Článek
Rusko není schopné se vypořádat s dědictvím komunismu na rozdíl od Německa, které poslalo nacismus na hřbitov dějin. Jednou z příčin je i fakt, že socialismus trval v Rusku přes 70 let, kdežto nacismus v Německu pouhých 12 let. Komunistický režim měli Rusové silně zažitý pod kůží. Když se chtěl prezident Boris Jelcin v 90 letech rázně vypořádat s jeho neblahým dědictvím, tak narazil a musel zařadit zpátečku. Takže například odstranění Lenina z mauzolea na Rudém náměstí v Moskvě se nekonalo a tento stav trvá dosud, protože bolševický vůdce stále rozděluje ruskou společnost a hodně lidí by proti jeho pohřbení na hřbitově v Petrohradě v hrobu vedle své matky, jak si Lenin koneckonců sám přál, razantně protestovalo.
Mnozí Rusové jaksi nechápou, co bylo na tom socialismu tak špatné, vždyť velká část z nich v něm žila celkem bez problémů a jak správně připomněl autor knihy, většina ruských rodin nebyla zasažena sovětskými komunistickými represemi.

Rusové vůbec přistupují ke své minulosti ve stylu padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. To je sice poněkud dilema pro pravoslavnou církev, která se v komunistických dobách stala obětí hrůzného teroru a miliony věřících a duchovních v důsledku rudé tyranie zahynuly. Ovšem její nejvyšší představený patriarcha moskevský a celé Rusi Kirill se vyhýbá přímému odsouzení katů svých souvěrců a spojuje zdánlivě nespojitelné. Na utrpení novomučedníků (oběti sovětských represí) podle něj navazuje hrdinství obránců vlasti za velké vlastenecké války a bez toho prvního by nebylo toho druhého. Takže žádné odsouzení viníků a zločinců, ale výmysl pozoruhodné konstrukce.
Rusové totiž sami sebe chápou jako vyvolený národ, který žije v pravdě a Západ se mu musí přizpůsobit. A z tohoto úhlu pohledu je třeba posuzovat podporu ruské dobyvačné války na Ukrajině. Většina Rusů nevnímá agresi proti Ukrajině spojenou s mnoha ruskými válečnými zločiny a vraždami ukrajinských civilistů v Buči, Izjumu a dalších místech jako velké zlo, ale jako obranu ruského životního stylu, ruských tradic, které jim chce zlý Západ zničit. Mnozí Rusové zkrátka žijí v zajetí jakéhosi mesianismu, který jim velí spasit svět před antikristem. Svět se musí přizpůsobit Rusku nikoliv Rusko světu. Piotr Skwieciński dobře vystihl myšlení tradiční „ruské duše“. To je důležité z toho důvodu, abychom Rusům dokázali čelit.
Autor také přibližuje novodobé ruské dějiny na osudech rodiny Jakovlevových, praděda, děda, otce a syna. To je moc dobře, protože takové konkrétní příklady bývají pro pochopení historických souvislostí lepší než obecné popisy.
Knize nelze prakticky nic vytknout, akorát mám trochu pocit, že autor mírně bagatelizuje komunistické násilí poukazem, jak už jsem napsal dříve, že nezasáhlo většinu ruských rodin. To je sice správné, ale zároveň by bylo rozumné zdůraznit, že pro násilníky to nemůže být omluvou. Avšak to je jen drobný detail na jinak vynikající knize, kterou stojí za to si přečíst.
Konec ruského světa (O ideových zdrojích ruské agrese)
Piotr Skwieciński
Nakladatelství Books&Pipes
Brno 2024
Hodnocení: 90%