Článek
Komunisté do nás hustili, jak ta šlechta byla zlá a krutě utiskovala poddané. Také jsem těmto nesmyslům kdysi věřil, jenomže později se sešel s příbuznými schwarzenberských zaměstnanců a ti mně řekli něco jiného. Já pochopil, že často to neplatilo a bolševici nám lhali jako v mnoha jiných případech.
Zájemci o práci a případný postup museli hlavně prokázat odpovídající vlastnosti a schopnosti. Jak je zdůrazněno v článku Schwarzenberáci na wikipedia.cz, především byla vyloučena protekce na základě národnosti a striktně odmítány jakékoliv projevy radikálního nacionalismu. Bylo jedno jestli šlo o Čecha nebo o Němce, podmínky pro všechny uchazeče byly stejné včetně znalosti obou zemských jazyků u profesí (např. úředníci), které to vyžadovaly.
U Schwarzenbergů pracoval i otec známého teologa profesora Karla Skalického, s nímž jsem osobně mluvil, rovněž Karel, který to dotáhl až na ředitele lesní správy. „Táta se k té práci dostal tak, že u Schwarzenbergů působil už můj děda, tedy jeho otec. A bývalo zvykem, že děti schwarzenberských zaměstnanců u nich později také pracovali.“ Profesor Skalický mně také dosvědčil, že pracovníci zvaní švarcenberáci na tom byli dost dobře.„Dostávali mnoho deputátů včetně potravin a také oblečení. Někteří z nich bydleli ve služebních bytech za nízký nájem.“
To mně už dříve při osobním rozhovoru v Domově seniorů v Hluboké nad Vltavou doložila vdova po schwarzenberském kočím a podkoním Marie Kabourková. „Náš byt tvořilo šest místností na Šteklu, kde je nyní luxusní hotel, a za to jsme ve čtyřicátých letech minulého století platili měsíční nájem pouhých 56 korun,“ vzpomínala. A také mi potvrdila, že od zaměstnavatele jejího muže dostávali mnoho benefitů. „Zdarma jsme měli otop na zimu, manžel oblečení a obuv, dávali nám různé deputáty, na Vánoce třeba balíček se zvěřinou a rybami,“ řekla paní Kabourková. Její muž svoje místo dostal po první světové válce díky velkorysosti Jana Nepomuka Schwarzenberga. „Manžel nastoupil u Schwarzenbergů už v patnácti letech. Lidé tehdy orodovali u pana knížete, že chlapec ztratil ve válce otce a nyní musí život rodinu, jestli by jej tedy nevzal do služby. A on ho vzal.“
To, že Schwarzenbergové zacházeli s poddanými slušně dokazuje i skutečnost, že na jejich jihočeských panstvích se nikdy nekonaly žádné selské vzpoury. Už v roce 1765 kníže a vévoda krumlovský Josef I. Adam založil penzijní fond pro zaměstnance, do nějž knížata odváděla finance, z nichž byly vypláceny nejenom penze vysloužilým zaměstnancům, nýbrž i vdovám a sirotkům.
Provozovali rovněž „domovy seniorů“ pro staré vysloužilé pracovníky, kteří v nich měli veškeré zaopatření. Jedním z nich byl Schwarzenberský špitál v Lišově. Založil jej už roku 1676 kníže Jan Adolf I. Schwarzenberg a sloužil jako místo pro zaopatření a dožití 6 mužských a 6 ženských vysloužilých sloužících.
Špitál je zasvěcen sv. Janu Křtiteli a sv. Antonínu Paduánskému. Toto původní poslání nám stále připomíná jeden zachovalý nemocniční pokojík s dobovým zařízením. V roce 1936 budovu Jan Nepomuk ze Schwarzenbergu daroval budovu špitálu městu Lišov a nyní je v něm muzeum. Schwarzenberští penzisté zde měli veškeré zaopatření, dostávali jídlo, oblečení, obuv a dřevo na zimu. Měli jedinou povinnost. V neděli přijít na mši svatou do nedalekého kostela v oblečení ve schwarzenberských modrobílých barvách. Prý jim to moc slušelo a lidé jim ho záviděli.
Kněžna Ida ze Schwarzenbergu, manželka knížete Adolfa Josefa, založila v roce 1893 na Hluboké mateřskou školu a to nejen pro potomky zaměstnanců, ale pro všechny děti z Hluboké. Ty zde dostávaly zdarma najíst a v zimě sytou hustou teplou polévku.
„Služba u knížete Schwarzenberga byla službou dobrou. Schwarzenbergové byli pověstní péčí, kterou věnovali svým zaměstnancům. A ti se jim pak snažili odvděčit dobrými pracovními výkony. Kníže stavěl pro pracovníky osady, dával jim práci se spravedlivou odměnou, poskytoval jim sociální pomoc, různá privilegia a v neposlední řadě dokázal vyslyšet jejich naléhání a problémy. I na Modravsku tomu tak bylo. Byla stavěna sídliště pro dřevařské dělníky a další lesní personál, každá rodina dostala pozemek s právem pastvy,“ píše se na webu sumava-modravsko.cz.
Na panstvích byly zároveň vyhledávány nadějné děti, jimž bylo umožněno studovat zdarma nejenom v Čechách, ale dokonce byly na náklady knížete posílány na studia do ciziny a pokud projevily zájem, měly po dostudování zajištěnou práci doma v jižních Čechách. Za peníze Schwarzenbergů studoval na počátku 60. let 18. století na inženýrské akademii ve Vídni i Josef Rosenauer, který ji dokončil v květnu 1770 s výborným prospěchem, a později vyprojektoval a postavil Schwarzenberský a Vchynicko-tetovský plavební kanál.
Knížecí služba je chválena i ve filmu Mlhy na blatech z roku 1943, natočeného podle stejnojmenného románu Karla Klostermanna, v němž excelovali Zdeněk Štěpánek a tehdy třiadvacetiletý Rudolf Hrušínský. Jednalo se o pochopitelně o Schwarzenbergy, jenomže ti byli za nacistické okupace v nemilosti, a tak jejich jméno nesmělo zaznít.
Zdroje:
https://www.trebonsko.cz/schwarzenbersky-spital
Schwarzenbergové (nic než rovné), Pavel Juřík, nakladatelství Universum, Praha 2018
