Článek
Už od roku 1933, kdy v Německu uchvátili moc nacisté, se sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin snažil o sblížení s dalším masovým vrahem - Adolfem Hitlerem. Byli to Sověti, kteří byli v roli nápadníka ucházejícího se o lukrativní nevěstu. Naopak druhá strana, tedy hitlerovské Německo, bývala zdrženlivá. Taková situace existovala až do přepadení SSSR Německem v červnu 1941. Po celou dobu se Sověti Němcům podbízeli.
První pokusy o sblížení sovětských komunistů a německých nacistů
Na konci roku 1934 přicestoval do Berlína na přímý Stalinův rozkaz David Kandelaki, který byl Gruzínec stejně jako sovětský vůdce. Oficiálně se stal vedoucím sovětské obchodní mise, jeho poslání však mělo daleko větší význam. Měl obnovit dříve tak příznivé vzájemné vztahy komunistického SSSR a Německa, které za nacistů upadaly. V dubnu 1935 podepsaly obě země první obchodní dohodu, která Sovětskému svazu přinesla úvěr 200 milionů marek. Později dokonce sami Němci nabídli Sovětům další úvěr ve výši jedné miliardy marek. To Sověti odmítli, Kandelaki pak dojednal novou půjčku za 500 milionů marek.
Obě země sice rozdělila občanská válka ve Španělsku v letech 1936 - 1939, v níž SSSR podporoval republikány, kdežto Německo frankistické povstalce a komunisté s nacisty na sebe propagandisticky mocně útočili. Kandelakiho mise však i přesto přinesla první plody. V květnu roku 1936 jeden z nejmocnějších nacistů Hermann Göring prohlásil, že nadešel čas pro přátelštější vztahy obou zemí jak v rovině hospodářské, tak politické. V srpnu pak zahájil Sovětský svaz prostřednictvím Kandelakiho jednání o dodávkách vojenského materiálu z Německa, kterými Sověti podmínili uzavření další smlouvy o poskytnutí německého úvěru. V prosinci pak německý ministr hospodářství Hjalmar Schacht podmínil rozvoj obchodních styků mezi oběma zeměmi omezením sovětské komunistické agitace ve Francii, a zvláště ve Španělsku. Tenkrát ještě Sověti nereagovali, ale je pravdou, že v červnu 1938 zastavil Stalin sovětskou pomoc španělské republikánské vládě. Údajně proto, že jí došly zlaté rezervy a neměla čím platit.
Nicméně v roce 1937 se Hitler rozhodl orientovat na Velkou Británii a SSSR jej přestal zajímat. Kandelakiho mise proto nakonec skončila neúspěchem a její vedoucí byl za období tzv. velkého teroru v Moskvě popraven.
Změna nastala na konci roku 1938, kdy se nacisté rozhodli obrátit se znovu k Moskvě. Prvního ledna 1939 pak Adolf Hitler po několikaleté pauze opět promluvil k sovětskému velvyslanci, což bylo nepřehlédnutelné gesto. Další signál směřující k paktu Molotov – Ribbentrop vyslal Stalin v březnu toho roku, když v projevu před XVIII. sjezdem Všesvazové komunistické strany (bolševiků) se vyslovil pro mírovou politiku a obchodní vzaty se všemi zeměmi a zároveň vzkázal, že nedovolí, aby byl SSSR zatažen do konfliktů válečnými štváči. O dva měsíce později v květnu pak Vjačeslav Michajlovič Molotov nahradil na postu sovětského ministra zahraničí (tehdy oficiálně lidového komisaře pro zahraniční věci) Maxima Litvinova, který měl židovský původ, což by pro Němce mohlo být překážkou k jednání. Německo si to správně vysvětlilo jako Stalinovy vstřícné kroky k němu.
Stalin přijal Hitlerův návrh na okupaci Polska
Takže pakt Molotov – Ribbentrop, oficiálně smlouva o přátelství a neútočení mezi SSSR a Německem, se chystal hodně dlouho. To nebylo okamžité Stalinovo prozření v srpnu devětatřicátého roku. Předchozí jednání Sovětů se zástupci Velké Británie a Francie bylo jenom divadlem ze strany Moskvy pro oklamání veřejnosti. Stalin a spol. byli v tu dobu už dávno rozhodnuti pro spojenectví s Německem. Hitler byl stejný gangster jako Stalin a zločinci si vždycky dobře rozumí. Nabídl sovětskému vůdci územní kořist, jak dokazuje tzv. tajný protokol paktu o rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě, na což on rád slyšel, kdežto západní mocnosti mu loupež cizího území navrhnout nemohly.
