Článek
V obecném lidském povědomí je to tak, to špatné se časem vytěsní, na to dobré se rádo vzpomíná. Stejně tak k tomu zřejmě přistoupila herečka Zita Kabátová v dokumentárním filmu České televize Příběhy slavných – Věčný Kristián Oldřich Nový. Ona se vyjádřila v tom duchu, že pro ni a její herecké kolegy to byly krásné časy, protože natočili hodně filmů. Ona sama například excelovala po boku Vlasty Buriana ve filmu Přednosta stanice. Pak ovšem dodala, že jinak to byla doba zlá. Svatopluk Beneš v témže dokumentu prohlásil, že Němci chtěli, aby čeští pracující zapomněli, že je válka.
Rovněž režisér Otakar Vávra v rozhovoru s Radkem Gálisem v Denících Bohemia vzpomínal na protektorátní období bez nenávisti. „Kdybych na všechno vzpomínal, vyprávěl bych týden. Měli jsme tehdy štěstí, Češi totiž nebyli hodni, aby šli za Němce bojovat. Byli jsme mimo, ale já jsem normálně fungoval a točil filmy. Koncem války jsem natočil film Rozina sebranec, což bylo obrovské plátno. Dneska už bych na takový film prostředky nesehnal. V protektorátu byl totalitní režim, který jsem využil, jak jsem uměl. Mohl jsem točit a dělat filmy. Přes válku jsem natočil asi devět filmů.“
Vávra nebyl kolaborantem, ale ani ne odbojářem, nacistům nijak neškodil a ti ho nechali být, protože jim byl užitečný. Jak píše Krystyna Wanatowiczová ve své knize Miloš Havel, tak režisér Vávra si v barrandovských ateliérech během dvou válečných let, tuším, že to byly roky 1942 – 43, ale to není podstatné, vydělal půl milionu korun, což při tehdejším průměrném platu kolem tisíce korun měsíčně byly velké peníze. Jako mnozí jiní herci, režiséři a filmaři i Otakar Vávra pravidelně docházel do privátního restauračního podniku - Filmového klubu v pražské Lucerně, který měl pod palcem rovněž producent Miloš Havel. V klubu panoval na protektorátní poměry ráj. K dispozici zde byly mimo jiných i prvotřídní alkohol a také zvěřinové speciality, samozřejmě vše mimo přídělový systém na potravinové lístky.
Vypovídá to i o postupu Němců vůči českému národu za okupace. Na jednu stranu represe proti odboji a v některých případech i mimořádná krutost jako při vypálení Lidic. Na stranu druhou zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich nechal při svém příchodu do Prahy na podzim 1941 zvýšit potravinové příděly pro těžce pracující. Němci zvolili taktiku cukru a biče. Když budeš zlobit, tak tě vyřídíme, když budeš makat a nevšímat si nás, tak můžeš žít. A k tomu cukru patřila i česká divadla, která běžně hrála a také české filmy, které měly bavit české dělníky a přispět k jejich dobrému pracovnímu výkonu. Proto mezi protektorátní filmovou tvorbou převažovaly především komedie mající lidi rozesmát a dát jim zapomenout na krušné válečné časy. Jak uvedla Krystyna Wanatowiczová ve zmíněném díle, zpočátku se natáčely i filmy s vlasteneckou tématikou, jako Babička, To byl český muzikant, Pantáta Bezoušek a další, ty však v pozdějších dobách nacistická cenzura zakázala.
Přesto se však české filmy v poměrně velkém počtu za protektorátu natáčely, herci šli z role do role a brali za ně velmi slušné peníze. Takto se dá tedy vyrozumět slovům Zity Kabátové, Otakara Vávry a dalších. Nic není černobílé a nebylo jim ani období nacistické okupace. Je třeba se vžít do pocitů a situace umělců. Většina z nich se snažila přežít a nemyslet na to, že je válka.
Nicméně i umělci někdy pocítili hrůzu nacistické okupace. Tak po atentátu na Heydricha v roce 1942 nacisté přinutili desítky českých herců k vyjádření loajality k okupačnímu režimu na shromáždění v Národním divadle, kde účastníci museli hajlovat. To už nebyla legrace za odmítnutí tenkrát nehrozil jen konec kariéry, ale i trest smrti za schvalování atentátu. Lze tedy pochopit, že známí umělci se neodvážili tuto akci bojkotovat.
Zdroje:
Miloš Havel, Krystyna Wanatowiczová, vydala Knihovna Václava Havla, Praha 2013
Práce je čest! Plzeň a Škodovka za protektorátu, Zdeněk Roučka, nakladatelství ZR&T, Praha 2018
