Článek
Pro mnohé to může být překvapení, kolik Židů se dokázalo prosadit v podnikání. Jména významných bankéřů Petscheků či předního podnikatele v elektroprůmyslu Emila Kolbena jsou poměrně známá. Méně už se ví, že rodina Bondyů se prosadila v železářství a Popperové v obuvnictví, kde dokázali konkurovat i samotnému Baťovi.
Vyšvihnout se mezi společenskou smetánku umožnily Židům příznivé poměry v habsburské monarchii v druhé polovině 19. století. Od roku 1867 byli občansky plně zrovnoprávněni a kvalitní moderní právní normy, živnostenský řád z roku 1859, který až na několik vázaných koncesí zavedl podnikatelskou svobodu, což umožňovalo volný odbyt a výrobu, a obchodní zákoník z roku 1862, umožnily schopným lidem prosadit se v byznysu. Toho samozřejmě využili i podnikaví Židé.
Mezi nejschopnější z nich patřil Emil Kolben, který v Americe náležel k blízkým Edisonovým spolupracovníkům, a ten si ho nesmírně považoval. Po návratu do českých zemí se stal postupně stal českou jedničkou v elektroprůmyslu, když také správně vsadil na střídavý proud, a majitelem prosperující továrny. Císař František Josef I. ho za jeho zásluhy vyznamenal Řádem železné koruny.
Rodina Popperů zase patřila mezi přední české hráče v obuvnickém průmyslu. V Chrudimi vyráběla špičkové boty a jako jedna z mála obstála v konkurenci se samotným Baťou. Zatímco ve Zlíně se zaměřili hlavně na levnost a kvantitu, Popperové si zakládali na prvotřídní kvalitě.
Zajímavá událost se týkala bankéřské rodiny Petscheků. Na jaře 1939 prezident Edvard Beneš požádal Hanse Petscheka, kterému se podařilo před nacisty emigrovat do USA, o půjčku 50 tisíc dolarů, aby mohl v Evropě a v Americe „organizovat kanceláře“. Petschek mu nevyhověl. Možná proto, že v té době to opravdu bylo nad jeho možnosti, musíme si uvědomit, že v Čechách přišel o veškerý majetek, nebo také proto, že v té době bývalému československému prezidentovi nevěřil v jeho schopnost zorganizovat protinacistický odboj a rozhodně nebyl sám. Pravdou však, je, že Beneš se po válce podílel na konfiskaci vlastnictví Petschkových. Byla to pomsta? Těžko říci, velkorysost však nepatřila k Benešovým vlastnostem a mstivý dokázal být rovněž. V každém případě bylo ostudné, že Československo zabavilo majetek obětem nacistické perzekuce.
V případě rodiny moravských textiláků Löw-Beerů je zase správně upozorněno na negativy rozpadu Rakouska-Uherska. Pro brněnské textilní výrobce patřily Uhry k hlavním odběratelům. Jenomže po roce 1918 o tohoto klíčového zákazníka přišli a navíc se Maďarsko stalo víceméně našim nepřítelem. Fabrikanti ztrátu trhu nakonec nějak přežijí, nejvíce však jsou v takových případech biti hlavně dělníci, kteří kvůli poklesům výroby přicházejí o práci a ocitají se ve svízelné situaci.
Společné měli zmínění židovští podnikatelé vzestup vlastní pílí, často od nuly, rozmach za Rakouska-Uherska a první republiky a smutný konec za německé nacistické okupace. Přitom hodně z těchto schopných a úspěšných Židů jimi byli nábožensky de facto formálně, k víře měli vlažný vztah a do synagogy se podívali párkrát za život. Mnozí z nich, mezi nimi například Emil Kolben, se stali obětí holocaustu. Je ovšem smutné, že poválečná Československá republika si nacisty ukradené židovské majetky v mnoha případech ponechala.
Řekl bych, že Židy hnal k společenskému vzestupu a bohatství i takový ten obecně rozšířený antijudaismus, který jimi pohrdal. Oni chtěli všem dokázat, že něco dovedou a umí. A jak je vidět, tak se jim to dařilo. Dokonce ti nejlepší z nich dostali od císaře Františka Josefa I. nabídku na udělení šlechtického titulu. I Habsburkové si totiž vážili schopných a pilných lidí bez ohledu na národnost, náboženství či sociální postavení.
Skvělá kniha Pavla Kosatíka ukazuje, že též Židé přispěli od poloviny 19. století velkou měrou k rozvoji českých zemí. Představuje schopné lidi, kteří nenaříkali nad poměry, ale svoji pílí, chytrostí a zdatností se vypracovali mezi elitu a vytvořili velké hodnoty, Ano o takových takových je třeba psát, ti, kteří jenom fňukají a vymlouvají se na druhé, jsou k ničemu.
Dílu prakticky nelze nic vytknout, snad jen na straně 342 mohlo být doplněno, že původně Petschekova vila v Praze-Bubenči, kde nyní sídlí ruské velvyslanectví, už v té době této rodině nepatřila, ale od roku 1927 ji vlastnil jiný židovský bankéř Georg Popper. Číslování stránek také mohlo být jinou barvou než nevýraznou žlutou. Ale tyto drobnosti nic nemění na výborné kvalitě knihy, kterou vřele doporučuji.
Podnikání pod Davidovou hvězdou
Pavel Kosatík
nakladatelství Práh,
Praha 2024
Hodnocení: 90%
