Článek
Českým čtenářům přiblížilo toto dílo brněnské nakladatelství Jota. Autor působí od roku 2007 jako profesor na prestižní americké Harvardské univerzitě, jedná se tedy o špičkového odborníka. Nutno říci, že nezklamal ani v tomto případě.
Předností této práce je objektivita, nevyhýbá se ani problematickým tématům jako byly antisemitismus spojený s vražděním Židů nebo masakry Poláků ze strany ukrajinských nacionalistů za nacistické okupace. Jenomže nelze vytrhávat jednotlivosti z kontextu. Například na protižidovských pogromech se za bojů o svobodnou Ukrajinu v letech 1918 – 1920 podíleli i vojáci bolševické Rudé armády.
Počátky ukrajinské státnosti se kladou do 9. století, kdy se začal rozvíjet státní útvar později nazvaný Kyjevská Rus, první na území současné Ukrajiny a Ruska. Autor správně dokazuje, že měl blízko k západní kultuře a čilé styky se sousedními západními zeměmi. Například princezny z rodů kyjevských knížat se vdávaly za evropské panovníky, mezi nimi i francouzské. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že za knížete Vladimíra, který se v roce 988 nechal pokřtít, přijala země křesťanství pozdějšího východního pravoslavného ritu.
Kyjevská Rus zanikla za tatarských vpádů ve 13. století. Ukrajina znovu získala nezávislost a svobodu až ve 20. století, jestliže tedy nepočítáme hetmanaty v 17. století. kdy Ukrajině vládli kozáčtí hejtmani, a v roce 1918 krátkodobou existenci tzv. Ukrajinské lidové republiky. Ukrajinci po staletí bojovali za svoji samostatnost a to jak s Polskem, tak především proti carskému Rusku. To bylo dlouhodobé potýkání. Prvním takovým sporným bodem byl Perejaslavský mír z ledna 1654. Tehdy ve městě Perejaslav slíbili ukrajinští kozáčtí atamani v čele s Bohdanem Chmelnickým věrnost ruskému caru Alexeji I. Zatímco ruští historici to považuji za počátek sjednocení Ruska a Ukrajiny, jejich ukrajinští kolegové tento výklad odmítají s tím, že šlo o pouhé spojenectví a Rusko poději Ukrajinu okupovalo.
Ukrajinci mají s Rusy dlouhodobé smutné zkušenosti. Po staletí museli čelit snahám o násilnou brutální rusifikaci, kdy Rusové nepovažovali Ukrajince za samostatný národ, ale za Malorusy. Stoupenci ukrajinského národního hnutí byli pronásledováni, věznění a posíláni do vyhnanství. To potkalo i předního ukrajinského buditele Tarase Ševčenka.
Brany_Evropy
Rusifikační násilí se vystupňovalo v druhé polovině 19. století. V roce 1876 ruský car Alexandr II. vydal v německých lázních Bad Ems nařízení, podle kterého bylo zakázáno tisknout jakékoliv knihy v ukrajinském jazyce nebo takové dovážet ze zahraničí. Zakázány byly i ukrajinské noviny a časopisy. Folkloristické sbírky sice mohly být vydávány v ukrajinštině, ale tištěné ruskou azbukou nikoliv ukrajinským písmem. Do ukrajinštiny však nesměla být překládána díla z cizích jazyků a bylo zakázáno ji používat jako vyučující jazyk ve školách. Původně byly také zakázány divadelní hry v ukrajinštině a pořádaní koncertů ukrajinských písní. Tato opatření byla zrušena teprve v roce 1905.
Potlačování ukrajinské identity pokračovalo také na konci dvacátých let 20.století v komunistické éře za sovětského vůdce Josifa Stalina. Ten tvrdil, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ a velmi tvrdě potlačoval stoupence ukrajinských národních snah. Ukrajinští politici a intelektuálové byli zavíráni a popravováni, ukrajinské školy byly zavírány a nahrazovány ruskými, ukrajinština všeobecně potlačována ve prospěch ruštiny. Není jistě náhodou, že tato perzekuce se kryla s hladomorem na Ukrajině cíleně vyprovokovaným z Moskvy, při kterém zahynulo až pět milionů lidí.
