Článek
Celá ta komedie mně vůbec nepřekvapila, když pominu totální selhání amerického moderátora, který nechal Putina prokazatelně lhát, tak je jasné, jak tento tyátr mohl dopadnout. Inu, Adolf Hitler v roce 1938 také tvrdil, že on to myslí dobře, a za vše zlé mohou ti druzí, především Československo, které brutálně utiskuje německou menšinu. No a Putin se zase ohání ochranou ruské menšiny na Ukrajině a v Pobaltí. Podobnost není čistě náhodná. Vladimír Putin a Adolf Hitler toho mají opravdu hodně společného. Tak se tedy na manipulaci šéfa Kremlu s historií podívejme podrobněji. On jaksi zapomněl na to, že každý by si měl nejdříve zamést před vlastním prahem.
Ruský diktátor se nezapomněl otřít o Polsko a sdělil, že Poláci si mohou za vpád nacistických vojsk sami, připomněl dohodu Polska s Německem v roce 1934 a pokusil se zneužít polského obsazení československého Těšínska v roce 1938.
Historie ovšem není jednoduchá a není náhodou, že u Putina toho hodně nezaznělo. Náčelník polského státu maršál Józef Pilsudski již v roce 1933 jako vůbec první v Evropě odhalil zločinnou podstatu hitlerovského Německa, a proto sondoval ve Francii možnost společného vojenského zásahu proti němu. Když se k tomu ostatní země neměly, tak v lednu 1934 uzavřelo Polsko s Německem smlouvu o neútočení. Píše o tom britský historik Norman Davies ve své knize Polsko. Nehledě k tomu, že už o dva roky dříve uzavřelo Polsko podobnou smlouvu o neútočení se SSSR. Chtělo si tak zajistit mír se dvěma největšími potenciálními hrozbami pro svou bezpečnost.
Připojení Těšínska v roce 1938 k Polsku nemělo nic společného se smlouvou této země s Německem. Poláci o to usilovali od roku 1918 a odvoláním na právo národů na sebeurčení, s tím, že Poláci v něm mají většinu. Ostatně Češi v roce 1918 dobyli historické maďarské území horní Uhry a oháněli se přitom rovněž právem navíc vymyšleného československého národa na sebeurčení. Hlavní důvodem této exhibice však bylo, že Putin chtěl pouze účelově poštvat Čechy proti Polákům, což se mu ovšem nepovedlo. Tohle už je dávno mrtvá minulost. Vztahy mezi námi a našimi severními sousedy jsou na vynikající úrovni.
Pravdou také, je, že předchůdce Ruské federace - Sovětský svaz podle článku na webu valka.cz aktivně spolupracoval s Německem už od dvacátých let minulého století. De facto se podílel na výcviku německé armády, když jí umožnil na svém území používat zbraně (tanky, letadla), které měla Versailleskou mírovou smlouvou zakázané. Němečtí komunisté daleko víc nenáviděli sociální demokraty než nacisty, se kterými se Stalinovým souhlasem dokonce v některých případech i spolupracovali, například v organizaci stávek.
Sověti se po okupaci východních polských území na podzim 1939 dopustili brutálních zločinů včetně deportace až milionu Poláků, mezi nimiž byli ženy, starci a děti, v nelidských podmínkách na Sibiř a do dalších nehostinných oblastí SSSR. Statisíce Poláků vinou poprav, mučení a krutého zacházení zahynuly.
Polský politolog Maciej Ruczaj připomněl v čísle 5 časopisu Dějiny a současnost v roce 2015, že v květnu 1945 vypálily jednotky sovětské komunistické policie NKVD vesnici Kurylówku kvůli partyzánům z Armiji Krajowej (Zemské armády) v jihovýchodním Polsku a zavraždili přitom osm lidí. A nešlo o jediný takový případ. Ano, i nacisté vypalovali v Polsku vesnice a je tedy patrné, že nacisté a komunisté patřili ke srovnatelným zločinným gangsterům.
Obzvlášť podlým činem pak bylo sovětské zatčení špiček představitelů polského nekomunistického odboje, mezi kterými byl i generál Leopold Okulicky, poslední vrchní velitel Zemské armády. Opět typická ruská zákeřnost. Jak tuto událost popisuje Černá kniha komunismu, díl I., celou akci řídil generál Ivan Serov, který velel všem represívním akcím NKVD v Polsku. Rusové podle své zvrácené taktiky opět vylákali šestnáct Poláku jakoby k jednání. Ti na ně přišli zcela dobrovolně, ale byli okamžitě zatčeni a následně převezeni do Moskvy, kde je v červenci 1945 rudí katani odsoudili jako německé kolaboranty k mnohaletým trestům vězení v gulazích. Hrdiny polského protinacistického odboje! O tom všem samozřejmě Putin mlčel.
