Článek
Proti několika stovkám ozbrojených českých povstalců včetně policistů a četníků stálo v Plzni sedm tisíc válkou zkušených německých vojáků, kteří mohli tuto akci utopit v krvi. K tomu naštěstí nedošlo.
V Plzni tak jako na jiných místech Čech a Moravy vypuklo 5. května 1945 povstání proti německé nadvládě. Plzeňští povstalci vedeni podplukovníkem Jindřichem Krejčíkem obsadili radnici a některé další objekty ve městě. V 12.35 pak začalo vysílat svobodné plzeňské rádio. Jako první zazněla podle webu novysmer.cz tato slova. „Občané českoslovenští! U vědomí historické chvíle, kterou právě prožíváme, zdravím Vás srdečně a tisknu všem v duchu ruku. Jménem národního výboru přejímáme do správy město Plzeň. Žádáme Vás, abyste zachovali naprostý klid, důstojnost, hodnou tohoto okamžiku, abyste zůstali ve svých příbytcích a čekali na další informace národního výboru…“
Moc v západočeské metropoli převzal Revoluční národní výbor (RNV), jenomže nastaly komplikace. Velitel tamní německé vojenské posádky generál Georg von Majewski se odmítl vzdát povstalcům, podle jeho slov civilistům. Ve střetech s Wehrmachtem zahynuly desítky Čechů.
Českým parlamentářům, vyjednávajícím s generálem Majewskim nezbylo než se uchýlit ke lsti. Tvrdili mu, že mají k dispozici dvacet tisíc dobře vyzbrojených bojovníků, a že pokud se Němci budou bránit, bude z toho velké krveprolití. Češi ovšem blufovali a hráli vabank. Ve skutečnosti bylo ozbrojených povstalců asi pět set. Nicméně se dařilo držet německé vojáky v kasárnách.
Jak je uvedeno na webu plzen1945, povstaleckému velení nezbylo nic jiného než vyslat delegace k Američanům s prosbou o pomoc a co nejrychlejšího příchodu do města. „Byly vyslány celkem tři spojky. Jedna byla zajata a druhá se vrátila s prostřelenýma nohama. Úspěchu dosáhla třetí spojka, kterou byl člen RNV a příslušník Druhé lehké tajné divize, Jaroslav Stoklasa. Za vydatné pomoci německého ředitele továrny v Kozolupech dr. Lübkeho, který neměl nacisty příliš v lásce, se oběma podařilo v autě označeném německou vlajkou projet bez problémů na Šumavu, až k Přimdě, kde se setkali s plukovníkem americké armády Noblem, velitelem 38. průzkumné skupiny působící u 16. obrněné divize. Plukovník Noble přislíbil pomoc, ale dal si podmínku, že v cestě na Plzeň jeho vojáci nenarazí na větší odpor německé armády.“
Ráno 6. května došla generálu Majewskemu trpělivost a české delegaci pohrozil, že dá svým podřízeným jednotkám rozkaz k zásahu. Bylo mu však řečeno, že už je pozdě, protože americké tanky jsou již na předměstí Plzně. Krátce po osmé hodině se první američtí vojáci z předsunutého odřadu 16. pěší divize, která byla součástí 3. americké armády vedené proslulým generálem George Pattonem, dostali až na plzeňské náměstí Republiky. Město tak bylo konečně svobodné.
Generál Majewski tak dramatickou téměř pokerovou partii prohrál. A kalich hořkosti si pak vypil až do dna. Chtěl kapitulovat před americkým důstojníkem srovnatelné hodnosti, musel se však podle Wikipedie spokojit s výkonným důstojníkem bojového uskupení B, podplukovníkem Percy H. Perkinsem Jr. Po podepsání kapitulace se generál Majewski před svoji ženou Elizabeth a svým štábem zastřelil vlastní pistoli. Bylo to překvapení pro všechny a nikdo z přítomných mu v tom nedokázal zabránit.
Tvrzení, že Američané neosvobodili Plzeň je proto lživé. Příchod amerických vojáků zabránil masakru, při kterém by hrozila smrt tisíců nevinných lidí. Kdo tvrdí něco jiného nemluví pravdu. Němci byli ochotni se vzdát pouze Američanům, nikoliv českým povstalcům.
V tom byl rozdíl mezi Plzní a Prahou. V hlavním městě tamní německý velitel generálem Rudolf Toussaint podepsal 8. května kapitulaci německé armády s českým povstaleckým velitelem generálem Karlem Kutlvašrem. Německé jednotky pak ukončily boje a začaly se stahovat k americkým liniím. V západočeské metropoli se však generál Majewski odmítl vzdát povstalcům a kapituloval teprve před americkou armádou. Takže ano, Američané zachránili Plzeň před nacistickým běsněním.
Zdroje:
Křik koruny české, Paměti 1938–1945, Václav Černý, nakladatelství Atlantis, Brno 1992
