovala župní zřízení.
Proti byli sociální demokraté a komunisté, ti druzí však hlavně proto, že jako zásadně antisystémoví odmítali buržoazní republiku, hlasovali téměř proti všemu a organizační zákon by podle nich umožnil nástup fašismu.
Se zákonem nesouhlasili ani českoslovenští Němci, kterým prezident Masaryk původně slíbil jistou autonomii v rámci zřízení dvou až tří žup s převahou německého obyvatelstva při původně uvažovaném župním zřízení. Také sloučení Moravy a Slezska v jednu zemi se jim nelíbilo. Měli pravdu v tom, že to bylo účelové rozhodnutí kvůli tomu, že ve Slezsku měli většinu Němci, silně byla zastoupení i Poláci, a Češi v něm tenkrát tvořili menšinu. Poměrně rozsáhlou autonomii nabídl sudetským Němcům až v roce 1938 prezident Beneš, to však už bylo pozdě.
Mnoho lidí má o samosprávě za první republiky zkreslené představy, řeknou si třeba, jo, tenkrát měla Morava svého prezidenta, to bylo něco. Ovšem už nevědí, že to byl pouhý státní úředník podřízený vládě. Samospráva podle zákona z roku 1927 zjednodušeně připomínala lidové přísloví, vlk se nažral, ale koza zůstala celá. Ať tedy existují rádoby samosprávné země, ale o všem podstatném se bude rozhodovat v Praze. A to byla chyba, zřejmě i jedna z těch, které později vedly k rozpadu Československa.
Zdroje:
Dějiny Zemí Koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1999