Dalším velkou lží kremelského diktátora a tyrana bylo podle webu Politiq.cz zpochybnění ukrajinského národa a státnosti. Podle něj byla idea ukrajinského národa a kultury pouhým nástrojem, kterým chtěli nejprve Litevci a Poláci a později Rakousko-Uhersko vnést rozkol mezi obyvatele dnešní Ukrajiny a Ruska, aby sami mohli tato území kolonizovat. Ukrajinská státnost je ovšem ve skutečnosti starší než ruská, protože Kyjev jako hlavní město prvního ukrajinského státu – Kyjevské Rusi existoval už v době, kdy na území Moskvy ještě vyli vlci a žila divoká zvěř. Tohle je nehorázný nesmysl vycházející z typického ruského narativu, že Ukrajinci jsou vlastně Rusové respektive Malorusové. Ve skutečnosti národnostní obrození Ukrajinců začalo v carské říši už v 19. století bez účastí Poláků, Litevců anebo Rakouska. Ukrajinské národní snahy však čelily represím a brutální rusifikaci. Ruské úřady považovaly ukrajinštinu za dialekt ruštiny a její výuka byla ve školách zakázána. Carský ministr vnitra hrabě Pjotr Valujev dokonce vydal v roce 1863 tajný oběžník zakazující publikování vědeckých a osvětově popularizačních knih v ukrajinštině. O třináct let později pak Alexandr zveřejnil v německých lázních Bad Ems, kde byl na léčení, zvláštní nařízení, podle kterého bylo zakázáno tisknout jakékoliv knihy v ukrajinském jazyce nebo takové dovážet ze zahraničí. Krutý rusifikační tlak se na Rusy ovládané Ukrajině zmírnil teprve po revoluci v roce 1905.
Naopak svobodně se mohl ukrajinský národ rozvíjet v habsburské monarchii, respektive v jeho rakouské předlitavské části v Haliči a Bukovině, a to hlavně po vydání tzv. prosincové ústavy v roce 1867, která zajišťovala občanům základní lidská práva bez ohledu na národnost. Toho využili i Ukrajinci a na začátku 20. století tak existovalo v rakouské části Ukrajiny na 3000 základních škol s vyučovacím ukrajinským jazykem, dále 6 státních středních škol a 15 soukromých středních škol. Ukrajinské katedry byly zřízeny na univerzitě ve Lvově. Ukrajinsky hrála divadla a existovalo mnoho ukrajinských spolků různého zaměření.
Ani nemá cenu připomínat, že o Moskvou záměrně vyprovokovaném hladomoru ve třicátých letech na Ukrajině, při němž zemřelo až pět milionů Ukrajinců, se také nemluvilo.
Jako jedna velká lež se tedy dá zhodnotit hlavně Putinovo zabroušení do historie, i když lhal i v jiných případech. Například, že v roce 2014 vypukla na východě Ukrajiny občanská válka. Ve skutečnosti tam násilnosti rozpoutaly Ruskem vyslané teroristické bojůvky.
Tucker před tímto rozhovorem s Putinem tvrdil, že jiní novináři dělali servilní rozhovory s představiteli Ukrajiny. On však jako moderátor totálně selhal, když nechal kremelského vládce bez připomínek pronášet absurdní nesmysly. Čili by neměl po vlastním totálním fiasku dělat druhým kázání o servilnosti.
Zdroje:
Dějiny Ukrajiny, Jan Rychlík, Bohdan Zilynskij, Paul Robert Magocsi, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2015
Dějiny pobaltských zemí, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996
Polsko (dějiny národa ve středu Evropy), Norman Davies, nakladatelství Prostor Praha 2003
Černá zem (Holokaust, historie a varování), Timothy Snyder, nakladatelství Paseka, Praha 2015
Dějiny Ruska 20. století, díl I., kolektiv autorů, nakladatelství Argo, Praha 2014
Černá kniha komunismu, díl I., kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha, Litomyšl 1999
Dějiny a současnost č. 5, Maciej Ruczaj, Praha 2015
