Článek
Jejich poslední obětí se nedávno stal Řád bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě známý též jako Německý řád, ještě dříve Řád německých rytířů. Tomu Ústavní soud zamítl restituci majetku, který mu byl protiprávně odebrán právě na základě Benešových dekretů. Jedná se mimo jiné o hrady Bouzov a Sovinec, lázně Karlova Studánka a 13 500 hektarů lesů, polí a rybníků. Je smutné, že české soudy neumí dát jasně najevo, že dekrety prezidenta republiky v mnoha případech způsobily bezpráví, a adorují jej jak Indové posvátné krávy.
Doplnil bych, že hrad Bouzov patřil řádu Německých rytířů (původní název dnešního Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě) od roku 1696, kdy jej rytíři koupili od starého moravského šlechtického rodu Podstatských z Prusinovic. Čili se jej nezmocnili po bitvě na Bílé hoře v roce 1620, z čehož bývají také obviňováni, že se lacino zmocnili konfiskované protestantského majetku. Řád se také zasadil koncem 19. století zásadní neogotickou přestavbu hradu, do níž rytíři investoval (nejvíce tehdejší velmistr, arcivévoda Evžen Habsburský) 20 000 000 zlatých, což v současných cenách odpovídá více než 6 miliardám korun českých.
Řád rovněž vlastnil Karlovu Studánku a především zásluhou tehdejšího velmistra Maxmiliána Františka Habsburského, syna císařovny Marie Terezie, zde na konci 18. století vznikly proslulé lázně. Ty pomáhají lidem v léčbě nemoci plicních a dýchacích cest.
Chápu, že se mnohým lidem při vyslovení němečtí rytíři zatmí před očima a představí si husity, kteří bojovali s křižáky. Jenomže to je výrazem nevzdělanosti, do které nás uvrhli komunisté. Nelze dávat dohromady křížové výpravy a rytířské řády, mezi něž patřili též Němečtí rytíři. Ti byli založeni v roce 1190 v Akkonu v tehdejším Jeruzalémském království jako špitální řád a jejich úkolem bylo pečovat o poutníky putující do Svaté země. Na začátku 13. století je český král Přemysl Otakar I. povolal do svých zemí a poskytl jim zvláštní ochranu. Tento řád tedy existoval už dvě století před vypuknutím husitských bouří a jeho hlavní posláním nebylo bojovat s přívrženci kalicha.
Po II. světové válce však mnozí Češi považovali členy řádu za zrádce Československa a požadovali jejich razantní potrestání včetně zabavení řádového majetku. A nejednalo se jenom o komunisty. Tento postup podporovala například i Milada Horáková. Přitom tito lidé řádu křivdili. Od doby, kdy se Hitler dostal v Německu k moci, řádoví členové vystupovali rozhodně antinacisticky a stáli pevně na pozicích Československé republiky. Vedení řádu mimo jiné poskytlo miliony korun na výstavbu čs. pohraničních opevnění a umožnilo budování palebných průseků ve svých lesích. Některé své objekty pak dalo k bezplatnému užívání československé armádě.
Po záboru Sudet hitlerovským Německem v říjnu 1938 byl řád za jeho protinacistické postoje v únoru 1939 nacistickým režimem zrušen a jeho majetek zkonfiskován. Velmistr řádu Robert Schälzky byl opakovaně vyslýchán gestapem a internován v domácím vězení. Člen řádu páter Heribert Kluger zemřel v koncentračním táboře Dachau, sestra Irmgard pak v koncentračním táboře Osvětim. Jiní členové řádu byly nacisty vězněni a někteří se v roce 1944 zapojili do atentátu na Adolfa Hitlera. Ani tyto prokazatelné antinacistické postoje však nezabránily v roce 1945 novým křivdám, kdy řádový majetek pro změnu zabavilo obnovené Československo.
V případě Německého řádu došlo k prokazatelnému zneužití Benešových dekretů, jelikož ty se neměly týkat osob německé národnosti, které se aktivně zapojily do protinacistického odboje. To řádoví členové splňovali a navíc je otázkou, zda jimi měly být trestány i církevní řády a kongregace, které jsou nadnárodní.
Bohužel, tuto obrovskou nespravedlnost nyní potvrdil i Ústavní soud, když odmítl stížnost řádu proti rozsudkům obecných soudů, které mu odmítly vydat zpátky ukradený majetek. Právě s alibistickým odvoláním na Benešovy dekrety. A jimi rovněž argumentovala i naše nejvyšší soudní instance. Senát Ústavního soudu v čele s předsedou Tomášem Lichovníkem ve svém nálezu uvedl, že k převedení řádového majetku na stát došlo před únorem 1948, i když připouští, že Benešovy dekrety byly už dříve zneužívány. „Tento fakt, spolu s průběhem tehdejšího poválečného restitučního procesu – definitivně zmařeného totalitní mocí – svědčí o tom, že nedemokratické prvky byly přítomny v jednání orgánů veřejné moci Československé republiky ještě před 25. 2. 1948,“ uvádí se v nálezu Ústavního soudu.
Odlišené stanovisko pak vyjádřil soudce David Uhlíř, podle kterého mělo být řádovým stížnostem vyhověno a všechna jimi napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena. „Ústavní soud … sdílí právní názor stěžovatelky potud, že se konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. na předmětné pozemky (a lze tu hovořit o hradním areálu šířeji) v té formě, jak bylo deklarováno dostupnou konfiskační vyhláškou, nevztahovala. …poválečný mechanismus nápravy případných pochybení z konfiskací a posléze nápravy alespoň majetkových křivd vzniklých potenciálním restituentům, odvozujícím své nároky z období nacistické okupace, zůstal nedovršen,“ píše ve své oponentuře soudce Uhlíř.
Toto však není jediný případ zneužití Benešových dekretů. Doplatil na ně i knížecí rod Lichtenštejnů, kterému Československo ukradlo jeho panství na jižní Moravě mezi nimi Lednici a Valtice. Problém je, že české soudy se Benešových dekretů bojí, a mají strach naplno říci, že v těch a těch kauzách došlo k jejich zneužití, a tudíž neplatí. Tím ovšem akorát dávají zelenou předchozím křivdám, a to je špatně. V podstatě tak rezignovaly na spravedlnost. Jako řešení se nabízí razantní a zásadní krok, zrušení tzv. Benešových dekretů, které jsou v současné době ostudou českého právního řádu.
Odkazy:
https://www.usoud.cz/fileadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/2023/2-3447-21_AN___disent.pdf
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%A1d_n%C4%9Bmeck%C3%BDch_ryt%C3%AD%C5%99%C5%AF
Přehled českých církevních dějin 1, Jaroslav Kadlec, nakladatelství Křesťanská akademie, Řím 1987
