Článek
Jak je uvedeno na webu totalita.cz, odbojová organizace Černý lev 777 vznikla na přelomu let 1948 a 1949. Působila na Sedlčansku, Petrovicku, Milevsku a okolí obce Chyšky. Nedávno jsme si připomněli 75. výročí od bombového útoku na okresní sekretariát Komunistické strany Československa (KSČ) v Milevsku, který tito odbojáři podnikli v noci z 13. na 14. května 1950 a při němž zahynul příslušník Sboru národní bezpečnosti (SNB, tehdejší policie) střežící budovu.
Členy skupiny bylo sedm převážně mladých lidí: Jiří Řezáč (1928), Jaroslav Sirotek (1923), Bohumil Šíma (1928), Josef Novák (1923), Jiří Dollista (1929), Karel Kothera (1927) a Ladislav Šimek (1912).
Anketa
K boji s totalitní diktaturou je vedlo přesvědčení, že komunistický režim se vymyká lidské přirozenosti a je ve své podstatě násilnický a zločinný. Aktivní byli především Řezáč se Sirotkem, kteří na jaře roku 1949 přeřezali elektrické vedení do obce Nechvalice, čím chtěli překazit veřejnou schůzi, na které mělo být založeno JZD. Později v květnu pak stříleli do vzduchu, když kolem nich projížděl na motocyklu újezdní tajemník KSČ, který se jim zdál příliš horlivý v prosazování politiky strany.
A do třetice, v červenci téhož roku hodili bombu do sekretariátu okresního výboru KSČ v Sedlčanech. Výbuch místnost zdemoloval a poškodil i vedlejší prostor, kde držel službu újezdní tajemník, kterému se nic nestalo. Akci vyšetřovala StB, ale nic nezjistila.
Pak přišla na řadu už zmíněná akce v Milevsku. Hlavními aktéry byli opět Sirotek s Řezáčem, které na místo dovezli na motocyklech Dollista s Novákem. Tady ovšem už následky byly horší. Silný výbuch zcela zničil část přízemí, zdevastoval zařízení sekretariátu a strhl strop v zasedací místnosti. Především však exploze zabila příslušníka SNB, který sekretariát hlídal. Sirotek s Řezáčem se později hájili tím, že netušili, že v budově někdo je, mysleli si, že je prázdná.
V pamětní knize města Milevska se o tom na str. 229 píše, že zločinný atentát byl spáchán na sekretariát KSČ z důvodu politického a vyžádal si lidský život. „Takovými způsoby pracují odpůrci komunismu, kteří by si přáli, aby se vrátily „zlaté“ doby uhlobaronů, továrníků, velkostatkářů a velkoobchodníků. Ale ani vraždy nezvrátí cestu opravdové lidovlády, demokracie a socialismu,“ napsal autor, který tímto činem též zdůvodnil prověrky a čistky v KSČ.
Tato událost soudruhy pořádně vystrašila, vypukla mezi nimi panika a funkcionáři KSČ začali mít strach o svoje životy. To bylo v pořádku aneb jak se říká, kdo seje vítr, sklízí bouři.
Komunisté od únorového puče v roce 1948 rozpoutali brutální teror proti vlastním občanům. To potvrzuje Tomáš Bursík ve své studii zveřejněné na webu ustr.cz, „V roce 1949 se ve vyšetřovacích vazbách Státní bezpečnosti nacházelo dvacet pět tisíc vyšetřovaných osob. Do konce června roku 1950 bylo za tzv. protistátní trestné činy popraveno třicet šest osob.5 V květnu téhož roku bylo v Československu 32 600 vězňů, z toho přes 11 000 tzv. protistátních.6 Počátkem roku 1953 již bylo v 335 trestních ústavech a věznicích a 107 pracovních táborech 46 000 vězňů, z toho téměř 15 000 v trestaneckých pracovních táborech na Jáchymovsku, Slavkovsku a Příbramsku, což byl největší počet v historii našeho vězeňství. V této době k vězeňským účelům sloužilo celkem 442 objektů.“
V případě třetího odboje šlo o boj proti příslušníkům vlastního národa v dobách tzv. studené války, formálně sice nevyhlášené, ale reálně existující. Komunistická strana Československa ve své ambici mocensky ovládnout českou a slovenskou společnost používala metody, jež si v řadě případů nezadaly s některými bolševickými a nacistickými metodami. Masové zatýkání, mučení při výsleších, násilné vystěhovávání celých rodin, existence koncentračních táborů, justiční vraždy. Jeden z čelných představitelů české historiografie doc. Karel Kaplan uvedl, že v letech 1948–1989 perzekuční důsledky (mezi ně řadil politické čistky, vyřazení z aktivit veřejného života, zákaz výkonu zaměstnání, znemožnění studia na středních a vysokých školách, ztrátu soukromého majetku, sledování Státní bezpečností apod.) na vlastní kůži pocítilo okolo dvou milionů občanů či půl milionu rodin.
Z těchto hledisek je proto třeba posuzovat činnost této odbojové skupiny. Postavili se zločinnému komunistickému režimu a za to si zaslouží obdiv, stejně jako ti, kteří zvedli zbraně proti nacistům. Ano, v Milevsku byl zabit esenbák, jenomže sloužil zlu. V případě partyzánských útoků na německé vojenské transporty v Protektorátu Čechy a Morava rovněž umírali čeští strojvedoucí a topiči.
Odbojářům z Černého lva se dlouho dařilo vyhýbat zatčení. K jejich odhalení přispěla neskutečně hloupá náhoda. Kamarádem Bohumila Šímy byl František Pešička, který se na počátku roku 1954 seznámil s mladší seržantkou nějakou Zdeničkou - písařkou okresního oddělení Ministerstva vnitra v Milevsku. Z nepochopitelných důvodů ji vykládal, to, co jeho přátelé dělají, a ta je udala státní bezpečnosti.
Členové skupiny tak byli zatčeni a v říjnu 1954 nad nimi vynesl verdikt Krajský soud v Českých Budějovicích. Jiří Řezáč, Jaroslav Sirotek a Bohumil Šíma dostali trest smrti. Josef Novák a Jiří Dollista dostali doživotí, Ladislav Šimek 22 let a Karel Kothera 21 let. Odvolání i žádosti o prezidentskou milost (u rozsudků smrti) byly zamítnuty. Po listopadu 1989 byli všichni tito nespravedlivě odsouzeni rehabilitováni.
V §3 Zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu se píše: „Odpor občanů proti tomuto režimu, který ať již jednotlivě či ve skupině na základě demokratického přesvědčení politického, náboženského či mravního projevovali odbojem nebo jinou činností nebo vědomě a veřejně vyjadřovali, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.“
Přesně tak. Ti, co bojovali proti dvěma velkým zlům 20. století, nacismu a komunismu, si zaslouží respekt a uznání.
Zdroje:
Milevsko (Pamětní kniha Milevska II), 1948 – 1963, SOkA Písek
