Článek
Logicky z toho také vyplývá nebezpečí populismu, prostě naslibuji těm méně chytrým všechno možné i nemožné a oni mne zvolí. Winston Churchill blahé paměti kdysi prohlásil, že nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem a měl rovněž pravdu.
Jak se říká, Historia magistra vitae. V roce 1861 přijalo tehdejší Rakousko tzv. únorovou ústavu, která předala zákonodárnou moc Říšské radě a v omezené míře zemským sněmům. Volby do zemských sněmů však byly důležité z toho důvodu, že zvolení poslanci pak zvolili své zástupce do Říšské rady, což byl celorakouský parlament.
Voliči byli rozděleni do tří volebních kurií, velkostatkářské, obchodně-živnostenské a městské, složené ze dvou částí, a venkovské. Tento způsob nebyl spravedlivý, už proto, že třeba ve velkostatkářské kurii, kterou tvořili majitelé deskových statků, převážně tedy příslušníci vyšší šlechty, stačilo ke zvolení jednoho poslance méně hlasů než například v kurii venkovské.
Volit tehdy mohli pouze muži starší 24 let (to byla hranice plnoletosti v habsburském mocnářství) a navíc museli být plátci přímých daní v zákonem stanovené výši. Jednalo se o tzv. volební cenzus. Do zemských sněmů a později do Říšské rady mohli volit jen ti, kteří měli současně i volební právo do obcí. Například ve velkostatkářské kurii byla povinnost zaplatit ročně minimálně 250 zlatých na daních (tolik peněz si často nevydělali za rok pracovníci v hůře placených dělnických profesích), aby člověk získal volební právo. Na druhé straně lze mluvit o jisté rovnosti. Volit ve velkostatkářské kurii mohl ten, kdo byl majitelem tzv. deskového velkostatku. Po roce 1848 se jim mohl stát každý a nemusel to být jenom šlechtic. Zvláštností je, že v této kurii směly volit i ženy, které jinak volební právo neměly, pokud byly majitelkami deskových velkostatků, ale jen v zastoupení prostředníků. Jinak se volilo přímo, pouze ve venkovské kurii prostřednictvím volitelů. V městské a venkovské kurii pak činil volební cenzus minimálně 10 zlatých zaplacených ročně na přímých daních. V roce 1882 jej snížila volební reforma na pět zlatých.
V prvních volbách podle nových volebních zásad vytvořených rakouským státním ministrem Antonem von Schmerlingem bylo do českého zemského sněmu zvoleno 241 poslanců. Z toho 70 mandátů připadlo na volební kurii velkostatků, 15 poslanců na pět obchodních a živnostenských komor, 72 na kurii městských obcí (větší města taxativně vyjmenována) a 79 na venkovskou kurii. Zvláštností byli tzv. virilisté, arcibiskup pražský, biskupové českobudějovický, královéhradecký a litoměřicky, a také rektor Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Po jejím rozdělení v roce 1882 na českou a německou část se zvýšil počet virilistů na šest. Tito virilisté získali své poslanecké mandáty automaticky bez voleb z titulu svých funkcí.
Moravský zemský sněm měl rovných 100 poslanců, z toho dva virilisty – arcibiskupa olomouckého a biskupa brněnského, slezský sněm pak 31 poslanců z toho jednoho virilistu – vratislavského biskupa. Zvláštností bylo, že jeho sídlo se nacházelo mimo Rakousko v Prusku, ale v rakouské části Slezska leželo rovněž území jeho diecéze.
Od roku 1873 se u nás konaly přímé volby do tehdejšího dolní komory rakouského parlamentu – Říšské rady, a to podle stávajícího kuriového systému s jednou změnou, že kurie obchodně živnostenská a městská se pro volby do celorakouského parlamentu rozdělila na dvě, čímž počet kurií stoupl na čtyři. Jednalo se de facto o kombinaci moderního liberálního principu s tradičním stavovským rozdělením společnosti. A to z toho důvodu, že zvýhodňoval šlechtu a bohaté měšťany královských měst.
Kuriální systém měl své přednosti, když volební právo podmiňoval placením daní. To je pozitivní moment. Na druhé straně vytvářel nerovnost podmínek, když někteří jedinci mohli za určitých podmínek volit ve všech čtyřech kuriích. V roce 1897 pak vznikla ještě všeobecná pátá kurie, do které mohli volit všichni muži starší 24 let, kteří měli volební právo do obcí. Současně byl volební cenzus snížen na placení minimálních přímých daní ve výši 4 zlatých ročně. Tyto změny ovšem přinesly i další nerovnost, když v páté kurii mohli volit i ti, kteří už volili v některé ze čtyř ostatních. Teprve v roce 1907 bylo pro volby do Říšské rady zavedeno všeobecné, rovné a přímé volební právo pro muže starší 24 let, kteří bydleli v obci, v níž měli volit, nejméně rok.
