Článek
Národní listy uvedly v úterý 21. září 1875 drobnou zprávu s titulkem Pražská tramway. V ní se mimo jiné píše: „Dle spolehlivých zpráv bude koňská dráha v Praze ve středu 22. t.m. odevzdána o 2 hodině odpoledne k veřejnému užívání po předchozí zkoušce, která bude v 11 hodin dopoledne podniknuta. Cena v den otevření určena jest na 20 kr., poněvadž výnos toho dne určen jest ve prospěch chudých pražských a karlínských. Ode čtvrtka počínaje určeny jsou ceny od invalidovny až na Poříč 5 kr., z Poříče na Václavské náměstí rovněž 5 kr., odtud až k řetězovému mostu též 5 kr., pro celou jízdu nepřetržitě 10 kr. Jízda započne po 6 hodině ráno a trvati bude do 10 hodin večer.“
Nakonec se tak stalo o den později a 24. září 1875 přinesly Národní listy další upřesňující krátkou zprávu: „Koňská dráha v Praze otevřena byla včerejším dnem ve tři hodiny odpoledne. Osm s zelenými větvemi a prapory v českých barvách ozdobených vozů se zástupci obce, policie, místodržitelství, žurnalistiky atd., co prvními účastníky jízdy, vyjelo od národního divadla a ubírali se ve vzdálenosti několik kroků od sebe dosti rychle až k invalidovně. Veškeré ulice jimiž koňská dráha jest vedena přeplněny byly obecenstvem. Lze jen přáti, aby podniknutí toto potkalo se i se žádoucím výsledkem a se udrželo.“
Nutno říci, že koňská tramvaj se v Praze udržela celkem dlouho, naposledy vyjela roku 1905. Pravda, v českých zemích to nebylo poprvé, prvenství patří Brnu, kde tramvaj s koňským pohonem vyjela už v roce 1869, nicméně pro malý zájem skončila v moravské metropoli v roce 1874. To ta pražská vydržela o dost déle. V dobách největšího rozmachu činila délka kolejí necelých 19 kilometrů, na kterých jezdilo až 8 linek v základním intervalu 7 minut průměrnou rychlostí 8 km za hodinu. V roce 1890 měla podle knihy Historie městské hromadné dopravy v Praze koňská dráha 117 vlečných vozů a 528 koní.
Jízdné stálo od 5 krejcarů do čtyř projetých zastávek do 15 krejcarů nad deset projetých zastávek. V té době platila v Rakousku-Uhersku měna, jejímž základem byl 1 zlatý dělící se na 100 krejcarů. V roce 1892 proběhla v habsburském mocnářství měnová reforma a měnou se nově stala rakousko-uherská koruna skládající se ze 100 haléřů. Poměr byl 1 zlatý = 2 koruny. Z té doby také vzniklo pojmenování desetikoruny coby pětka. Takže po měnové reformě jízdné koňkou stálo 10 – 30 haléřů.
Ceny jízdenek nám nemusejí připadat drahé, nicméně je nutné srovnání s tehdejšími platy a cenami a pak už to tak růžové není. Kvalifikovaný dělník si na přelomu 19. a 20. století vydělal až 100 korun (50 zlatých) měsíčně, nicméně nádeník bral daleko méně, třeba i jen 30 korun (15 zlatých) měsíčně. Podle článku na webu e15.cz přišly v té době jedno vejce na 4 až 6 haléřů, kilogram brambor na 5 haléřů, litr vína na 60 až 80 haléřů a kilogram másla na něco přes 2koruny. Pivo tehdy stálo od 12 do 26 haléřů za půllitr. Na tabák byl státní monopol, a tak v celém Rakousko-Uhersku stála krabička 10 cigaret sportek 20 haléřů.