Je dobře, že profesor Plokhy nevynechal ani nedávnou ukrajinskou minulost. Za důležitou připomínku stojí naprosto svobodné referendum o nezávislosti Ukrajiny z prosince 1991, jehož se zúčastnilo 84 % voličů, z nichž přes 90 % hlasovalo pro její samostatnost. Pro ní se hlasovalo i v Oděse, kde ji podpořilo 85 % voličů nebo v doněckém regionu, kde bylo pro 83% voličů. Dokonce více než padesát procent hlasujících na Krymu se vyslovilo pro nezávislou Ukrajinu.
Viníky nešťastných událostí v roce 2014 jsou tehdejší prezident Janukovyč a Rusko. Byly to Janukovyčovy speciální jednotky, které už v listopadu 2013 bezdůvodně napadly pokojný protest studentů na ústředním kyjevském náměstí Majdanu. Následkem toho vypukly v hlavním ukrajinském městě masové protesty za účasti statisíců lidí. Rovněž nepokoje na východě Ukrajiny byly vyprovokovány ruskými tajnými službami. Tamní teroristické skupiny, které zde provedly puč proti legitimní ukrajinské vládě, byly vyslány z Ruska a placené kremelskými oligarchy. Nejednalo se o záležitost místních lidí. To dosvědčuje i fakt, že 70 % obyvatel tzv. Novoruska (ukrajinské území, které si nárokuje Rusko) bylo proti odtržení od Ukrajiny. pro připojení k Rusku jich bylo pouhých 15 %. Plebiscitu na Krymu o souhlasu s ruskou anexí se zúčastnilo jen necelých 40 % oprávněných voličů, což uvedla i ruská rada pro lidská práva. V knize je jasně doloženo, že nepokoje zavinily velkoruské imperiální ambice s cílem připojit Ukrajinu opět k Rusku a úsilí Kremlu o destabilizaci sousední země.
Tato kniha je výborným pomocníkem pro pochopení ukrajinských postojů k Rusku. Jsou to obavy Ukrajinců z dlouhotrvajících výbojů Kremlu a agresivity souseda, který je dlouhodobě krutě utiskoval a milióny z nich zavraždil. Je logické, že před takovým násilníkem je třeba se mít na pozoru. Moskva navíc stále sní své velkoruské ambice, které neznamenají nic jiného než znovuovládnutí území bývalého Sovětského svazu. Je to putinovské Rusko, které je zdrojem zla a potíží v této oblasti.
Touto dílu nelze celkem nic vytknout, snad jen několik detailů. Autor možná mohl zmínit důležitou bitvu na Kalce v roce 1223, kde Tataři porazili vojska ruských knížat a toto jejich vítězství vedlo později i k pádu Kyjeva a celé Kyjevské Rusi.
Na straně 196 autor píše, že nevolnictví bylo v carském Rusku zrušeno v roce 1861, dvanáct a půl roku po osvobození nevolníků v Haliči a Bukovině. To není úplně přesné, nevolnictví bylo v Habsburské monarchii, kam patřily Halič a Bukovina, zrušeno už v roce 1781. Poddaní se stali osobně svobodnými, i když jim zůstaly některé povinnosti, jako povinnost robotovat a placení nejrůznějších dávek. Ty pak byly zrušeny v roce 1848. V carské říši však ke zmíněnému datu skončily nevolnictví a veškeré poddanské povinnosti naráz.
V knize je rovněž několik překlepů, ale to všechno jdou jen drobnosti, které ovšem nezmenšují vynikající kvalitu tohoto díla. To lze doporučit každému, kdo má opravdový zájem pochopit Ukrajinu.
Reprint obálky knihy zveřejněn se souhlasem Nakladatelství Jota pro účely této recenze.
Brány Evropy: Dějiny Ukrajiny, Serhii Plokhy, Nakladatelství Jota, Brno 2023
Hodnocení: 90%