Tuto verzi potvrzují i ruští historici ve výborné knize Dějiny Ruska 20. století – díl II. V ní je uvedeno důležité datum 14. srpna 1939, kdy německý ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop poslal svému sovětskému protějšku Molotovovi telegram, ve kterém zdůraznil, že zájmy Německa a SSSR se nikde nekříží a jejich společnými nesmiřitelnými nepřáteli jsou kapitalistické demokracie Západu. Nacistické Německo nabídlo komunistickému SSSR společnou agresi proti Polsku s následným rozdělením jeho území. Stalin prahnul po pomstě za rok 1920, kdy polské vojsko rozdrtilo v srpnu Rudou armádu před Varšavou.
V rámci onoho čtvrtého dělení Polska postupovali Stalin s Hitlerem v dojemné shodě. Již 3. září sovětský ministr Molotov neváhal ujistit německého velvyslance v Moskvě Friedricha Wernera hraběte von Schulenburga o tom, že Rudá armáda zahájí už brzy útok na Polsko, tak, jak bylo domluveno. O šest dnů později pak Molotov nacistům blahopřál, když dostal falešnou zprávu o dobytí Varšavy. „Dostal jsem vaše hlášení o vstupu německých vojsk do Varšavy, prosím, předejte mé blahopřání a pozdravy německé říšské vládě.“ Ve skutečnosti však polské hlavní město padlo po hrdinné obraně až na konci září.
Sověti také poskytli Němcům rozhlasovou stanici v Minsku k navigování bombardérů Luftwaffe při útocích na polská města. Nacisté se dočkali svých komunistických kamarádů 17. září, kdy Rudá armáda zákeřně vpadla statečně bojujícím Polákům do zad.
Nacisté s bolševiky si ovšem vyměňovali i další komplimenty. Tak Hitler například prohlásil, že pro jeho koncentráky byly vzorem sovětské gulagy, Stalin naproti tomu uvedl, že Hitlera respektuje jako vynikající osobnost. A také to dokazoval svými skutky, když svému německému protějšku vydal několik desítek německých komunistů, kteří u něj před nacisty hledali ochranu.
Sovětský diktátor také souhlasil s uzavřením hospodářské smlouvy na podzim roku 1939, podle které Sovětský svaz dodával Německu důležité suroviny, jako ropu, plyn, železnou rudu atd. umožňujícímu vést válku na Západě. To činil opravdu důsledně a poslední nákladní vlak odjel do Hitlerovy říše 22. června 1941 ráno asi jen dvě hodiny před zahájením německého útoku.
Mírumilovní nacisté, západní váleční štváči
Za pozornost stojí také projev Molotova, který byl zároveň předsedou Rady lidových komisařů (vlády) na zasedání Nejvyššího sovětu (parlamentu) SSSR 31. října 1939 v Moskvě. Mimo jiné řekl. „Snažili jsme se neúnavně zlepšit vztahy s Německem a vítali jsme podobné vztahy v samotném Německu. Nyní jsou naše vztahy s německým státem vybudovány na základě přátelských vztahů, na připravenosti podporovat německé úsilí o mír a zároveň na přání všestranně přispívat k rozvoji sovětsko-německých hospodářských vztahů, vzájemně výhodných pro oba státy…“ Ano, podle Sovětů toužila Hitlerova říše po míru, kdežto Velká Británie s Francii byly válečnými štváči.
Nakonec Německo zaútočilo v červnu jednačtyřicátého na Sovětský svaz, čemuž Stalin odmítal do poslední chvíle uvěřit a zakazoval jakákoliv opatření k odražení německého útoku. Bolševický diktátor se pak zachoval jako zbabělec, psychicky se zhroutil a více než týden se neobjevil na veřejnosti. Tento útok okomentoval výstižně proslulý britský publicista George Orwell. „Masový vrah a zločinec Stalin se nyní stává naším kamarádem.“
Zdroje:
Rudohnědá nemoc 20. století, Thierry Wolton, nakladatelství Volvox Globator, Praha 2003
Pakty Stalina s Hitlerem, nakladatelství Naše Vojsko, Praha 1990
Dějiny Ruska 20. století - díl II., kolektiv autorů, nakladatelství Argo, Praha 2015
Polsko, Norman Davies, nakladatelství Prostor, Praha 2003
