Článek
„V Rusku, si žena, kterou manžel alespoň jednou denně nezmlátil, myslela, že ji nemá rád,“ řekl nám kdysi dávno na přednášce budoucích historiků docent Pavel Boček z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Autorka knihy Do stejné řeky, kterou vydal Odeon, Sofi Oksanen v ní jeho slova potvrzuje. Ta se narodila v roce 1977 v Helsinkách finskému otci a estonské matce, která emigrovala sedm let předtím ze své sovětskými komunisty okupované vlasti do Finska. Jelikož však podstatná část její rodiny zůstala v Estonsku, zná tuto pobaltskou zemi velmi dobře.
V knize uvádí konkrétní příklady znásilnění ukrajinských žen ruskými okupačními vojáky, kteří za svoje sexuální násilí nejsou trestání a dokonce jsou přímo vyzýváni svými ruskými příbuznými včetně manželek, aby tak činili. Akorát žena jednoho z těchto násilníků mu řekla, že Ukrajinky znásilňovat může, ale jedině s kondomem. Sexuální násilí vůči Ukrajinkám bylo rovněž běžné i v nelegálních žalářích v okupovaných tzv. Doněcké lidové republice a Luhanské lidové republice. Znásilňování ukrajinských žen ze strany ruských vojáků je podle ní cílené a záměrné. V ruských věznicích je znásilňování a mučení velmi časté a děje se tak za tichého souhlasu vězeňského personálu někdy i s jeho přímou či nepřímou účastí. Na straně 224 pak autorka výstižně píše. „Ruský práh válečných zločinů snižuje tradice beztrestnosti, vědomá morální manipulace ze strany státu, podpora na domácí frontě a dehumanizace Ukrajinců v ruských státních médiích.“ je uvedeno na straně 224. Sofi Oksanen pak v knize přesvědčivě dokazuje, že něco takového by nás nemělo překvapovat, protože žena je v dlouhodobé ruské kultuře člověkem druhé kategorie, což dokládá například výrazným zmírněním zákona trestajícím domácí násilí, jehož důsledkem je jeho strmý nárůst v Rusku a také vysoký počet žen, která umírají vinou násilnických partnerů. A poukazuje rovněž na fakta, která její závěry potvrzují. Sovětští a později ruští státníci nemají ve zvyku brát sebou na návštěvy cizích zemí své manželky. Pravidelně to dělal pouze Michail Gorbačov, který na cesty do zahraničí brával sebou svoji manželku Raisu, a ještě mu za to mnozí Rusové nadávali, že něco takového není součástí ruské kultury.
Autorka knihy má se sexuálním násilím zkušenosti i z vlastní rodiny, když její estonská prateta byla za sovětské komunistické okupace znásilněna při výslechu ruskými příslušníky KGB a od té doby téměř nemluvila. V tomto skvělém díle jsou pak uvedeny i další příklady perzekuce Estonců ze strany sovětských okupantů. Rusové totiž v této nejmenší pobaltské republice často působili v úřadech a obchodech a když přišli Estonci nakupovat nebo si něco vyřídit a promluvili estonsky, tak se na ně úředníci nebo prodavači obořili, ať mluví jako lidé, čili rusky. Stávalo se tehdy, že starší Estonci, kteří neuměli rusky, si ani nemohli nakoupit. Já jenom dodávám, že něco takového se Čechům nestávalo ani za nacistické okupace v Protektorátu Čechy a Morava, že by v obchodech nemohli mluvit česky. Takto se podle Sofi Oksanen chovali Rusové v duchu svých koloniálních praktik i vůči ostatním neruským národům Sovětského svazu a upozorňuje na to, že zatímco na Západě je kolonialismus odsuzován, v Rusku nikoliv.
Autorka je dobře obeznámena postsovětskými a ruskými reáliemi a napsalo o nich už více knih. Do češtin bylo přeloženo i další její výborné dílo Očista, kde píše o tom, že v éře SSSR se stávalo často, že někde v odlehlých místech auto s komunistickými papaláši srazilo dítě, ujelo, a policie, tenkrát milice, to vůbec nevyšetřovala. A uvedla, že v putinovském Rusku se nyní děje to samé.
V každém případě lze její knihu Do stejné řeky doporučit každému, kdo se zajímá o poměry v současném Rusku a postsovětských republikách, protože přináší užitečné a pravdivé informace. Měla by být také doporučenou četbou pro studenty středních škol a gymnázií.
Do stejné řeky
Putinova válka proti ženám
Sofi Oksanen
vydala Euoromedia Group, a.s. - Odeon
Praha 2024
