Článek
Je lepší se spolu bavit než válčit a vytahování starých křivd je kontraproduktivní. Po pádu železné opony v listopadu 1989 se pohraničí s Rakouskem a západním Německu probralo ze stagnace a začalo žít. Zásluhu na to mají i bývalí němečtí obyvatelé a jejich potomci, kteří k nám opět začali přijíždět a ve spolupráci s Čechy se pustili do obnovy zchátralých kulturních památek a dalších objektů.
Jedním z takových pěkných příkladů je postupná obnova chrámu Panny Marie Dobré rady v Pohoří na Šumavě. O rekonstrukci kostela se podle Wikipedie starají farnost Kaplice a vyhnaní rodáci žijící v Rakousku, kteří jsou členy spolku Bucherser Heimatverein. Zrekonstruovaný presbytář slouží jako zázemí pro akce pořádané zejména spolkem Bucherser Heimatverein jako jsou pravidelné vánoční koncerty, zimní běžkování, prodej lokálních výrobků atd. Zásluhou původních německých obyvatel byl opraven i kostel Panny Marie pomocné v Cetvinách.
V roce 1992 pak za výrazného přispění původních německých obyvatel nyní již zaniklé šumavské obce Knížecí Pláně byl obnoven zdejší hřbitov.
Česko-německý fond budoucnosti podle své webové stránky podpoří 159 nových projektů, které společně připravili partneři z obou zemí. Správní rada pro ně při zasedání na ministerstvu zahraničí schválila částku v celkové výši 35 milionů Kč.
„V našem regionu je mnoho míst, která vydávají svědectví o minulosti německých a židovských obyvatel. Kostely a synagogy nebo hřbitovy a kapličky zůstávají v paměti každého člověka, protože právě k nim se váže i jeho život nebo rodinná historie. Když se od ní odpoutá, ztratí domov i své kořeny. Proto je důležité památky – a tím i paměť našich předků – zachraňovat, renovovat a pečovat o ně. Máme radost, že iniciativa vychází od samotných obyvatel, kteří pro zachování těchto hodnot dokážou nadchnout i ostatní,“ uvádějí společně Rita Hagl-Kehl a Jindřich Fryč, předsedové správní rady Fondu budoucnosti.
Na dobré úrovni jsou i vztahy mezi zdejšími lidmi. Tisíce Čechů mají dobře placená místa v Německu, kde si vydělávají slušné peníze a ty pak doma utrácejí. Například v obci Svatá Máří na Prachaticku jsou desítky krásných nových domů postavených pendlery. Z Německa k nám přijíždějí tisíce návštěvníků, kteří u nás tráví volné chvíle a výrazně tak podporují český cestovní ruch.
V Bavorské Rudě, jak je uvedeno na webu radiozurnal.rozhlas.cz, je v místním tenisovém klubu je každý čtvrtý člen Čech a Němci pro změnu zpívají v českém kostelním sboru v Železné Rudě. I když starostovi Bavorské Rudy, městečka Bayerisch Eisenstein, Charlymu Bauerovi se zdá, že by vztahy obou národů mohly být ještě intenzivnější. I tak je to však proti minulosti velký pokrok.
„Peču koláče, které Němcům chutnají a ve velkém je dodávám i do Německa. To je pro mě důležité, pomáhá mi to udržet výrobu a pracovní místa,“ prohlásil šumavský pekař Jaroslav.
Moje bývalá žena Eva dělala pokladní na zámku Hluboká a nemohla si vynachválit skupiny rakouských a německých seniorů. „Ty mám nejraději, chovají se slušně, jsou milí a dávají dobrá dýška. I průvodci je mají rádi,“ řekla. Na moji poznámku o německých okupantech pak zareagovala: „Honzo, už s tím přestaň, nežijeme v roce 1945. Co bylo, to bylo, žijme přítomností, nikoliv minulostí.“
To je přesně ono. Nyní je důležité, že Češi a Němci, alespoň u nás v jižních Čechách a na Šumavě, spolu dobře vycházejí a také vědí, že je to ku prospěchu obou národností, protože se potřebují. Vzájemné poznávání a pochopení je nejlepším lékem proti nenávisti.
Zdroje:
