Článek
Zanedlouho si 8. května opět připomeneme výročí konce II. světové války. Mnohé státy ho neslaví, a to nejen ty poražené. Mezi těmi vítěznými například Polsko, které toto datum vnímá jako počátek nové okupace, tentokrát sovětské komunistické. Já Polákům rozumím, slovo osvobodit znamená dát druhému svobodu. A to bezpodmínečně a ne mu vnutit novou totalitu, i když mírnější než byla ta předchozí.
Únosy československých občanů do sovětských gulagů
Odpověď na otázku, co nám také přinesl květen 1945, dal Michail Mondič. Rodák z Podkarpatské Rusi, z vesnice Nankova nedaleko Chustu ve své knize SMERŠ Rok v táboře nepřítele, který používal krycí jméno Nikolaj Siněvirskij, aby zmátl sovětské komunistické úřady. Tato publikace je vlastně Mondičovým deníkem z let 1944 – 45. Dotyčný v té době sloužil ve zvláštních jednotkách sovětské kontrarozvědky Smerš (zkratka z ruštiny směrt špionam), které se vyčlenily z NKVD, jako překladatel. Uměl totiž více jazyků a proto jej ruští vyšetřovatelé potřebovali k tlumočení při výsleších.
Mondič měl co dělat, aby působení ve Smerši vůbec přežil, psychicky se nezhroutil a nespáchal sebevraždu. Jeho slova mluví za všechno: „Nadšení Čechů neznalo mezí. Vítali nás jako osvoboditele, jako zachránce a dlouho očekávané hosty. Ale my jsme nepřinášeli svobodu. Nesli jsme sebou smrt, vždyť jsme smeršovci. Co je nám do těch usmívajících se svátečně oblečených děvčat a chlapců? My se musíme dostat do Prahy, zatknout tisíce lidí a potom je vyslýchat, mučit a nakonec zabít. Zabít.“ Mondič to řekl jasně, nepřinášeli jsme svobodu, ale smrt!
Je třeba si trvale připomínat, že neblahým důsledkem příchodu Rudé armády na území tehdejšího Československa byly poválečné únosy tisíců československých občanů sovětskými orgány do nechvalně proslulých gulagů. Jedním z takto odvlečených lidí byl i důstojník Československé armády armádní generál Sergej Vojcechovský, který na následky vězeňských útrap v sovětských komunistických lágrech zemřel. Je velkou hanbou Beneše a spol., že proti tomuto zločinnému bezpráví nic neudělali.
Kdysi mně také vyprávěl písničkář Jan Vodňanský, který jako dítě strávil konec války v Milevsku, jak se tam jeden mladý rudoarmějec dvořil jeho sestře a jak ho jeho rodina pozvala na oběd. Lidé vítali vojáky Rudé armády jako osvoboditele a tito hrdinové si naši úctu zaslouží. Zkusili toho hodně, jejich velitelé je často hnali do nesmyslných útoků proti dobře opevněným německým pozicím, a také z těchto důvodů měli rudoarmějci tak obrovské ztráty. Sovětští vojáci zajatí Němci byli považováni Stalinem za zrádce a tak po návratu z hrůzných německých zajateckých či koncentračních táborů, je čekaly gulagy a stejně otřesné podmínky. Jejich rodiny byly sovětským komunistickým režimem perzekvovány. Nikdo z nás by nechtěl zažít to, co oni.
Rusové rabují a znásilňují
Ovšem zlo zamlčovat nelze. Ministr financí v čs. exilové londýnské vládě Ladislav Feierabend v knize Politické vzpomínky, díl III., kterou vydalo brněnské nakladatelství Atlantis, píše: „Rusové si nic nepřivezli sebou a žijí ze země. Vybíjejí dobytek, hlavně dojnice, a hromadně porážejí prasata. Kdyby to tak šlo delší dobu, nebude ani maso, ani mléko, ani hnůj.“
Jeho slova potvrzuje i článek Osvoboditelé i zločinci v magazínu Revue Válka. Toto je zpráva ze Svitav z června 1945. „Obchody vydrancovány do posledního kusu zboží, sklady vyrabovány, zařízení ukradeno, nesmyslně rozbito a poškozeno, na vesnicích hospodářství bez drůbeže a dobytka.“
Ministr zahraničních věcí Jan Masaryk ještě v květnu 1945 protestoval u sovětského velvyslance Valerije Zorina proti tomu, že vojáci Rudé armády demontují a odvážejí strojní zařízení československých továren, které v žádném případě nespadají do kategorie válečné kořisti. A na ústřední čs. orgány v Praze došly stovky stížností místních národních výborů na bezohledné chování ruských vojsk, rabování a svévolně zabírání soukromých majetků. To vše je doloženo v čs. archivech.
Na konci devadesátých let jsem se podílel na knize o historii obce Čejkovice na Hodonínsku. Jeden z pamětníků pan Josef Opluštil, který tehdy měl přes devadesát let, mně vyprávěl své pocity z „osvobození Rudou armádou“. „Zpočátku jsme byli rádi, že jsou Němci pryč, ale pak jsme si říkali, že by bylo lepší, kdyby žádní Rusové nepřišli.“ Ti podle něj v obci rabovali, znásilňovali ženy, olupovali místní obyvatele atd.
Sám velitel 1. ukrajinského frontu maršál Koněv opakovaně odmítal řešit stížnosti čs. úřadů na kruté chování sovětských vojáků k čs. občanům, na rabování a zabavování majetku soukromých občanů, na násilí páchaném na ženách atd.
Jak to bylo s koncem války v Praze
Klíčovým okamžikem pro ukončení bojů v hlavním městě bylo datum 8. května 1945! Toho dne Česká národní rada v čele s předsedou Albertem Pražákem a vojenským velitelem povstání generálem Karlem Kutlvašrem uzavřela v 16 hodin s velitelem německých jednotek bojujících v Praze generálem Rudolfem Toussaintem dohodu o zastavení bojů a odchodu německých jednotek z Prahy směrem k americkým liniím. Drtivá většina německé armády dohodu respektovala, ještě v podvečer přestala válčit a začala se z metropole nad Vltavou stahovat.
To ostatně potvrzuje i literární kritik profesor Václav Černý v druhém díle svých Pamětí s podtitulem Křik koruny svatováclavské. „Němci zastavili své bojové akce, odevzdali českým orgánům své válečné zajatce i politické vězně; počínajíc šestou večerní hodinou vyklidily jejich vojenské jednotky (asi 130 tisíc lidí) Prahu, odvádějíce s sebou i své politické a policejní orgány i německé civilní obyvatelstvo; letadla zůstala na místě, těžké zbraně byly odevzdány Čechům na pokraji Prahy, lehké před dosažením americké demarkační čáry… Pražské povstání tedy skončilo vítězstvím. Praha byla svobodna, ušla osudu Varšavy.“
Rudá armáda dorazila 9. května do prakticky svobodného města a svedla pouze boj s německými jednotkami, které se nestačily včas stáhnout.
Praha mohla být ovšem svobodna už dříve než 8. května a tisíce lidských životů by byly ušetřeny. Stačilo, kdyby Sověti dali přednost lidskosti před ideologii a souhlasili s postupem americké armády na linii Vltava – Labe. Pattonovi vojáci mohli být v Praze daleko dříve než rudoarmějci.