Masa se jedlo málo a bylo relativně drahé. Například kilogram hovězího masa stál 2,50 korun a hůře placení dělníci si na ně nevydělali ani za jeden den! Navíc pracovní doba byla tenkrát delší než nyní a kolem roku 1900 činila i 11 hodin denně. Celkem levné pak bylo jídlo v restauraci. Dršťková polévka stála 10 haléřů, snídaně na vidličku 20 až 30 haléřů a oběd od 40 do 70 haléřů. Klasika vepřo knedlo zelo se dala pořídit v průměrné restauraci za 60 haléřů. Pánský oblek stál v rozmezí 30 až 80 korun, dámský klobouk se dal pořídit za 3 koruny, ale také za 50 korun.
Nájem jedné místnosti bez příslušenství činil v centru Prahy 200 korun ročně, v tehdejších okrajových čtvrtích jako Žižkov, Karlín či Smíchov pak 100 korun ročně. Menší byty - jeden pokoj s kuchyní, klozetem, předsíní a koupelnou - stály v rozmezí 240 až 340 korun ročně, dva pokoje se stejným příslušenstvím 490 až 530 korun ročně. Početné dělnické rodiny, rodiče a někdy třeba i šest dětí, na větší a lépe vybavené byty neměly peníze a tak byly nuceny přebývat v jedné malé místnosti.
Jak uvádí historik Tomáš Cvrček na webu cesky.radio.cz, průměrné domácnosti dávaly na potraviny až 60% svého rodinného rozpočtu. Také je třeba si uvědomit, že v rodinách pracoval jen muž, ženy bývaly v domácnosti, a na jeho výdělku záviselo víc lidí než v současnosti.
V průměru si tehdy dělník vydělal 2 koruny denně, což při šestidenním pracovním týdnu činilo měsíčně asi 50 korun, za rok pak 600 korun. Plat kolem 6000 korun ročně brali nižší úředníci a roční plat vyššího úředníka mohl dosáhnout i 12 000 korun. Daleko lépe placeni byli vysokoškoláci. Inženýři nebo technici brali plat kolem 2000 korun ročně, školník 1000-1500 korun, učitel nejméně 1200 korun s příplatky, ředitel školy pak mohl mít i přes 7000 korun ročně.
Když si porovnáme nynější průměrný pražský plat - cca 62 000 Kč měsíčně, tak je jasné, že cestování koňkou nebylo tenkrát pro každého. V přepočtu to vychází asi tak, jako by nyní jízdenka pro jednotlivou jízdu na MHD v Praze stála zhruba 200 – 300 Kč. Za tyto peníze by asi velká většina z nás „sockou“ necestovala.
Jak je tedy patrné z přehledu platů a cen, jízda koňkou nebyla pro široké vrstvy, ale pouze pro vyvolené. Dá se říci pro takovou střední a vyšší střední třídu. Ti nejbohatší cestovali po městě fiakry (koňské taxi) nebo vlastními kočáry. Takže koňkou jezdili měšťané, například v románu, „Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. Století,“ od Svatopluka Čecha, má hlavní hrdina poněkud movitější měšťan pan Brouček u sebe jízdenku na koňskou dráhu. Dále jí cestovali například profesoři, učitelé, lékaři, lépe honorovaní úředníci a další. Hůře placené dělnické profese, nádeníci, čeledíni, služky atd. raději chodili pěšky nebo se svezli na nějakém povozu. Člověk musí jíst, oblékat se a někde bydlet. A za jídlo utrácely dělnické domácnosti většinu svých příjmů. Není tedy divu, že peníze na koňku už chudším vrstvám nezbývaly. Když k tomu připočteme, že koňská tramvaj se vinou překážek v kolejišti často zpožďovala a místo 25 minut mezi Národním divadlem a Karlínem tuto trať jela i necelou hodinu, tak ti méně majetní chodili raději pěšky.
Zdroje:
Historie městské hromadné dopravy v Praze, kolektiv autorů, vydal DPHMP, a,s., Praha 2000