Bez ohledu na to, zda platili přiměřené daně nebo ne, měli volební právo pouze členové tzv. inteligence, kteří byli označováni také jako honorace. Jednalo se především o absolventy vysokých a v některých případech i středních škol. Mezi nimi byli zastoupeni státní a zemští úředníci, vysokoškolští a středoškolští profesoři, učitelé, lékaři, právníci a také duchovní všech státem povolených náboženských vyznání včetně židovských rabínů.
Při komunálních volbách do obcí a měst byli občané rozděleni většinou do tří volebních tříd, v menších obcích pak do dvou. Kritériem byla opět výše placených přímých daní. Tento systém platil až do konce habsburské monarchie. To vytvářelo situace, kdy například v Českých Budějovicích bylo až do roku 1918 vedení města v rukou Němců, kteří však od druhé poloviny 19. století v něm tvořili menšinu. Jelikož ale odváděli vyšší daně, tak pravidelně získávali většinu křesel v městském zastupitelstvu. Nebylo to o národnostní diskriminaci, ale o tom, že Němci byli zkrátka bohatší.
Zvláštností těchto voleb bylo to, že volit mohli i ti, kterým dotyčné město udělilo čestné občanství a nemuseli ani patřit k jeho obyvatelům. Držitelé čestného občanství byli většinou zařazeni do druhé volební třídy. Je jasné, že vedení měst a obcí této možnosti hojně zneužívala, aby si zajistila dostatek loajálních hlasů. Dělali to bez rozdílu Češi i Němci.
I v rámci všeobecného volebního práva existovala jistá omezení, za Rakouska i po zavedení všeobecného volebního práva roce 1907 nesměli volit ti, kteří pobírali chudinské dávky nebo pachatelé úmyslných trestných činů. Za první republiky pak neměli volební právo příslušníci ozbrojených složek, armády, policie a četnictva.
V roce 1918 za první Československé republiky pak získaly volební právo i ženy. Současně bylo zavedeno všeobecné rovné volební právo do všech stupňů zastupitelských sborů, tedy také ve volbách do obecních a zemských zastupitelstev.
Znovuzavedení zmíněného rakouského volebního modelu je v současné době samozřejmě nereálné. Nicméně obsahuje prvky, které by stálo za to uzákonit i nyní. Například to, že by nesměli volit lidé, kteří někoho zavraždili, loupili, podváděli atd. Nevidím také důvod k tomu, aby k volbám mohli Ti, kteří neumí nakládat se svými životy, chovají se nezodpovědně a mají na krku desítky exekucí. Stejně tak pobírači sociálních dávek, kteří jsou závislí na státu a budou mít tendenci volit populisty slibující jim všechno možné a hlavně nemožné, by měli být z voleb vyloučeni.
Existují názory, že volit by neměli ani zaměstnanci placení z veřejných peněz z důvodu střetu zájmů. Připouštím, že tohle už je diskutabilní.
Avšak, co vidím jako nejpozitivnější moment, je volební cenzus. Čili, volit by mohli pouze lidé, kteří platí určitou přímou minimální daň. Taková suma minimálně 18 000 Kč ročně by jako volební hranice byla přiměřená. Zákon by pak mohl povolit výjimky třeba pro matky v domácnosti pečující o děti apod.
Domnívám se, že právo volit by mělo být spojeno s určitými podmínkami. Například získání řidičského průkazu vyžaduje prokázání určitých dovedností, znalosti dopravních předpisů nebo zvládnutí techniky jízdy. Proto ani volební právo by nemělo být vázáno pouze na dovršení věkové hranice. Zákon by měl po voličích požadovat též určitou míru zodpovědnosti a k té určitě patří i placení daní.
Jsem proto přesvědčen, že všeobecné volební právo podmíněné pouze dosaženým věkem patří k největším omylům lidstva. Mnou navrhované změny neruší přímost, rovnost, všeobecnost a tajnost voleb. Stanoví však podmínky platné pro všechny, které by opravňovaly k výkonu volebního práva.
Zdroje:
Velké dějiny zemí Koruny české, Stát, kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha, Litomyšl 2015
Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XII.a, kolektiv autorů, nakladatelství Paseka, Praha, Litomyšl 2012,
České země v 19. století I, Milan Hlavačka a kolektiv, nakladatelství Historický ústav AV ČR, Praha 2016
Slovník českých dějin, Libor Vykoupil, nakladatelství Georgetown, Brno 1994
