Článek
Dlouho jsem přemýšlela, zda chci tento článek psát. Jako rozené Pražačce z centra Prahy je pro mne tento svět stále zcela nepochopitelný. Roky jsem se snažila zvyknout. Po letech jsem stále žila v domnění, že je to pouze můj subjektivní pocit. Ale letos jsem zjistila, že tomu tak není.
Žít na hranicích několika krajů je ošemetné i tehdy, když se můžeme volně pohybovat. Mnohdy jen poloha obcí, které spadají pod jeden obecní úřad, zajistí, jaké vzdělání vaše dítě dostane. Když máte štěstí a bydlíte v obci, která sice spadá pod stejný obecní úřad, ale zajíždí do ní autobus z lepšího kraje, má vaše dítě vyhlídky na lepší život. Pokud tomu tak není, hrozí vám, že dítě spádově spadá pod naprosto průměrnou školu a vyhlídky vaší ratolesti už od dětství nejsou nijak zářné.
Není to ale jen školství, které je celorepublikově na čím dál tím horší úrovni. Díky různým novinkám a směrnicím dostávají chytré děti hodně zabrat a musí se spokojit s průměrem. Za nás to sice nebylo tak úplně jinak, ale jeden velký rozdíl tady byl. Na mou generaci se ve škole dohlíželo a dítě, které nemělo dostatečné znalosti, do vyšších ročníků nepostoupilo. Alespoň v naší škole, která opravdu na výsledky dbala. A opravdu nás naučila. Dnes, aby si škola zajistila lepší průměr, nad žáky mnohdy přivře oči. Na malých městech se to děje dvojnásob. Vždyť si přece škola nemůže dovolit dát dítěti špatnou známku. Rodiče by se mohli zlobit. A co by na to řekli sousedé?
Další velký problém v těchto lokalitách je obslužnost. Sama žiji na hranici tří krajů, paradoxně v tom, ve kterém se krajské město chvástá, jak skvělé jsou v tomto kraji podmínky pro život. Ano, krajské město možná skvělé podmínky pro život a podnikání má. V porovnání s naším územím nikoho tomu je tak bezesporu. Sama jsem ovšem nezažila, že by v tomto krajském městě něco fungovalo. Ale PR má skvělé. A o to přece běží. Co na tom, že abych se od nás dostala do krajského města veřejnou dopravou, musím několikrát přestupovat. Co na tom, že abych něco zařídila na úřadech, musím mnohdy objet tři až čtyři města a najezdit tak desítky kilometrů. Krajské město přeci funguje a to je hlavní. Na to, co se děje na hranici kraje, není třeba se koukat. Ten je přeci daleko.
O dostupnosti ochodů, služeb a zdravotní péče nemá asi cenu se zmiňovat. Praktický lékař vám mezi dveřmi poví, že vás nevyšetří, ať jdete domů. Co na tom, že máte hrudník v jednom ohni. On je lékař a ví, co vám je, aniž by se na vás podíval. A objednat se ke specialistovi? I s úrazem minimálně až na za tři měsíce, dříve to nepůjde. Pak se v blízké nemocnici na pohotovosti v sousedním kraji diví, že lidé jezdí tam. Tam totiž pacienty nejen ošetří, ale i léčí. A když zmíníte důvod, proč jste tam skončili, lékaři jen pokrčí rameny a řeknou, že čím dál jste od Prahy, tím je to horší. A náš kraj prý nemá konkurenci.
Snad jen školka u nás funguje bez problému. Má krásné zázemí, děti mají vlastní hřiště se zahradou a učitelky dělají svou práci rády.
I díky dotacím od obecního úřadu tu máme skoro v každé obci obchod. Jak je na tom s čistotou a kvalitou, netuším. Jen jednou jsem obchod navštívila a byl ve stavu, že už sáhnout na kliku bylo velkým rizikem. Od té doby raději jezdím nakupovat do většího města, opět v jiném kraji.
Jak bych tu žila bez auta, je mi záhadou. Nikam bych se nedostala. A když už by mne veřejná doprava odvezla, za několik hodin by mne snad odvezla i zpět. Zatím jsem se jen jednou jedinkrát za ty roky, co tu bydlím, potřebovala dostat domů veřejnou dopravou. Nakonec jsem zjistila, že je lepší vzít si taxi. Nejen že bych ve veřejné dopravě strávila místo pár minut hodiny, ale ještě bych několikrát přestupovala a poznala snad všechny kouty naší vlasti. A to jsem prosím pěkně nebyla ani 20 km od domova. Ano, mohla jsem jet přímo, ale pak bych musela jít asi tři kilometry pěšky. Chci vidět člověka, který by to s nákupem dělal.
Shodou okolností jsem nedávno zjistila, že problém žití na hranici krajů není jen u nás. I kraj, který o naší lokalitě mluví jako o území nikoho, ve kterém panuje krutý středověk, má sám území nikoho. A to jak na naší hranici, i když tady to není takový extrém, tak o kousek dál, na hranici s Jihočeským krajem. Dopravní obslužnost je stejná jako u nás. Služby nedostupné. A podpora lokality z kraje? O tom si tam mohou nechat jen zdát.
Jediné, v čem je území nikoho na špici, jsou klepy místních klepen. Kam se ovšem poděly doby, kdy klepy popíchly, ale neuškodily, je mi záhadou. Dnes jsou klepy těchto klepen sofistikovanější a cíl mají jediný. Zničit člověka, o kterém zrovna klepou. Co na tom, že ona oběť fyzicky klepnu nikdy neviděla. Vždyť jedna paní povídala a to stačí. Nedej Bůh, že oběti topí auto. To je přeci nepřístupné. Tak než se začne se systematickým pomlouváním, uděláme z objektu nejdříve blázna. Vždyť to moc energie nestojí. A takhle my si tu žijeme.
Jsem si vědoma toho, že díky mému původu zní můj článek nadřazeně. Ale tak to opravdu není. V území nikoho žiju osm let. Žije se mi tu celkem dobře. Máme tu krásnou přírodu a občas i klid. Za prací jezdím, jak se široko daleko říká, do civilizace. Ale hodně námětů mám od místních. Byť jsou tyto náměty pro mne mnohdy absurdní, zjistila jsem, že to, co mi tu lidé většinou řeknou, myslí vážně. Ale za ty roky vím, že si za to sami tak úplně nemůžou. Přístup k informacím je tu tragický. Úroveň školství také nic moc. A dohledat něco na internetu, to je nadlidský výkon, protože když nemáte internet od společnosti z civilizace, nic se nedozvíte. Není tu totiž signál. A lidé z našeho území nikoho do civilizace nejezdí. Pokud nemají auto, nemají jak. Autobus tam totiž přímo z většiny obcí spadající pod náš obecní úřad nejede. Tak, milí čtenáři, vítejte v našem 21. století.
